III.ÚS 2645/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 2645/24 ze dne 7. 5. 2025 Extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými a právními závěry   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové jako soudkyně zpravodajky, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti Václava Šťastného, zastoupeného JUDr. Ondřejem Doležalem, advokátem, se sídlem Koliště 1912/13, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. července 2024, č. j. 26 Cdo 1126/2024-884, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. května 2023, č. j. 23 Co 7/2023-742, a rozsudku Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 7. října 2022, č. j. 9 C 194/2003-680, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Kutné Hoře, jako účastníků řízení, a RKT - Rovnací a kotevní technika, státní podnik v likvidaci, se sídlem U Mlýna 1755/5, Praha 4, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: I. Rozsudkem Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 7. října 2022, č. j. 9 C 194/2003-680, rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 30. května 2023, č. j. 23 Co 7/2023-742 a výroky II a III usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. července 2024, č. j. 26 Cdo 1126/2024-884, bylo porušeno ústavní právo stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Tyto rozsudky a uvedené výroky usnesení Nejvyššího soudu se proto ruší. III. Ve zbývající části se ústavní stížnost odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatel se před obecnými soudy domáhal po vedlejším účastníkovi zaplacení částky 550 829 Kč s příslušenstvím z titulu dlužného nájemného. Tvrdil, že je na základě dohody o vydání pozemků ze dne 15. 4. 1998 podle zákona č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd, ve znění účinném ke dni 15. 4. 1998 (dále jen "zákon č. 403/1990 Sb."), spoluvlastníkem pozemků a budov umístěných v továrním objektu, jehož část na základě smlouvy ze dne 15. 4. 1998 pronajímal vedlejšímu účastníkovi. Tuto smlouvu strany změnily nájemní smlouvou ze dne 28. 12. 1998, ve které se vedlejší účastník zavázal hradit stěžovateli nájemné ve výši 38 000 Kč měsíčně, a následně dodatkem ze dne 29. 4. 2002, ve kterém strany sjednaly nájemné ve výši 10 000 Kč měsíčně. Nájemní smlouva skončila dne 30. 6. 2002. Vedlejší účastník sjednané nájemné od 12. 2. 2001 do 30. 6. 2002 řádně nehradil. 2. Okresní soud žalobu zamítl. Vyšel ze zjištění, že v období sepisu dohody o vydání pozemků byl pozemek parc. č. X1, ze kterého byly vydané pozemky odděleny, zastavěn stavbami ve vlastnictví třetí osoby. Ze znění § 10 odst. 4 zákona č. 403/1990 Sb. plyne, že pozemek, na němž je umístěna stavba, která byla zřízena až po jeho převzetí státem, se nevydává. Dané ustanovení nezakazuje takový pozemek oprávněné osobě přesto vydat, nesmí tím však dojít bez právního důvodu k zásahu do práv a oprávněných zájmů jiných. K tomu v dané věci došlo a v souladu s nálezem Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3423/21, který posuzoval platnost dohody o vydání pozemku týchž účastníků ze dne 8. 2. 1999, je dohoda o vydání pozemků absolutně neplatná. V důsledku toho nebyl stěžovatel nikdy oprávněn s pozemky disponovat, tedy je ani pronajmout. Uzavřená nájemní smlouva ve znění pozdějších změn je pro rozpor se zákonem podle § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, absolutně neplatná a stěžovateli nárok na dlužné nájemné nenáleží. 3. K odvolání stěžovatele krajský soud rozsudek okresního soudu potvrdil. Uzavřel, že okresní soud učinil správná skutková zjištění, na něž aplikoval správné právní závěry. 4. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl pro nepřípustnost. Stejně jako okresní a krajský soud odkázal na závěry nálezu Ústavního soudu. Neshledal, že by skutková zjištění byla v extrémním rozporu s provedenými důkazy. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel podává proti v záhlaví označeným rozhodnutím ústavní stížnost. Tato rozhodnutí podle něj porušují jeho základní práva podle čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 1 dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě. 6. Popisuje dosavadní průběh řízení a namítá, že obecné soudy nezohlednily rozdíly mezi dohodou o vydání pozemku ze dne 8. 2. 