III.ÚS 2602/20

Stěžovatelé se podanou ústavní stížností domáhají zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutím s tvrzením, že jím bylo porušeno jejich ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. právo na spravedlivý proces podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Stěžovatelé (žalobci) se žalobou ze dne 3. 9. 2019 domáhali náhrady nemajetkové újmy pro člena rodiny poškozeného autonehodou. Vzhledem k tomu, že jejich podání bylo neúplné, neurčité a nesrozumitelné, byli usnesením Obvodního soudu pro Prahu 6 (dále jen "obvodní soud") ze dne 30. 10. 2019 č. j. 11 C 355/2019-12 vyzváni k doplnění náležitostí návrhu, což učinili podáním ze dne 11. 4. 2020 ve znění opravy ze dne 29. 5. 2020.

Obvodní soud následně usnesením ze dne 18. 6. 2020 č. j. 11 C 355/2019-41 připustil podle § 95 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), změnu žaloby (spočívající ve změně žalobního petitu a doplnění skutkových tvrzení) navrženou stěžovateli (žalobci) podáním ze dne 11. 4. 2020 ve znění opravy ze dne 29. 5. 2020. Současně neshledal důvody pro nepřipuštění změny podle § 95 odst. 2 o. s. ř. Podání stěžovatelů, obvodní soud neposoudil jako opravu a doplnění původního návrhu ze dne 3. 9. 2019, nýbrž podle jeho obsahu a povahy právě jako změnu žaloby.

Stěžovatelé v ústavní stížnosti nesouhlasí s posouzením jejich podání ze dne 11. 4. 2020 jako návrhu na změnu žaloby, nýbrž vyslovují přesvědčení, že šlo o doplnění a opravu původního návrhu ze dne 3. 9. 2019. V postupu obvodního soudu spatřují porušení autonomie vůle a dispoziční zásady.

Soudce zpravodaj, ještě předtím, než se Ústavní soud může zabývat materiální stránkou věci, je vždy povinen přezkoumat formální (procesní) náležitosti ústavní stížnosti vyžadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), což mj. v sobě zahrnuje i posouzení, zda podání splňuje též podmínku přípustnosti ve smyslu § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu. V daném případě shledal, že tomu tak není.

Ústavní soud setrvale judikuje, že ústavní stížností lze napadat především konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí, neboť ústavní soudnictví je vybudováno na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž případnou protiústavnost nelze napravit jiným způsobem [srov. nález ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 62/95 (N 78/4 SbNU 243); rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní stížnost je tak vůči ostatním prostředkům sloužícím k ochraně práv ve vztahu subsidiarity. Je tomu tak proto, že ochrana ústavnosti není a z povahy věci ani nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, ale je, v souladu s čl. 4 Ústavy České republiky, úkolem všech orgánů veřejné moci, v tomto smyslu zejména obecných soudů; Ústavní soud tak představuje institucionální mechanismus, nastupující teprve v případě selhání všech ostatních procesních nástrojů.

Ústavní soud ve stanovisku ze dne 15. 11. 2016 sp. zn. Pl. ÚS-st. 43/16 (ST 43/83 SbNU 933; 394/2016 Sb.) vyslovil, že nevylučuje-li občanský soudní řád změnu návrhu, popřípadě napadení nepřipuštění takové změny návrhu cestou odvolání, je ústavní stížnost směřující proti usnesení, jímž se nepřipouští změna návrhu podle § 95 odst. 2 o. s. ř., nepřípustná podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Předpokladem je, aby o změně žaloby bylo rozhodnuto neprodleně, jelikož v opačném případě by hrozilo zmaření hmotněprávních nároků žalobce. To nastalo i v nyní posuzované věci, kdy obvodní soud rozhodl za zhruba dva měsíce po doplnění žaloby, resp. do dvou týdnů po opravě jejího doplnění. Ústavní soud je přesvědčen, že závěry vyplývající z výše citovaného stanoviska týkající se rozhodnutí, jimiž není připuštěna změna žaloby, se dají obdobně vztáhnout i na rozhodnutí, jimiž naopak změna žaloby připuštěna je. O nárocích stěžovatelů nebylo dosud meritorně rozhodnuto, rozhodnutí ve věci samé nelze předjímat a stěžovatelům zůstávají zachovány všechny procesní prostředky k případnému uplatňování nebo bránění svých nároků.

S ohledem na výše uvedené soudci zpravodaji nezbylo než ústavní stížnost podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustnou odmítnout.