III.ÚS 2641/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 2641/22 ze dne 14. 2. 2023   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti Statutárního města Pardubice, sídlem Pernštýnské náměstí 1, Pardubice, zastoupeného JUDr. Ervínem Perthenem, advokátem, sídlem Velké náměstí 135/19, Hradec Králové, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. července 2022 č. j. 28 Cdo 1486/2022-506 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 22. února 2022 č. j. 23 Co 198/2020-449, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích, jako účastníků řízení, a Ing. Antonína Stibůrka a PhDr. Anny Šormové, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i zásada rovnosti účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny. 2. Vedlejší účastníci řízení (žalobci) se po stěžovateli (žalovaném) domáhali zaplacení částky celkem ve výši 174 835 Kč s příslušenstvím, jako náhrady za bezdůvodné obohacení vzniklé stěžovateli v období od 7. 6. 2014 do 6. 6. 2017 bezesmluvním (veřejným) užíváním pozemků o celkové výměře 792 m2 v rovnodílném podílovém spoluvlastnictví vedlejších účastníků řízení. 3. Okresní soud v Pardubicích (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 13. 3. 2020 č. j. 126 C 22/2017-244 žalobu zamítl (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Okresní soud vyšel ze zjištění, že na pozemcích ve vlastnictví vedlejších účastníků řízení byly v roce 1973 československým státem vybudovány (a kolem roku 1988 přestavěny) stezka pro cyklisty a stezka pro pěší (a takto jsou též označeny dopravními značkami), obě zpevněné asfaltobetonovým povrchem. Stěžovatel tyto stavby (komunikace) nabyl od státu po roce 1991, přičemž se ve vztahu k nim chová jako jejich vlastník a opakovaně projevil nezájem uzavřít s vedlejšími účastníky řízení nájemní smlouvu, neboť majetkoprávní vypořádání pozemků pod stavbami v majetku města řeší primárně odkoupením. Okresní soud vzal za prokázané, že stěžovatel je vlastníkem komunikací na pozemcích ve vlastnictví vedlejších účastníků řízení. V této souvislosti konstatoval, že je-li povrch pozemků stavebně zpracován, jde o samostatné stavby, a komunikace nacházející se na těchto pozemcích jsou místními komunikacemi (srov. § 9 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů), a byly jimi i v rozhodné době. Okresní soud nicméně dospěl k závěru, že jelikož nebyl prokázán nesouhlas (či jiný aktivní zásah) právních předchůdců vedlejších účastníků řízení s užíváním pozemků, nebyly splněny podmínky pro to, aby jim byla přiznána náhrada za bezdůvodné obohacení, pročež žalobu zamítl. 4. K odvolání vedlejších účastníků řízení Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích (dále jen "krajský soud") v pořadí prvním rozsudkem ze dne 20. 10. 2020 č. j. 23 Co 198/2020-287, ve znění opravného usnesení ze dne 5. 1. 2021 č. j. 23 Co 198/2020-299, změnil rozsudek okresního soudu tak, že stěžovatel je povinen zaplatit každému z vedlejších účastníků řízení částku ve výši 87 417,50 Kč s příslušenstvím (výrok I.); v rozsahu výroku I., jímž byla zamítnuta žaloba o zaplacení části zákonných úroků z prodlení, jej potvrdil (výrok II.). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výroky III. a V.) i o zaplacení doplatku soudního poplatku za odvolání (výrok IV.). Krajský soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného okresním soudem a ztotožnil se i s jeho právními názory, a to zejména ohledně charakteru komunikace (místní komunikace) a vlastnictví stěžovatele. Nepřisvědčil však závěru okresního soudu, podle něhož bylo na vedlejších účastnících řízení, aby prokázali, že jejich právní předchůdci v době zřízení místních komunikací s tímto v roce 1973 vyslovili aktivně nesouhlas, a neučinili-li tak, šlo o souhlas konkludentní (a proto vedlejší účastníci řízení neměli podle okresního soudu právo na náhradu za bezdůvodné obohacení). Krajský soud naopak usoudil, že souhlas právních předchůdců vedlejších účastníků řízení v té době myslitelný nebyl (z důvodu existence totalitního režimu i jejich perzekuce). Nesouhlas samotných vedlejších účastníků řízení byl prokázán vzájemnou korespondencí se stěžovatelem. Krajský soud tedy uzavřel, že se stěžovatel na úkor vedlejších účastníků řízení bezdůvodně obohatil plněním bez právního důvodu [srov. § 2991 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obč. zák.")]