III.ÚS 2590/18 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 2590/18 ze dne 12. 1. 2021   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavních stížnostech stěžovatelů H. N. P. T. a T. S. S., zastoupených Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem, se sídlem Opatovická 1659/4, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2019 sp. zn. 5 Tdo 61/2019 a usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 5. dubna 2018 sp. zn. 3 To 14/2017 a ze dne 16. března 2018 sp. zn. 3 To 69/2017, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství a Vrchního státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnosti se odmítají. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavními stížnostmi podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jejich ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 8 odst. 2, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. 2. Jak vyplývá z ústavních stížností a přiložených dokumentů, stěžovatelům byly dne 18. 1. 2005 zajištěny finanční prostředky na bankovních účtech a hotovost, zajištěná při domovních prohlídkách. Následně bylo proti stěžovatelům vedeno trestní řízení, ve kterém byli rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 22. 1. 2016 sp. zn. 43 T 2/2010 uznáni vinnými trestným činem neoprávněného podnikání podle § 118 odst. 1, 2 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, účinného do 31. 12. 2009 (dále jen "tr. zákon"), jehož se dopustili ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zákona, a dále uznáni vinnými trestným činem účasti na zločinném spolčení podle § 163a odst. 1 tr. zákona. Za to byly stěžovatelům podle § 163a odst. 1 a § 35 odst. 1 tr. zákona uloženy úhrnné tresty odnětí svobody ve shodné výměře dvou roků, jejichž výkon soud v souladu s § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zákona podmíněně odložil na zkušební dobu pěti roků. Soud dále stěžovatelům uložil podle § 53 odst. 1 tr. zákona peněžité tresty, a to každému ve výměře 500 000 Kč, přičemž podle § 54 odst. 3 tr. zákona pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, byl každému z obviněných uložen náhradní trest odnětí svobody v trvání jednoho roku. Podle skutkových zjištění stěžovatelé trestnou činnost spáchali, ve stručnosti řečeno, tím, že v období nejméně od září 2002 do 18. 1. 2005 bez příslušného oprávnění k podnikání poskytovali služby spočívající ve směně českých korun za cizí měny a zajišťovali zejména pro vietnamské státní občany převod finančních prostředků z České republiky do zahraničí, hlavně do Vietnamské socialistické republiky a Čínské lidové republiky. K poskytování tohoto druhu peněžních služeb neměli bankovní licenci České národní banky podle § 2 odst. 1 písm. a) zákona č. 21/1992 Sb., o bankách, ve znění účinném v rozhodné době (dále jen "zákon o bankách"), neměli ani devizovou licenci podle § 3 odst. 1 zákona č. 219/1995 Sb., devizový zákon, ve znění účinném v rozhodné době, ani oprávnění k provozování platebního systému podle § 30 za použití § 23 a § 24 zákona č. 124/2002 Sb., o platebním styku, ve znění účinném v rozhodné době. Během stíhaného období obvinění dle závěrů trestních soudů převedli do zahraničí částku ve výši téměř 4,5 miliardy Kč, ze které dosáhli čistého zisku nejméně 22 milionů Kč. 3. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") zamítl podle § 256 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), napadeným usnesením ze dne 16. 3. 2018 sp. zn. 3 To 69/2017 odvolání stěžovatelů (a dalších odsouzených) proti rozsudku městského soudu jako nedůvodná. Zároveň doplnil výrok rozsudku městského soudu tak, že podle § 101 odst. 1 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), uložil stěžovatelům a dalším obviněným ochranné opatření zabrání věci, konkrétně peněžních prostředků zajištěných na bankovních účtech, jakož i ostatních peněžních prostředků jiných měn uložených u Policie České republiky (peněžních prostředků zajištěných při domovních prohlídkách konaných dne 18. 1. 2005). Nejvyšší soud s odkazem na § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl dovolání stěžovatelů napadeným usnesením ze dne 27. 3. 2019 sp. zn. 5 Tdo 61/2019 pro zjevnou neopodstatněnost s tím, že uvedl, že na podkladě obsahu trestního spisu neshledal nesoulad mezi provedeným dokazováním a skutkovým zjištěním obecných soudů. 4. Stěžovatelé v průběhu trestního řízení žádali o vrácení zajištěných peněžních prostředků na bankovních účtech a při domovních prohlídkách. Městský soud rozhodl usnesením ze dne 31. 5. 2016 č. j. 43 T 2/2010-20748 o zamítnutí žádosti stěžovatelů na vrácení peněžních prostředků zajištěných dne 18. 1. 2005 při domovních prohlídkách. Proti tomuto usnesení podali stěžovatelé stížnost podle § 143 odst. 1 tr. řádu, již vrchní soud napadeným usnesením ze dne 5. 4. 2018 sp. zn. 3 To 14/2017 zamítl. 5. Stěžovatelé se s ústavními stížnostmi proti napadeným usnesením vrchního soudu a Nejvyššího soudu obrátili na Ústavní soud. Ústavní soud dne 2. 7. 2019 rozhodl tak, že ústavní stížnosti stěžovatelů, vedené pod sp. zn. III. ÚS 2590/18 a sp. zn. III. ÚS 1496/19, se spojují ke společnému řízení a nadále budou vedeny pod sp. zn. III. ÚS 2590/18. II. Argumentace stěžovatelů 6. Stěžovatelé v první ústavní stížnosti napadají usnesení vrchního soudu ze dne 5. 4. 2018 sp. zn. 3 To 14/2017 o zamítnutí jejich stížnosti proti prvostupňovému usnesení, jímž byla zamítnuta žádost stěžovatelů o vrácení peněžních prostředků, které byly zajištěny při domovních prohlídkách provedených dne 18. 1. 2005. Stěžovatelé především namítají, že řízení bylo stiženo zásadními průtahy, jelikož trvá již od roku 2005, a že plynutí času soudy nevzaly dostatečně v úvahu. V této souvislosti poukazují na předchozí nálezy Ústavního soudu ze dne 13. 3. 2018 sp. zn. II. ÚS 1367/17; N 46/88 SbNU 623 a ze dne 20. 10. 2015 sp. zn. II. ÚS 3662/14; N 187/79 SbNU 21 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), přičemž namítají, že vrchní soud závěry v nich obsažené nerespektoval a svévolně si judikaturu Ústavního soudu vyložil. Stěžovatelé namítají, že v jejich věci soudy porušily "precedenční" závaznost nálezů Ústavního soudu a tvrdí, že rozhodnutí obecných soudů jsou extrémně nesouladná se zásadami spravedlnosti. Namítají rovněž, že rozhodnutími soudů jim je bráněno v nerušeném užívání jejich majetku ve smyslu čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. 7. Ve druhé ústavní stížnosti a jejím doplnění stěžovatelé napadají rozhodnutí soudů v jejich trestní věci, přičemž namítají, že výklad norem regulujících podnikání pro účely blanketní normy § 118 odst. 1 tr. zákona, kterou je upraven trestný čin neoprávněného podnikání, je ze strany obecných soudů prima facie vadný a zasahuje ve věci stěžovatelů do jejich základních práv. Tvrdí, že se chovali jako schovatelé, kteří plní příkazy vlastníků finančních prostředků, a nikoliv jako podnikatel "banka". V ústavní stížnosti stěžovatelé obsáhle argumentují, proč jejich jednání nenaplňovalo znaky přijímání vkladů od veřejnosti ve smyslu § 1 odst. 2 písm. a) a § 2 zákona o bankách, ani znaky směny finančních prostředků podle § 2 odst. 1 a 2 zákona č. 277/2013 Sb., o směnárenské činnosti, ale nanejvýš znaky zprostředkování směnárenských obchodů, na což posledně uvedený předpis nedopadá. Nesprávný je údajně závěr soudů i o tom, že stěžovatelé prováděli převod peněz v rozporu s předpisy o obchodování s devizovými prostředky. 8. Proti peněžitému trestu pak stěžovatelé namítají, že nebyly splněny podmínky pro jeho uložení, neboť dle jejich názoru se soudy vůbec nezabývaly majetkovými poměry stěžovatelů. V důsledku nesprávného postupu obecných soudů je podle stěžovatelů uložený peněžitý trest nedobytný. K dokazování stěžovatelé uvádějí, že soudy své závěry o vině stěžovatelů opřely mj. o výpověď svědka N. D. D., přičemž stěžovatelům a obhájcům nebylo umožněno klást mu otázky. Vůči výroku o trestu stěžovatelé namítají, že byli odsouzeni po více než 13 letech trestního stíhání a při rozhodování o druhu a výměře trestu nebyla zohledněna délka řízení. III. Vyjádření účastníků řízení a vedlejších účastníků řízení 9. Ústavní soud si vyžádal vyjádření účastníků řízení a vedlejších účastníků řízení. 10. Nejvyšší soud ve svém vyjádření odkázal na své rozhodnutí ve v