III.ÚS 2577/16 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 2577/16 ze dne 23. 8. 2017   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti Elektrobazar s. r. o., sídlem Ludvíkova 1351/16, Ostrava, zastoupené Mgr. Ing. Daliborem Rakoušem, advokátem, sídlem Wenzigova 1004/14, Praha 2 - Vinohrady, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 1. června 2016 č. j. 23 Cdo 5730/2015-328, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. května 2015 č. j. 3 Cmo 390/2014-288 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. července 2012 č. j. 19 Cm 5/2011-152 (ve znění opravného usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. srpna 2012 č. j. 19 Cm 5/2011-156), za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti ELEKTROWIN a. s., sídlem Michelská 300/60, Praha 4 - Michle, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí soudů, a to z důvodu porušení jejích práv zakotvených v čl. 26 odst. 1 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod. 2. Z předložených podkladů a z vyžádaného spisu se podává, že stěžovatelka se žalobou u Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") domáhala proti vedlejší účastnici náhrady škody - ušlého zisku z podnikání, kterého by dosáhla prodejem (opravených) vyřazených elektrozařízení (zejména praček a ledniček) spotřebitelům, když by s ní vedlejší účastnice uzavřela smlouvu o dodávce (prodeji) takových elektrozařízení; vedlejší účastnice uzavřít smlouvu odmítla. Podle stěžovatelky porušila vedlejší účastnice, která těmito elektrozařízeními disponuje jako provozovatelka kolektivního systému sběru vyřazených elektrozařízení, povinnost uloženou jí zákonem č. 185/2001 Sb., o odpadech a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o odpadech"), a dále odmítnutím uzavřít danou smlouvu zneužila své dominantní postavení dle § 11 zákona č. 143/2001 Sb., o ochraně hospodářské soutěže a o změně některých zákonů (zákon o ochraně hospodářské soutěže). Městský soud rozsudkem ze dne 2. 7. 2012 č. j. 19 Cm 5/2011-152 žalobu zamítl (výrok I.), rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky řízení (výrok II.) a ve spojení s opravným usnesením ze dne 2. 8. 2012 č. j. 19 Cm 5/2011-156 rozhodl o výši odměny ustanovenému advokátu (výrok III.). 3. K odvolání stěžovatelky rozhodl Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") rozsudkem ze dne 20. 5. 2015 č. j. 3 Cmo 390/2014-288 tak, že napadený prvostupňový výrok I. potvrdil, a výrok II. změnil jen ohledně výše nákladů; současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. 4. Soudy dospěly k závěru, že nebylo prokázáno porušení právní povinnosti vedlejší účastnicí, s níž by byla žalovaná škoda spojena. Vedlejší účastnice zajišťuje pro více výrobců elektrozařízení kolektivní systém zpětného odběru a odděleného sběru, zpracování, využití a odstranění elektrozařízení a elektroodpadu; od výrobců dodávaná vyřazená elektrozařízení předává dále zpracovatelům elektroodpadu. Zákon o odpadech sice upravuje rovněž možnost opětovného použití elektrozařízení, avšak když vedlejší účastnice ze svého postupu takovou možnost vyloučila a neprovádí ji, jde spíše o otázku k řešení pro příslušné orgány na úseku hospodaření s odpady. Ze zákona o odpadech vedlejší účastnici neplyne povinnost uzavřít se stěžovatelkou (či jinou osobou mimo kolektivní systém sběru) smlouvu o dodávkách (prodeji) elektrozařízení pro další obchodování. Zákon o odpadech navíc vylučuje možnost úprav elektrozařízení, které zamýšlí stěžovatelka. Podle soudů nebylo dále prokázáno, že by ze smluv uzavřených mezi vedlejší účastnicí a zpracovateli/dodavateli odpadu vyplývalo pro ně omezení, dle kterého by nesměli poskytovat elektrozařízení stěžovatelce či jinému subjektu. Zákon o odpadech upravuje přednost opětovného použití vyřazených elektrozařízení, avšak je na subjektech daného kolektivního systému, zda a jak budou uvedené realizovat. Podle vrchního soudu je vedlejší účastnice soutěžitelem podle § 2 odst. 1 zákona o ochraně hospodářské soutěže a zaujímá v daném segmentu trhu i dominantní postavení, avšak nebylo prokázáno, že by vedlejší účastnice své dominantní postavení zneužila, neboť nezvýhodnila žádné soutěžitele (s nikým neuzavřela smlouvu o dodávkách elektrozařízení za účelem jejich opětovného použití). 5. Stěžovatelčino dovolání zamítl Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 1. 6. 2016 č. j. 23 Cdo 5730/2015-328. Podle Nejvyššího soudu nelze za zneužití dominantního postavení pokládat skutečnost, že vedlejší účastnice neuzavřela obchod se stěžovatelkou ani žádnými jinými subjekty o dodávkách vyřazených elektrozařízení; zákon vedlejší účastnici neukládá povinnost prodeje sebraných elektrozařízení a odebraného elektroodpadu dalším subjektům (uvedené je jen na vůli vedlejší účastnice). Případné porušení stanovené hierarchie pořadí nakládání s odpady dle zákona o odpadech je věcí k řešení příslušného správního orgánu na úrovni veřejnoprávní. Podle Nejvyššího soudu nelze na daný případ systému kolektivního sběru vyřazených elektrozařízení aplikovat skutkovou podstatu zneužití dominantního postavení dle § 11 odst. 1 písm. f) zákona o ochraně hospodářské soutěže, neboť trh s vyřazenými elektrozařízeními nepodléhá specifickým oborovým omezením, na které dané ustanovení "míří"; k vyřazeným elektrozařízením je možné dostat se i cestou odlišnou od kolektivního systému. II. Argumentace stěžovatelky 6. Stěžovatelka sdělila, že se snažila najít dodavatele vyřazených elektrozařízení, avšak většina provozovatelů sběrných míst odmítla uzavřít smlouvu o dodávkách s tím, že elektrozařízení jsou majetkem vedlejší účastnice. Vedlejší účastnice následně stěžovatelce také dodávky odmítla, a to s tím, že není vlastníkem vyřazených elektrozařízení, dodávky spotřebičů za účelem jejich opětovného použití by byly v rozporu se smyslem zákona o odpadech, a navíc vedlejší účastnice nemá živnostenské oprávnění k obchodování s elektrozařízeními. Stěžovatelce se tedy podařilo získat jen málo vyřazených elektrozařízení od některých dodavatelů. Stěžovatelka uvedla, že dle rozboru Ministerstva životního prostředí je vedlejší účastnice vlastníkem vyřazených elektrozařízení, které jí jsou dodávány v rámci daného kolektivního systému. Na trhu není přitom podle stěžovatelky jiný skutečný dodavatel těchto elektrozařízení, které však stěžovatelka nezbytně potřebuje ke svému podnikání. Samostatný výkup vyřazených elektrozařízení přitom neumožňuje "legislativní výklad Ministerstva životního prostředí a činnost jeho kontrolních orgánů". Nejvyšší soud sice uvedl, že stěžovatelka může vyřazená elektrozařízení získat i jinak, avšak neuvedl jak, a z jakých skutkových zjištění při této úvaze vycházel; městský soud a vrchní soud se dalšími možnostmi získávání vyřazených elektrozařízení nezabývaly. 7. Stěžovatelka dále namítla, že soudy aplikovaly nesprávnou právní normu. Zatímco se dovolávala zneužití dominantního postavení vedlejší účastnicí, soudy posuzovaly soukromoprávní delikt nekalé soutěže; v otázce narušení hospodářské soutěže toliko odkázaly na názor Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže. Uvedenému nasvědčuje zejména argumentace soudů, podle které vedlejší účastnice nedodává vyřazená elektrozařízení k opětovnému použití ani jiným soutěžitelům. Soudy tedy opomenuly veřejnoprávní posuzování, jež klade důraz na odhalování dopadů protisoutěžního jednání na základní hospodářská pravidla ve společnosti. Soudy se nezabývaly výší tržního podílu vedlejší účastnice ani účinky jejího jednání na trhu. Odmítnutí dodávek vedlejší účastnicí znemožňuje trh s vyřazenými velkými elektrozařízeními, ač je poptávka spotřebitelů po nich značná. Vedlejší účastnice tedy porušila § 11 odst. 1 písm. d) zákona o ochraně hospodářské soutěže. Nejvyšší soud však ve svém rozhodnutí neuvedl, proč takové porušení neshledal. Stěžovatelka doplnila, že sdělení Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže, které měly soudy k dispozici, považuje za rozporuplné, neboť je v něm uvedeno, že vedlejší účastnice je soutěžitelem s dominantním postavením a nemůže odmítnout stěžovatelce dodávky bez uvedení objektivně ospravedlnitelného důvodu, avšak přesto Úřad nepovažoval odmítnutí dodávky za zneužití dominantního postavení, a to bez uvedení daného ospravedlnitelného důvodu; toliko konstatoval, že jednání by mohlo mít negativní dopady na hospodářskou soutěž. 8. Stěžovatelka rovněž namítla, že v řízení netvrdila, že by povinnost vedlejší účastnice uzavřít s ní smlouvu o dodávkách měla plynout ze zákona o odpadech. Podstatou bylo totiž "zneužití dominantního postavení odmítnutím jednat, a to dle zákona o oc