III.ÚS 2647/08 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 2647/08 ze dne 3. 2. 2009   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dne 3. února 2009 v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudců Pavla Holländera a Vladimíra Kůrky, o ústavní stížnosti společnosti APPOS 95 s. r. o., se sídlem v Praze 7, U Studánky 13/620, zastoupené JUDr. Pavlem Čížkovským, advokátem se sídlem v Praze 1, Václavské nám. 18, proti rozsudkům Městského soudu v Praze sp. zn. 35 Cm 199/2004 ze dne 15. 5. 2007, Vrchního soudu v Praze sp. zn. 9 Cmo 400/2007 ze dne 13. 11. 2007 a usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 32 Cdo 1092/2008 ze dne 1. 8. 2008, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Stěžovatel svou ústavní stížností napadá v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi došlo k zásahu do jeho práva na spravedlivý proces a domáhá se jejich zrušení. Napadená rozhodnutí, jak bylo zjištěno z jejich obsahu, byla vydána v řízení zahájeném k žalobě stěžovatele, směřující proti žalované Komerční pojišťovně v Praze, pro zaplacení částky 1.043.701,- Kč s příslušenstvím, kteréžto částky se stěžovatel domáhal jako plnění ze záruční listiny, vystavené žalovanou dne 1. 7. 1999 k rámcové pojistné smlouvě, uzavřené mezi žalovanou a společností Dynastav, spol. s r. o. -zhotovitelem díla, s nímž stěžovatel jako objednatel uzavřel dne 5. 9. 1998 smlouvu o dílo - rekonstrukci bytového objektu (v níž si účastníci této smlouvy pod bodem V./1 dohodli "5 % zadržné jako záruku na odstranění záručních vad a pro vyrovnání případných přeplatků, úroků z prodlení, smluvních pokut, náhrady škody či nákladů na odstranění vad a nedodělků po marném uplynutí termínu sjednaného k jejich odstranění" a že zádržné bude vyplaceno před uplynutím záruční doby v případě předložení bankovní záruky, která bude vystavena na 5 procent z ceny díla a bude platit do konce záruční doby). Po provedení důkazního řízení, vedeného především ke zjištění obsahu záruční listiny vystavené žalovanou, soud I. stupně obsah tohoto úkonu hodnotil s přihlédnutím k ustanovením § 266 obchodního zákoníku, § 35 odst. 2, § 37 odst. 1 občanského zákoníku a § 303 a následujících obchodního zákoníku a dospěl k závěru, že předmětné prohlášení nevykazuje pojmové znaky ručitelského prohlášení, a proto žalobu stěžovatele ústavní stížností napadeným rozhodnutím zamítl. Odvolací soud, který se věcí zabýval z podnětu odvolání podaného stěžovatelem, shledal skutková zjištění učiněná soudem I. stupně i jeho právní závěry správnými a jeho rozsudek proto jako takový ústavní stížností napadeným rozhodnutím potvrdil. Podle jeho názoru, pokud soud I. stupně dovodil, že předmětná listina nesvědčí ve prospěch tvrzení stěžovatele o převzetí bankovní záruky žalovanou (§ 313 a následující obchodního zákoníku), ani svým obsahem nemůže být ručitelským prohlášením zakládajícím závazek ručení dle § 303 a násl. obchodního zákoníku, nelze tomuto právnímu hodnocení vytknout pochybení. Ze zjištění učiněných soudem I. stupně akcentoval odvolací soud okolnost, že záruční listina byla vystavena k rámcové pojistné smlouvě, kterou bylo mezi žalovaným a společností Dynastav sjednáno pojištění stavebně montážních rizik. Provedený právní úkon - záruční listina - byl činěn v rámci pojistné smlouvy. Obsahově tudíž svědčí o souhlasu žalované s vinkulací pojistného plnění ve prospěch stěžovatele. V takovém případě, kdy potvrzení o vinkulaci (v projednávané věci označené jako záruční listina) zasílá pojišťovna tomu, v jehož prospěch je pojistné plnění vinkulováno, však nevzniká smluvní vztah mezi pojišťovnou a touto osobou, ani nový vztah mezi pojištěným a pojišťovnou ve prospěch třetího, ale tato listina svědčí o založení závazku pojišťovny postupovat podle pokynů pojištěného a případné pojistné plnění poskytnout přímo oprávněnému. Z uvedeného hlediska je tudíž, podle odvolacího soudu, rozhodnou skutečnost, zda pojištěnému - společnosti Dynastav vzniklo právo na pojistné plnění. Jak však bylo zjištěno před soudem I. stupně, pojištění z pojistné smlouvy, uzavřené mezi žalovanou a jmenovanou společností, zaniklo ještě před vznikem pojistné události a nevzniklo-li tedy uvedené společnosti právo na pojistné plnění a tudíž zde nebyla korespondující povinnost žalované pojistné plnění poskytnout, nemá podle závěru odvolacího soudu nárok stěžovatele opodstatnění. Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel také dovolání, jehož přípustnost opíral o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř., důvodnost pak o ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Vady řízení spatřoval v tom, že odvolací soud, který se nevypořádal se všemi jeho námitkami, založil své rozhodnutí na jiné právní úvaze než soud I. stupně, aniž předem s touto právní úvahou účastníky řízení seznámil a jedná se tak o rozhodnutí nepředvídatelné. Nesprávné právní posouzení věci pak spatřoval v tom, že bylo podle něj rozhodnuto v rozporu s hmotným právem, když odvolací soud nesprávně aplikoval ustanovení § 266 obchodního zákoníku. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele posoudil jako nepřípustné. Podle něj v projednávané věci bylo rozhodnuto v souladu s hmotným právem a dosavadní judikaturou a není dán žádný důvod, pro který by dovolací soud mohl dospět k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí. V odůvodnění svého rozhodnutí dovolací soud uvedl, že stěžovatel otázku zásadního právního významu spatřoval v podstatě v aplikaci ustanovení § 266 obchodního zákoníku o výkladu projevu vůle jednající osoby, kde se podle názoru stěžovatele odvolací soud odchýlil od výkladových pravidel stanovených zákonem a dále upřesněných nálezem Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 546/03. Takto vymezenou otázku však podle dovolacího soudu za otázku zásadního právního významu ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. považovat nelze. Z vyjádření stěžovatele není zcela zřejmé, který právní úkon měl být podroben výkladu s použitím ustanovení § 266 obchodního zákoníku. Pokud měl být vyložen čl. V. smlouvy o dílo, uzavřené mezi stěžovatelem a společností Dynastav, není tento výklad relevantní pro samotný předmět sporu, neboť spor je veden o majetkové plnění mezi žalovanou a stěžovatelem. Právní vztah společnosti Dynastav a stěžovatele představuje pouze věcný důvod, který vedl jmenovanou společnost k uzavření pojistné smlouvy se žalovanou. Z uváděného čl. V. smlouvy o dílo vyplývá jednoznačně, že stěžovatel požadoval bankovní záruku. Muselo mu být však zřejmé, že žalovanou vystavená záruční listina bankovní zárukou není, protože podle ustanovení § 313 obchodního zákoníku je definičním znakem bankovní záruky prohlášení banky v záruční listině. Žalovaná však bankou není a proto jí vystavená listina povahu bankovní záruky mít nemohla. Jestliže se stěžovatel spokojil s takovou záruční listinou, jde o jeho vlastní rozhodnutí, které však nikterak nesouvisí s výkladem předmětného článku smlouvy. Pokud pak měla být předmětem zkoumání ve smyslu ustanovení § 266 obchodního zákoníku vlastní záruční listina, pak dovolací soud poukazuje na to, že stěžovatel nebyl smluvní stranou pojistné smlouvy, k níž byla tato listina vystavena; mohl být nanejvýš adresátem informace v ní uvedené, jeho vlastní vůle tak zde byla irelevantní. Soud I. stupně se i podle dovolacího soud snažil zcela správně zjistit, zda ve formě záruční listiny nebylo poskytnuto ručení ve smyslu ustanovení § 303 obchodního zákoníku, z textace tohoto ustanovení však jednoznačně vyplývá, že ručitelské prohlášení musí obsahovat jednoznačné vymezení zajišťovaného závazku, který tak musí být v prohlášení přesně identifikován, což se však v dané listině nestalo a soud proto správně uzavřel, že listina nesplňuje požadavky kladené na záruční prohlášení ve smyslu ustanovení § 303 obchodního zákoníku. Dovolací soud také v odůvodnění svého rozhodnutí vysvětlil, že odvolací soud převzal tyto závěry a doplnil je o posouzení listiny z hlediska její souvislosti s pojistnou smlouvou. Jestliže soud I. stupně dospěl k závěru, že záruční listina vystavená žalovanou není zárukou ve smyslu ustanovení § 303 obchodního zákoníku, doplnilo rozhodnutí odvolacího soudu tento závěr o posouzení listiny z hlediska celkového kontextu vzniklého pojistného vztahu. Dovolací soud v odůvodnění rozhodnutí též uvedl, že závěry odvolacího soudu nemohly být pro stěžovatele nikterak překvapivé, protože byly předmětem skutkového zjišťování již v řízení před soudem I. stupně, přitom stěžovatel na tyto skutečnosti nijak nereagoval, a to ani po poučení soudu o tom, že musí prokázat skutečnosti rozhodné pro přiznání nároku, popř. doplnit svá skutková tvrzení a návrhy na dokazování tak, aby mohl požadovat předmětný nárok z jiného právního důvodu. Nejvyšší soud tak dospěl k závěru, že odvolací soud neřešil otázku výkladu projevu vůle v rozporu s hmotným právem a dovolání stěžovatele nesplňuje požadavek přípustnosti upravený v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Proti tě