III.ÚS 2575/20 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 2575/20 ze dne 1. 12. 2020   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti Ing. Alexandera Korba, zastoupeného JUDr. Petrem Svatošem, advokátem, sídlem Sadová 1585/7, Ostrava, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. října 2018 č. j. 23 Co 231/2018-92 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 25. dubna 2018 č. j. 11 C 150/2017-61, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti CONTRACTIS, s. r. o., sídlem Nad Zámečnicí 1841/34, Praha 5 - Smíchov, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. právo na spravedlivý proces podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), stejně jako bylo zasaženo i do jeho práva na účinné prostředky nápravy podle čl. 13 Úmluvy. 2. Stěžovatel (žalobce) se žalobou domáhal po vedlejší účastnici řízení (žalované) zaplacení částky ve výši 828 473 Kč s příslušenstvím (tohoto řízení se týká ústavní stížnost) z titulu slevy z ceny díla. Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 25. 4. 2018 č. j. 11 C 150/2017-61 žalobu zamítl, neboť dospěl k závěru, že nárok stěžovatele na slevu z díla byl promlčen. Této žalobě předcházelo řízení, v němž stěžovatel (rovněž v postavení žalobce) stejný nárok uplatnil v rámci řízení vedeného u obvodního soudu pod sp. zn. 31 C 208/2012, a to návrhem ze dne 18. 9. 2015 na rozšíření původní žaloby, v níž požadoval částku 412 285 Kč, o dalších 828 473 Kč. Další žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 4 stěžovatel (rovněž v postavení žalobce) uplatnil nárok na zaplacení částky ve výši 224 795,30 Kč vůči obchodní společnosti CZEMAK, s. r. o. z titulu bezdůvodného obohacení a náhrady škody. Řízení o této žalobě bylo vedeno u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 8 C 292/2012. Vzhledem k tomu, že výsledek řízení u Obvodního soudu pro Prahu 4 měl význam pro řízení vedené u obvodního soudu pod sp. zn. 31 C 208/2012, bylo toto řízení na základě návrhu stěžovatele podle § 109 odst. 2 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.") přerušeno (viz usnesení obvodního soudu ze dne 10. 12. 2012 č. j. 31 C 208/2012-17), a to do pravomocného skončení řízení Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 8 C 292/2012. Dne 18. 9. 2015 podal stěžovatel v řízení sp. zn. 31 C 208/2012 výše zmiňovaný návrh na rozšíření žaloby o částku 828 473 Kč s příslušenstvím z titulu slevy z díla. Nárok uplatněný u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 8 C 292/2012 byl stěžovateli v celém rozsahu přiznán (rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 31. 8. 2016 č. j. 8 C 292/2012-196 ve spojení s potvrzujícím rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 17. 1. 2017 č. j. 35 Co 466/2016-240), a proto stěžovatel dne 30. 6. 2017 vzal v řízení vedeném u obvodního soudu zpět žalobu co do částky 412 285 Kč; v rozsahu navrhovaného rozšíření (o částku 828 473 Kč) stěžovatel na žalobě trval. Obvodní soud nejprve usnesením ze dne 27. 7. 2017 č. j. 31 C 208/2012-82 nepřipustil rozšíření žaloby uplatněné návrhem ze dne 18. 9. 2015, neboť maje na zřeteli zejména princip hospodárnosti řízení dospěl k závěru, že výsledky dosavadního řízení nemohly být podkladem pro řízení o změněném návrhu. Obvodní soud rovněž vyslovil názor, že stěžovatel musel být srozuměn s tím, že o změně žaloby nemůže být rozhodnuto dříve, než bude rozhodnuto o pokračování v řízení. Obvodní soud poté usnesením ze dne 19. 9. 2017 č. j. 31 C 208/2012-98 řízení pro zpětvzetí žaloby zastavil. 3. Za výše popsané situace podal stěžovatel u obvodního soudu žalobu, kterou obvodní soud shora uvedeným a ústavní stížností napadeným rozsudkem (ze dne 25. 4. 2018 č. j. 11 C 150/2017-61) z důvodu promlčení nároku na slevu z díla zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Obvodní soud uvedl, že podle § 100 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen "obč. zák.") se právo promlčí, jestliže nebylo vykonáno ve stanovené době. Vzhledem k tomu, že nárok mohl být poprvé uplatněn dne 25. 9. 2012, promlčecí doba uběhla dne 25. 9. 2015, takže žaloba ze dne 2. 8. 2017 byla podána po lhůtě. Co se týče případného stavení promlčecí doby ve smyslu § 112 obč. zák. (uplatněním nároku návrhem na rozšíření žaloby v řízení vedeném u obvodního soudu pod sp. zn. 31 C 208/2012), dospěl obvodní soud k závěru, že v řízení vedeném u obvodního soudu pod sp. zn. 31 C 208/2012 nebylo řádně pokračováno. Stěžovatel mohl uplatnit své právo u soudu znovu, ovšem jen za předpokladu, že k jeho uplatnění dosud neuplynula promlčecí doba. Obvodní soud ve věci sp. zn. 31 C 208/2012 ovšem návrh na změnu (rozšíření) žaloby nepřipustil, což mělo za následek, že nárok uplatněný změnou žaloby nebyl v řízení projednáván, nebylo o něm rozhodnuto a nenastaly hmotněprávní účinky změny spočívající ve stavení promlčecí doby. 4. K odvolání stěžovatele proti rozsudku obvodního soudu ze dne 25. 4. 2018 č. j. 11 C 150/2017-61 Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 3. 10. 2018 č. j. 23 Co 231/2018-92 rozhodnutí obvodního soudu potvrdil. Městský soud se ztotožnil se skutkovým stavem zjištěným obvodním soudem i s jeho právním posouzením, podle něhož rozhodne-li soud, že žalobcem navrženou změnu žaloby nepřipouští, znamená to mimo jiné, že se nárok uplatněný změnou žaloby nikdy nestal předmětem řízení, nenastoupily tudíž ani hmotněprávní účinky změny žaloby, například stavení promlčecí doby podle § 112 obč. zák. Městský soud se zabýval i argumentací stěžovatele týkající se rozporu námitky promlčení vznesené vedlejší účastnicí řízení s dobrými mravy. K tomu poznamenal, že uplatnění námitky promlčení může být v rozporu s dobrými mravy, avšak jen ve výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil a vůči němuž by byl zánik nároku nepřiměřeně tvrdým postihem. V daném případě však vedlejší účastnice řízení nijak nemohla ovlivnit procesní chování stěžovatele, který po více než dvou a půl letech trvání z jeho iniciativy přerušeného řízení podal návrh na rozšíření žaloby a žalobu vzal zpět ještě před právní mocí rozhodnutí o pokračování řízení. Vedlejší účastnice řízení rovněž nemohla ovlivnit rozhodnutí soudu, který změnu žaloby nepřipustil, pročež její obrana byla legitimní. Městský soud dále konstatoval, že vzhledem k tomu, že řízení vedené u obvodního soudu pod sp. zn. 31 C 208/2012 bylo skončeno, bylo bezpředmětné polemizovat s postupem soudu v uvedeném řízení. Srovnával-li stěžovatel rozhodování o změně žaloby podle § 95 o. s. ř. s postupem trestního soudu v adhezním řízení, pominul odlišnost procesní situace. I když je poškozený v adhezním řízení odkázán s uplatněním svého nároku na řízení ve věcech občanskoprávních, pořád jde o řádně uplatněný nárok [srov. § 43 odst. 3 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů], zatímco při nepřipuštění změny žaloby jde o to, že nárok uplatněný změnou žaloby se nikdy nestal předmětem řízení a nenastoupily ani hmotněprávní účinky změny žaloby. 5. Následné dovolání stěžovatele Nejvyšší soud usnesením ze dne 24. 6. 2020 č. j. 33 Cdo 400/2019-133 odmítl, jelikož nebylo přípustné. Nejvyšší soud uvedl, že argumentace stěžovatele proti závěrům uvedeným v rozhodnutích Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 387/2003 a sp. zn. 28 Cdo 3525/2015 nebyla s to zpochybnit jejich správnost a Nejvyšší soud neměl důvod se od nich odchylovat. Především nebylo možno dovodit analogii u institutů změny žaloby podle § 95 o. s. ř. a návrhu učiněného v rámci trestního řízení podle § 43 odst. 3 trestního řádu, neboť v obou případech jsou podmínky uplatnění nároků, byť odlišně, upraveny, přičemž analogie jako způsob interpretace či výkladu právního předpisu spočívá v tom, že se na skutkovou podstatu zákonem neřešenou vztáhne analogicky ustanovení zákona upravujícího skutkovou podstatu podobnou. O takový případ však nešlo. Přesvědčení stěžovatele, že již jen podáním návrhu na změnu žaloby - tedy bez toho, že by byla soudem připuštěna - jsou splněny podmínky podle § 112 obč. zák., nemohlo obstát, neboť platí, že rozhodne-li soud, že žalobcem navrženou změnu žaloby nepřipouští, má to za následek, že nárok uplatněný změnou žaloby nebude v řízení projednáván, že o něm nebude rozhodnuto a že ani nenastanou hmotněprávní účinky změny žaloby. Rozdíl oproti nároku uplatněnému poškozeným v tres