1999, kterou Ústavní soud v nálezu sp. zn. IV. ÚS 3423/21 vyhodnotil jako neplatnou, a dohodou o vydání pozemků ze dne 15. 4. 1998, jež byla předmětem posuzované věci. Zatímco pozemek vydaný na základě dohody ze dne 8. 2. 1999 byl po jeho vyvlastnění zastavěný stavbou ve vlastnictví třetí osoby, pozemky vydané na základě dohody ze dne 15. 4. 1998 zastavěny stavbami vybudovanými až po jejich vyvlastnění nebyly. Stejně tak nález sp. zn. IV. ÚS 2856/19, na který odkázal okresní soud, se týkal zásahu do práv třetí osoby, navíc vydávané pozemky nebylo možné užívat za původním účelem. Ve věci stěžovatele žádná třetí osoba dotčena být nemohla a pozemky bylo možné užívat za původním účelem. Judikatura použitá okresním soudem proto není přiléhavá. Tím, že se obecné soudy věcí stěžovatele dostatečně nezabývaly, porušily principy restitučního zákonodárství. 7. Obecné soudy se odchýlily od výkladu § 10 odst. 4 zákona č. 403/1990 Sb., který stanoví, že citované ustanovení je dispozitivní. Nesprávně posuzují obě dohody o vydání pozemků jako jednu dohodu o vydání pozemku parc. č. X1. V rámci posouzení této jedné dohody nesprávně dovodily neplatnost celé dohody o vydání pozemků. Dohoda mohla být neplatná pouze ve vztahu k pozemkům parc. č. X2 a X3 (tj. pozemky vydané dne 8. 2. 1998), které jediné byly zastavěny stavbou ve vlastnictví třetí osoby. V části vydání ostatních oddělených pozemků (tj. pozemků vydaných dne 15. 4. 1998) byla dohoda platná. Z veškerých pozemků, které stěžovatel na základě dohod získal, činí zastavěné pozemky méně než 1/7. I pokud by byl správný závěr obecných soudů, že se stěžovatel vlastníkem pozemků nestal, neznamená to bez dalšího neplatnost i jím uzavřené nájemní smlouvy. Stěžovatel měl coby oprávněný držitel v dobré víře stejná práva jako vlastník, tedy mohl uzavřít i nájemní smlouvu. Měl právo na užitky z věci, kterými jsou i platby nájemného. 8. Stěžovatel dále poukazuje na skutečnost, že od podání žaloby do rozhodnutí okresního soudu ve věci samé uplynulo téměř 19 let. To mimo jiné i díky nedůvodnému přerušení řízení. Chováním státu mu vzniklo legitimní očekávání, že pozemky vlastní a může s nimi disponovat. Namísto vydání pozemků by stěžovatel měl sice nárok na finanční náhradu, ale tento nemohl stihnout uplatnit ve lhůtě, neboť se o neplatnosti dohody o vydání dozvěděl až po 20 letech. III. Procesní předpoklady řízení a průběh řízení před Ústavním soudem 9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona o Ústavním soudu. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv. 10. Ústavní soud nenařídil ústní jednání, neboť od jednání nebylo možné očekávat další objasnění věci (§ 44 zákona o Ústavním soudu). IV. Vyjádření ostatních účastníků řízení a replika stěžovatele 11. K výzvě Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřil Nejvyšší soud, který navrhl ústavní stížnost odmítnout či zamítnout. Odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí a zdůraznil, že se při svém rozhodování řídil nálezem Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3423/21, který posuzoval skutkově obdobnou věc. Pokud jde o námitky stěžovatele brojící proti skutkovým zjištěním ohledně doby zastavění pozemků a vlastnictví budov třetí osobou, nebyly tyto opodstatněné, neboť soudy provedly dostatečné dokazování a skutkové závěry zdůvodnily. Ani případná pochybení při zjišťování skutkového stavu nezakládají způsobilý dovolací důvod (Nejvyšší soud je skutkovým stavem zjištěným odvolacím soudem vázán). Stejně tak namítaná nepřezkoumatelnost není sama o sobě způsobilá založit přípustnost dovolání. Nadto rozhodnutí krajského soudu bylo přezkoumatelné. Průtahům v řízení se Nejvyšší soud snažil zabránit tím, že usnesením sp. zn. 26 Cdo 1336/2021 nařídil soudům pokračovat v přerušeném řízení. 12. Krajský soud a okresní soud se k ústavní stížnosti vyjádřit nechtěly. 13. Vedlejší účastník ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že obecné soudy logicky odůvodnily své úvahy a jejich právní hodnocení je v souladu s nálezy Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3423/21 a sp. zn. IV. ÚS 2856/19. V řízení o ústavní stížnosti se není možné dovolávat přezkumu skutkového stavu. Pokud obecné soudy vyhodnotily jako neplatnou dohodu o vydání pozemku ze dne 8. 2. 1999, musely takto