III.ÚS 2600/07

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 27. března 2008 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky M. M., zastoupené JUDr. Viktorem Pakem, advokátem v Praze 1, Washingtonova 17, proti usnesení Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 25. 1. 2007 č. j. 9 C 45/2006-17 a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. 7. 2007 č. j. 19 Co 258/2007-27, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Včas podanou ústavní stížností ze dne 1. 10. 2007 se stěžovatelka domáhala zrušení výše uvedených usnesení obecných soudů. Dle tvrzení stěžovatelky byl porušen čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Z předložených kopií napadených rozhodnutí vyplývá, že stěžovatelka podala dne 18. 9. 2006 (proti žalované lékařce) žalobu o stanovení povinnosti poskytnout veškeré informace shromážděné ve zdravotnické dokumentaci. Dne 7. 12. 2006 vzala stěžovatelka žalobu zpět s tím, že žalovaná ve svém dopise ze dne 4. 12. 2006 vyjádřila ochotu stěžovatelce požadované informace poskytnout. Prvostupňový soud řízení pro zpětvzetí žaloby zastavil; žádné z účastnic nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení [§ 146 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu]. Stěžovatelka podala proti výroku o náhradě nákladů řízení odvolání; odvolací soud výrok o náhradě nákladů potvrdil. Oba soudy dospěly k závěru, že v dané věci nelze aplikovat § 146 odst. 2 větu druhou občanského soudního řádu. Uvedly, že důvodnost podání návrhu je třeba uvažovat procesně, tj. z hlediska vztahu výsledku chování žalovaného k požadavkům žalobce; návrh je podán důvodně, pokud žalovaný uspokojí žalobce. V dané věci žalovaná neposkytla požadované informace a nesplnila tak požadavek dle žaloby. Stěžovatelka vzala návrh zpět pouze na základě ochoty či příslibu žalované požadované informace poskytnout, aniž by k tomu fakticky došlo, nelze proto považovat za důvod zpětvzetí žaloby chování žalované.

V ústavní stížnosti stěžovatelka namítla rozpor rozhodnutí o náhradě nákladů řízení s kogentním § 146 odst. 2 občanského soudního řádu i judikaturou jiných prvostupňových a odvolacích soudů (uvádí některá z rozhodnutí); uvedla, že v jiných případech soudy chápou "chování" žalovaného jako chování žalovaného, nikoliv restriktivně jako naprosté vyhovění žalobnímu petitu (odkázala na spor o přivolení k výpovědi z nájmu). Stěžovatelka poukázala na nález III. ÚS 450/05. Namítla také, že soudy svá rozhodnutí řádně neodůvodnily - neuvedly, proč ochotu žalované poskytnout informace nepovažovaly za "chování" ve smyslu § 146 odst. 2 občanského soudního řádu.

Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

K otázce náhrady nákladů řízení se Ústavní soud v rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje tak, že odpovídající procesní nároky či povinnosti zpravidla nemohou být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod. Ústavní soud při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před obecnými soudy vedlejší, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně, například když zjistí extrémní rozpor s principy spravedlnosti (neboť rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku, a proto na ně dopadají postuláty spravedlivého procesu), nebo že by bylo zasaženo i jiné základní právo.

Důvod pro kasační zásah do napadených rozhodnutí Ústavní soud v dané věci neshledal. Ústavní soud nemá za to, že by se soudy svými rozhodnutími o náhradě nákladů řízení dopustily libovůle nebo že by závěry soudů odporovaly principu spravedlnosti. Spor je v podstatě o výklad § 146 odst. 2 věty druhé občanského soudního řádu a jeho aplikaci na danou věc. Je zřejmé, že zatímco stěžovatelka považuje za dostačující ochotu žalované plnit (příslib), soudy posuzovaly výsledek chování žalované (příslib) ve vztahu k požadavkům obsaženým v žalobním petitu (zda bylo splněno, co bylo požadováno). Ústavní soud dospěl k závěru, že soudy svou interpretací § 146 odst. 2 občanského soudního řádu a jeho neaplikací na daný případ nevybočily z mezí ústavnosti a dostatečně vysvětlily, že k požadovanému plnění před zpětvzetím návrhu nedošlo (tedy není ani jisté, zda k tomuto plnění dojde, tj. zda se stěžovatelka nebude nucena domáhat plnění opětovně).

S ohledem na výše uvedené Ústavní soud dospěl k závěru, že v daném případě nedošlo k porušení stěžovatelčiných ústavně zaručených práv, proto postupoval podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a ústavní stížnost pro zjevnou neopodstatněnost odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. března 2008

Jiří Mucha

předseda senátu Ústavního soudu