III.ÚS 2658/17 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 2658/17 ze dne 26. 7. 2018   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti NA Engineering s. r. o., sídlem Na Anežce 109, Horoušany, zastoupené JUDr. Zuzanou Smítkovou, Ph.D., advokátkou, sídlem Trojanova 2022/12, Praha 2 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. června 2017 č. j. 30 Cdo 6049/2016-122, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. června 2016 č. j. 51 Co 160/2016-92 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 16. února 2016 č. j. 18 C 47/2015-51, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva průmyslu a obchodu, sídlem Na Františku 1039/32, Praha 1 - Staré Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv a svobod ve smyslu čl. 1, čl. 2 odst. 3 a 4, čl. 4 a čl. 90 Ústavy, podle čl. 1, čl. 2 odst. 2, čl. 2 odst. 3, čl. 3 odst. 1 a 3, čl. 4 odst. 1, 2, 3 a 4, čl. 11 odst. 1, čl. 26 odst. 1, čl. 36 odst. 1 až 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě a čl. 16, 17 a 47 Listiny základních práv Evropské unie. Ústavní stížnost stěžovatelka spojila s návrhem na zrušení § 10 odst. 5 zákona č. 594/2004 Sb., jímž se provádí režim Evropských společenství pro kontrolu vývozu zboží a technologií dvojího užití, ve znění zákona č. 343/2010 Sb. 2. Z ústavní stížnosti, jakož i z napadených rozhodnutí se podává, že vedlejší účastnice opatřením ze dne 5. 8. 2011 sp. zn. 30734/2011/07400 (dále též "opatření ministerstva" nebo "opatření catch-all"), oznámila stěžovatelce, že vývoz zboží (pro společnost AEROMASH v Bělorusku) lze uskutečnit pouze na základě individuálního vývozního povolení uděleného Licenční správou Ministerstva průmyslu a obchodu podle § 7 a násl. zákona č. 594/2004 Sb., jímž se provádí režim Evropských společenství pro kontrolu vývozu, přepravy, zprostředkování a tranzitu zboží dvojího užití, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 594/2004 Sb."), neboť zboží vyvážené uvedené společnosti by mohlo být (celé nebo jeho část) určeno k použití ve spojení s vývojem, výrobou, nakládáním, provozem, údržbou, skladováním, zjišťováním, identifikací nebo rozšiřováním chemických, biologických nebo jaderných zbraní nebo jiných jaderných výbušných zařízení nebo s vývojem, výrobou, údržbou nebo skladováním raketových systémů schopných takové zbraně nést. 3. V návaznosti na uvedené podala stěžovatelka dne 9. 1. 2012 vedlejší účastnici žádost o povolení k vývozu specifikovaného zboží (tzv. negativní a pozitivní formy projekčního panelu simulátoru) společnosti AEROMASH v Bělorusku. Rozhodnutím vedlejší účastnice ze dne 7. 3. 2012 sp. zn. 954/2012 (dále jen "rozhodnutí o neudělení povolení") nebylo předmětné povolení stěžovatelce uděleno s odůvodněním, že konečný uživatel a konečné použití uvedené v žádosti nezaručují, že vyvážené zboží nebude použito ve spojení s vojenským konečným použitím. 4. V rámci šetření veřejného ochránce práv, zahájeného k podnětu stěžovatelky, veřejný ochránce práv ve svém závěrečném stanovisku ze dne 7. 11. 2013 sp. zn. 6467/2012/VOP/PN (dále jen "závěrečné stanovisko veřejného ochránce práv") dospěl k závěru, že opatření ministerstva nebylo uloženo v souladu s právními předpisy a navrhl, aby jej ministerstvo zrušilo podle § 156 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "správní řád"). 5. Opatření ministerstva bylo následně usnesením vedlejší účastnice ze dne 30. 12. 2013 sp. zn. 30734/2011/07400 (dále jen "opravné usnesení") opraveno tak, že bylo především upřesněno druhové vymezení zboží, na které se opatření vztahuje, tj. zboží, které má charakter komponent, přípravků nebo technologie použitelných pro vývoj nebo výrobu bezpilotních vzdušných prostředků nebo trenažérů pro výcvik vojenských pilotů. 6. Následně zástupce veřejného ochránce práv (po odstoupení dosavadního veřejného ochránce práv z funkce) informoval ministra průmyslu a obchodu ve věci stěžovatelky o tom, že opravným usnesením ministerstva byly nedostatky opatření ministerstva napraveny (dále jen "sdělení zástupce veřejného ochránce práv"). 7. Stěžovatelka se ústavní stížností, která byla u Ústavního soudu projednávána v řízení vedeném pod sp. zn. III. ÚS 1384/17, bránila proti trvajícímu neoprávněnému zásahu, ke kterému došlo dle jejího názoru opatřením ministerstva, a namítala, že jím bylo zasaženo do jejích ústavně zaručených základních práv a svobod. Podle stěžovatelky jí byl opatřením ministerstva zaveden režim omezeného vývozu, který na ni bezprostředně a selektivně dopadá a limituje ji v podnikání. Stěžovatelka dále namítala, že přestože opatření ministerstva bylo v závěrečném stanovisku veřejného ochránce práv označeno za nezákonné, nebylo dosud zrušeno. V uvedeném stěžovatelka spatřovala nečinnost ministerstva. Na rozdíl od sdělení zástupce veřejného ochránce práv se stěžovatelka současně domnívala, že opravným usnesením nebyly odstraněny zásadní materiální a formální nedostatky opatření ministerstva. Tuto svou argumentaci opakuje i v nyní posuzované věci. 8. Předmětem této ústavní stížnosti je ovšem stěžovatelkou tvrzená neústavnost postupu obecných soudů při posouzení žaloby stěžovatelky proti vedlejší účastnici, kdy se stěžovatelka domáhala proti vedlejší účastnici zaplacení částky 90 936 EUR jako náhrady škody a ušlého zisku a částky 50 000 Kč jako náhrady právního zastoupení z titulu odpovědnosti vedlejší účastnice za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem dle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."). 9. Obvodní soud pro Prahu 1 (dále "obvodní soud") rozsudkem ze dne 16. 2. 2016 č. j. 18 C 47/2015-51 žalobu zamítl. Dospěl k závěru, že v posuzované věci nedošlo k vydání nezákonného rozhodnutí, když předmětné rozhodnutí o neudělení povolení nebylo zrušeno pro nezákonnost. 10. Městský soud v Praze (dále "městský soud") k odvolání stěžovatelky i vedlejší účastnice rozsudkem ze dne 28. 6. 2016 č. j. 51 Co 160/2016-92 výrokem I zamítl návrh stěžovatelky na přerušení řízení, výrokem II rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a výrokem III rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Městský soud vyšel se skutkového stavu zjištěného obvodním soudem a plně se ztotožnil i s jeho právními závěry. 11. Nejvyšší soud napadeným usnesením k dovolání stěžovatelky řízení o dovolání proti výroku I rozsudku městského soudu zastavil (výrok I), dovolání proti výroku II a III jeho rozsudku odmítl (výrok II) a výrokem III rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Nejvyšší soud zdůraznil, že rozhodnutí soudů obou stupňů jsou především založena na nesporném zjištění, že v souzeném případě nebyla splněna jedna ze základních podmínek žaloby o náhradu škody z titulu nezákonného rozhodnutí či nesprávného úředního postupu podle zákona č. 82/1998 Sb., tj. že příslušné rozhodnutí nebylo pro nezákonnost zrušeno. II. Argumentace stěžovatelky 12. Stěžovatelka ve velmi obsáhlé ústavní stížnosti předně opakuje svou argumentaci o nezákonnosti postupu vedlejší účastnice (srov. sub 2 až 7 tohoto usnesení), přičemž tato argumentace je zcela shodná s tou, kterou uvedla v řízení vedeném u Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 1384/17, byť předmětem nynějšího řízení je již jiná otázka. 13. K tvrzené neústavnosti postupu obecných soudů při řízení o náhradu škody dle zákona č. 82/1998 Sb. stěžovatelka zejména uvádí, že obvodní soud odmítl přezkoumat zákonnost vydání rozhodnutí o neudělení individuálního vývozního povolení, neboť toto je ze soudního přezkumu vyloučeno dle § 10 odst. 5 zákona č. 594/2004 Sb. Z tohoto důvodu soud odmítl přezkoumat i oprávněnost zavedení režimu catch-all. Ukazuje se, že řádnému projednání a vyhovění návrhu brání trvající opatření catch-all, které soudy v obecném řízení nemohou přezkoumávat, případně i nemožnost přezkoumávat v rámci správních nebo soudních řízení rozhodn