. Pokud jde o výši náhrady za vzniklé bezdůvodné obohacení, vyšel krajský soud z výměru Ministerstva financí č. 01/2014, kterým se vydává seznam zboží s regulovanými cenami a jímž byla stanovena maximální regulovaná cena nájemného z pozemků ve výši 55 Kč/m2/rok. 5. K dovolání stěžovatele Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 30. 6. 2021 č. j. 28 Cdo 1579/2021-338 rozsudek krajského soudu zrušil ve výrocích I., III. a V. Nejvyšší soud nesouhlasil se stanovením výše náhrady za vzniklé bezdůvodné obohacení podle výměru Ministerstva financí č. 1/2014. Krajskému soudu vytknul, že neučinil skutková zjištění, že právě tato výše náhrady (55 Kč/m2/rok) odpovídá obvyklé hladině nájemného v daném místě a čase, čímž se krajský soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. 6. Krajský soud následně v pořadí druhým rozsudkem ze dne 22. 2. 2022 č. j. 23 Co 198/2020-449 rozsudek okresního soudu ve výroku I. opět změnil tak, že stěžovatel je povinen zaplatit každému ze žalobců částku 87 417,50 Kč s příslušenstvím (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů dosavadního řízení i o náhradě nákladů vzniklých České republice (výroky II., III. a IV.). Krajský soud doplnil dokazování znaleckým posudkem ke zjištění obvyklé ceny nájemného, z něhož dovodil, že požadavek vedlejších účastníků řízení odpovídá uvedené hladině nájemného v daném místě a čase. 7. Následné dovolání stěžovatele Nejvyšší soud usnesením ze dne 12. 7. 2022 č. j. 28 Cdo 1486/2022-506 odmítl, jelikož nebylo přípustné. Nejvyšší soud se postupně zabýval všemi stěžovatelem nastolenými otázkami [zda je soud vázán žalobou, neboť sporné řízení spočívá na zásadě dispoziční, a nelze tedy učinit předmětem řízení náhradu za bezdůvodné obohacení žalovaného užíváním celých pozemků namísto jejich části; zda se v řízení postupuje podle institutu důkazního břemene v případě, že provedené důkazy nepostačují k objasnění skutkového stavu věci; zda je pro posouzení věci významné prokázání právní skutečnosti způsobilé přivodit převod nebo přechod vlastnického práva k cyklostezce ze státu na žalovaného; zda je stavba místní komunikace samostatnou věcí; zda je rozhodnutí rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu veřejnou listinou; zda může soud postupem podle § 135 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.") dospět k závěru, že komunikace náleží do určité kategorie, a v návaznosti na to určit vlastníka dané komunikace; zda je soud povinen vycházet z výkladu rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu; zda v případě tzv. veřejně přístupných účelových komunikací je vlastnické právo omezeno tím, že vlastník musí strpět veřejné užívání pozemku jako komunikace a umožnit na něj vstup; zda se peněžitá náhrada za bezdůvodné obohacení vzniklé užíváním předmětných pozemků bez právního důvodu zvýší o daň z přidané hodnoty; zda určení obvyklé hladiny nájemného zpravidla závisí na posouzení skutečností, k nimž je zapotřebí odborných znalostí; zda hodnocení důkazu znaleckým posudkem spočívá v posouzení, odpovídá-li odůvodnění znaleckého posudku pravidlům logického myšlení]. Nejvyšší soud uvedl, že napadené rozhodnutí bylo v souladu s jeho konstantní judikaturou, popř. judikaturou Nejvyššího správního soudu, kterou vyjmenoval při zodpovězení stěžovatelem nastolených otázek. Částí dovolání pak stěžovatel polemizoval se skutkovými zjištěními, resp. s hodnocením provedených důkazů, k čemuž však neměl způsobilý dovolací důvod. Ve zbytku stěžovatel uplatňoval vady řízení, které samy o sobě nemohly založit přípustnost dovolání. II. Argumentace stěžovatele 8. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. Nejprve shrnuje dosavadní průběh řízení. Soudům vytýká, že otázka existence komunikace jako samostatné věci nebyla posouzena řádně a závěry soudů byly učiněny bez opory v provedeném dokazování. Podle stěžovatele v napadených rozhodnutích schází individuální zhodnocení konkrétních skutečností o povaze stavby komunikace. Soudy nedostály požadavkům vyplývajícím z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze