III.ÚS 2649/19

Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 12. 8. 2019, navrhl stěžovatel zrušení v záhlaví uvedeného usnesení z důvodu tvrzeného porušení jeho základních práv podle čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Stěžovatel byl účastníkem řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 15 EC 297/2010 a posléze (po rozhodnutí o věcné příslušnosti) u Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") pod sp. zn. 97 ECm 1/2012. V jeho rámci se žalobou domáhal zaplacení částky 164 530 Kč s příslušenstvím po žalované obchodní společnosti, jež byla jako on členem společenství vlastníků jednotek ve stejném domě, a to z titulu náhrady škody vzniklé následkem uzavření nevýhodné smlouvy na správu domu na členské schůzi tohoto společenství. Řízení bylo zahájeno na základě žaloby podané dne 28. 8. 2010 a pravomocně skončilo po více než 7 letech dne 31. 10. 2017. V průběhu této doby došlo k průtahům v řízení, neboť jen nařízení prvního jednání ve věci trvalo déle než 4 roky. Stěžovatel proto u vedlejší účastnice uplatnil nárok na náhradu škody. Následně se žalobou domáhal zaplacení částky 200 000 Kč s příslušenstvím jako přiměřeného zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu podle § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění zákona č. 160/2006 Sb. (dále jen "zákon o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci").

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 (dále jen "obvodní soud") ze dne 8. 2. 2018 č. j. 7 C 294/2016-67 byla vedlejší účastnici uložena povinnost zaplatit stěžovateli částku 123 625 Kč s příslušenstvím (výrok I.). Ohledně částky 76 375 Kč s příslušenstvím byla žaloba zamítnuta (výrok II.) a bylo rozhodnuto o povinnosti vedlejší účastnice zaplatit stěžovateli náhradu nákladů řízení (výrok III.). Stěžovatel i vedlejší účastnice podali proti tomuto rozsudku odvolání, načež městský soud změnil jeho výrok I. rozsudkem ze dne 14. 8. 2018 č. j. 21 Co 180/2018-116 tak, že se žaloba co do částky 44 691,40 Kč s příslušenstvím zamítá a ve zbytku tento výrok potvrdil (výrok I.). Dále rozhodl o povinnosti vedlejší účastnice zaplatit stěžovateli náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II.).

Obvodní soud při úvahách o výši odškodnění a zohlednění jednotlivých kritérií podle § 31a odst. 3 zákona o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci vyšel ze stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011 sp. zn. Cpjn 206/2010 (č. 58/2011 Sb. NS), podle něhož poskytované odškodnění v penězích musí být přiměřené uvedeným kritériím a nelze je stanovit mechanickým vynásobením určité částky a počtu roků, po které řízení trvalo. Podle obvodního soudu je přiměřené, jestliže se základní částka, z níž se při určování výše přiměřeného zadostiučinění vychází, pohybuje v rozmezí mezi 15 000 Kč a 20 000 Kč za každý rok řízení. Za prvé 2 roky řízení bylo přitom možné tuto částku přiznat pouze v poloviční výši, protože v tomto období byla tato újma nejnižší a teprve s plynutím času a prodlužováním řízení narůstala. Tímto způsobem obvodní soud určil zadostiučinění za řízení o délce 7 let a 2 měsíců. Současně zohlednil složitost řízení a dlouhodobou absenci procesních úkonů směřujících k vydání meritorního rozhodnutí ve fázi řízení před odnětím věci původnímu soudci, jež představovala průtahy v řízení. V těchto skutečnostech obvodní soud shledal důvod podle § 31a odst. 3 písm. d) zákona o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci pro navýšení částky vypočteného odškodnění ve výši 107 500 Kč o 15 %, tedy na celkovou částku 123 625 Kč.

Uvedený výpočet výše zadostiučinění změnil městský soud. Ten považoval částku 16 000 Kč za správnou výši základní částky odškodnění za 1 rok nepřiměřeně dlouhého řízení, což ve vztahu k období 7 let a 2 měsíců činilo přibližně 98 667 Kč. Městský soud ale dospěl k závěru, že věc byla obtížná a složitá, v důsledku čehož základní částku snížil o 20 %. Kromě toho nesouhlasil se závěrem, že zvýšení částky opodstatňoval nesprávný úřední postup soudu. Za stejný postup je stěžovateli poskytováno zadostiučinění, a tudíž nemůže jít současně o okolnost, pro kterou by mělo být toto zadostiučinění zvýšeno. Z hlediska kritéria podle § 31a odst. 3 písm. d) zákona o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci je třeba zkoumat, zda postup orgánu veřejné moci v řízení odpovídá procesním pravidlům, tedy okolnosti odlišné od nesprávného postupu, za který je žalobci poskytováno odškodnění. Jinak by se totiž stěžovateli dostalo odškodnění z téhož důvodu dvakrát. Výše základního odškodnění ve výši 98 667 Kč, snížená o 20 %, činila přiznaných 78 933,60 Kč. Co do částky 121 066,40 Kč nebylo žalobě vyhověno.

Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl usnesením ze dne 16. 7. 2019 č. j. 30 Cdo 529/2019-143, neboť nebyl dán žádný z důvodů jeho přípustnosti podle § 237 občanského soudního řádu. Dovolací soud zdůraznil, že při přezkumu výše či formy zadostiučinění v zásadě posuzuje pouze právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií podle § 31a zákona o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci. Výslednou částkou (formou) se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k použití tohoto ustanovení na konkrétní případ zjevně nepřiměřená. V rámci svého přezkumu tak posuzuje jen správnost základních úvah soudu ohledně použití toho kterého kritéria, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění.

V podrobnostech se pak dovolací soud vyjádřil k jednotlivým stěžovatelem formulovaným otázkám, které se týkaly právě uvedených kritérií. V této souvislosti uvedl, že městský soud nekladl k tíži stěžovatele oprávněné podávání opravných prostředků, ani nespatřoval v jeho chování důvod, na jehož základě by zvyšoval či snižoval zadostiučinění. Kompenzace stavu nejistoty, do něhož byl poškozený v důsledku nepřiměřeně dlouze vedeného řízení uveden, je samotným smyslem odčinění takto způsobené nemateriální újmy podle § 31a zákona o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci. Obdobně jako u nestandardního významu řízení se může i míra nejistoty v průběhu řízení měnit. Pokud tedy stěžovatel měl za to, že v průběhu posuzovaného řízení došlo k nestandardnímu zvýšení míry jeho nejistoty ohledně výsledku řízení, podle dovolacího soudu ho tížilo břemeno tvrzení a břemeno důkazní pokud jde o takové skutečnosti. Stěžovatel však takovéto tvrzení v řízení před městským soudem a obvodním soudem neuplatnil.

Podle stěžovatele se dovolací soud v napadeném usnesení vůbec nezabýval námitkou, že průtahy v řízení jsou skutečností podle § 31a odst. 3 písm. d) zákona o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci, mající vliv na přiznání výše zadostiučinění. Napadené rozhodnutí je podle stěžovatele projevem nekvalitní práce dovolacího soudu, který místo toho, aby v rámci principu právní jistoty sjednocoval rozhodování, svým postupem bezprecedentně nabourává svou sjednocovací úlohu v rámci obecných soudů. Stěžovatel ve svém dovolání jasně vymezil, v čem spatřuje rozpory mezi rozhodnutím městského soudu a judikaturou dovolacího soudu. Dovolací soud již v minulosti vytkl městskému soudu pochybení soudu, pokud průtahy zapříčiněné nesprávným postupem orgánu veřejné moci považoval za vlastní základ nároku dovolatele a nepřihlédl k nim při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění, ačkoli dovolatel v žalobě spojil svou újmu s nepřiměřenou délkou posuzovaného řízení (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2015 sp. zn. 30 Cdo 5440/2015). Nerespektování své vlastní judikatury dovolacím soudem zakládá podle řady rozhodnutí Ústavního soudu, na které stěžovatel odkazuje, porušení jeho práva na soudní ochranu.

Ústavní soud je příslušný k projednání návrhu. Ústavní stížnost je přípustná [stěžovatel neměl k dispozici další zákonné procesní prostředky k ochraně práva dle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu], byla podána včas a osobou k tomu oprávněnou a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§ 29 až 31 zákona o Ústavním soudu).

Poté, co se Ústavní soud seznámil s argumentací stěžovatele, přiloženými rozhodnutími obecných soudů a dalšími podáními, zhodnotil, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu] Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) přezkoumává rozhodnutí či postup orgánů veřejné moci jen z toho hlediska, zda jimi nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod.

Podstatou ústavní stížnosti je tvrzení, že se dovolací soud nezabýval otázkou, zda při posuzování výše zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení lze přihlédnout k průtahům v tomto řízení jako ke skutečnosti podle § 31a odst. 3 písm. d) zákona o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci, mající vliv na přiznání výše zadostiučinění. Z dovolání stěžovatele ovšem nevyplývá, že by v této právní otázce spatřoval splnění předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 občanského soudního řádu, ani že by její nesprávné posouzení mělo zakládat dovolací důvod. Stěžovatel pouze poukázal na to, že se v této otázce rozsudek obvodního soudu a rozsudek městského soudu liší, v důsledku čehož považuje posléze uvedený rozsudek za překvapivé rozhodnutí. V dovolání obsažený poukaz na rozpor závěrů městského soudu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2011 sp. zn. 30 Cdo 4987/2009 by navíc ani při přihlédnutí k obsahu tohoto rozsudku neumožňoval závěr, že se tím uplatňuje takovýto dovolací důvod, respektive vymezuje důvod přípustnosti dovolání. Za dostatečně určité vymezení některé z těchto dvou náležitostí dovolání nelze označit ani v dovolání uvedený poukaz stěžovatele na nesoulad rozsudku městského soudu s některými rozhodnutími Nejvyššího soudu, který kromě citace části těchto rozhodnutí není blíže vysvětlen.

Za této situace nelze dovolacímu soudu vytknout, že se zabýval pouze v dovolání výslovně formulovanými otázkami, od nichž stěžovatel odvíjel své tvrzení o přípustnosti dovolání. S těmito otázkami se dovolací soud v napadeném usnesení řádně vypořádal a stěžovatel jeho závěry v ústavní stížnosti dále nerozporuje. Dovolací soud nepochybil, pokud jen na základě v dovolání uvedeného poukazu na některá jeho předchozí rozhodnutí nedomýšlel další úvahy stěžovatele o přípustnosti dovolání či jiné dovolací důvody. Odmítnutím dovolání pro nepřípustnost proto nemohlo dojít k porušení základního práva stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, ani jiného jeho ústavně zaručeného základního práva nebo svobody. Ve zbytku postačí odkázat na relevantní části odůvodnění napadeného usnesení.

Z těchto důvodů Ústavní soud rozhodl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o odmítnutí ústavní stížnosti stěžovatele pro zjevnou neopodstatněnost.