III.ÚS 2676/22 – Ústavní soud

III.ÚS 2676/22 ze dne 17. 1. 2024 N 14/122 SbNU 157 Náležité odůvodnění v kontextu nepřípustnosti dovolání u tzv. podlimitních nároků Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudkyně zpravodajky Kateřiny Ronovské a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelky Prague1918 s.r.o., sídlem Rybná 716/24, Praha 1, zastoupené JUDr. Ivanem Radou, Ph.D., advokátem se sídlem Na Příkopě 988/31, Praha 1, proti výroku I rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 25 Cdo 2586/2021-333 ze dne 28. 6. 2022 a proti výroku I v části věty za středníkem rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 36 Co 24/2021-308 ze dne 8. 4. 2021, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Ing. Jaroslava Šťastného a Renáty Šťastné, zastoupených Mgr. Markem Šimákem, advokátem se sídlem Havlíčkova 15, Praha 1, jako vedlejších účastníků řízení, takto: I. Výrokem I rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 25 Cdo 2586/2021-333 ze dne 28. 6. 2022 bylo porušeno právo stěžovatelky na soudní ochranu ústavně zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Proto se výrok I rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 25 Cdo 2586/2021-333 ze dne 28. 6. 2022 zrušuje. III. Ve zbývající části se ústavní stížnost odmítá. Odůvodnění: I. Shrnutí dosavadního průběhu řízení 1. Stěžovatelka se domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Nejvyššího soudu. Tvrdí, že jím byla porušena její ústavně zaručená základní práva a svobody, a sice právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na rovnost účastníků v řízení před soudy podle čl. 37 odst. 3 Listiny a právo na ochranu majetku podle čl. 11 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Zároveň stěžovatelka pro případ, že nebude vyhověno jejímu návrhu na zrušení napadeného rozhodnutí Nevyššího soudu, navrhuje zrušení části výroku I v záhlaví uvedeného rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud"), a to konkrétně výroku I v části věty za středníkem (ve slovech "ve zbylém rozsahu se mění tak, že žaloba se zamítá"). I v tomto případě stěžovatelka namítá, že bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, právo na rovnost účastníků v řízení před soudy podle čl. 37 odst. 3 Listiny a právo na ochranu majetku podle čl. 11 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. 3. Stěžovatelka z pozice nájemce uzavřela s pronajímateli Ing. Jaroslavem Šťastným a Renátou Šťastnou (dále jen "pronajímatelé" či "vedlejší účastníci řízení") nájemní smlouvu na čtyři bytové jednotky a dvě parkovací stání s cílem provozovat v těchto prostorách hostel. V souladu s nájemní smlouvou stěžovatelka uhradila vedlejším účastníkům řízení jistotu ve výši 140 000 Kč. Pronajímatelé se naopak zavázali, že bytové jednotky a parkovací stání předají stěžovatelce do užívání nejpozději dne 15. 7. 2016. 4. Tuto povinnost ve stanovené lhůtě ovšem nesplnili, protože probíhající rekonstrukce, jak stěžovatelku informovali, nebyla stále dokončena. K předání prostorů nedošlo ani po opakovaném příslibu, a proto stěžovatelka pronajímatele vyzvala, aby do 30. 9. 2016 splnili svou povinnost a bytové jednotky a parkovací stání jí předali. Protože tato výzva zůstala bez odezvy, podala stěžovatelka z nájmu k 30. 9. 2016 výpověď. 5. Následně stěžovatelka po vedlejších účastnících řízení jednak požadovala vrácení jistoty ve výši 140 000 Kč a již uhrazeného nájemného včetně záloh na služby ve výši 118 000 Kč z titulu bezdůvodného obohacení, jednak se domáhala náhrady škody ve výši 201 242 Kč, která jí vznikla v důsledku porušení smluvní povinnosti pronajímatelů řádně a včas předat předmět nájmu. Konkrétně stěžovatelka požadovala náhradu nákladů vynaložených na recepci vyrobenou na míru ve výši 58 080 Kč, na zámkový systém Cardcode ve výši 99 662 Kč a náhradu nákladů vynaložených na uskladnění již zakoupeného vybavení hostelu za období od října 2016 do dubna 2019 v celkové výši 43 500 Kč. 6. Obvodní soud pro Prahu 7 výše popsaným návrhům stěžovatelky rozsudkem č. j. 5 C 42/2017-258 ze dne 14. 9. 2020 vyhověl a uložil vedlejším účastníkům řízení povinnost zaplatit celkovou částku 459 542 Kč s příslušenstvím. V rozsahu částky 3 000 Kč, tedy částky představující část náhrady nákladů na uskladnění, soud žalobu zamítl, neboť nárok v tomto rozsahu nebyl předmětem žaloby. Obvodní soud proto přiznal náhradu nákladů na uskladnění pouze v rozsahu 40 500 Kč. K odvolání vedlejších účastníků řízení se věcí zabýval městský soud, který napadeným rozsudkem potvrdil nárok stěžovatelky pouze v rozsahu jistoty a uhrazeného nájemného, tedy ve výši 258 000 Kč. Ve zbylém rozsahu žalobu stěžovatelky zamítl. Městský soud účastníky řízení poučil, že proti rozsudku lze podat dovolání k Nejvyššímu soudu. 7. V rozsahu, v němž městský soud její žalobu zamítl, podala stěžovatelka proti rozsudku městského soudu dovolání. Výrokem I rozhodl Nejvyšší soud napadeným rozsudkem tak, že ohledně částky 43 500 Kč (zde Nejvyšší soud nesprávně uvádí částku 43 800 Kč, sic dovolání směřuje, k tomu viz spis č. l. 317, na částku 43 500 Kč) se stěžovatelčino dovolání podle § 238 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") odmítá. Ve zbylé části výrokem II napadeného rozsudku Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu z důvodu nesprávného stanovení, mezi kterými skutkovými okolnostmi má být zjišťována existence příčinné souvislosti, a věc v tomto rozsahu vrátil městskému soudu k dalšímu řízení. Dovolací soud v odůvodnění konstatoval, že v řízení, jehož předmětem je částka skládající se z několika samostatných nároků, odvíjejících se od odlišného skutkového základu, má rozhodnutí o každém z nich charakter samostatného výroku a přípustnost dovolání je třeba zkoumat samostatně, a to bez ohledu na to, že tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a že o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem. II. Argumentace stěžovatelky 8. Ve svém podání stěžovatelka vymezuje dva návrhy. V prvním z nich, kterým brojí proti výroku I rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2022, namítá, že dovolací soud účelově a neodůvodněně rozštěpil její nárok na náhradu škody, ačkoliv podle jejího názoru její návrh představuje jediný předmět řízení založený na zbytečně vynaložených nákladech poté, co došlo k porušení smlouvy uzavřené mezi ní a pronajímateli (dále též "první návrh"). Stěžovatelka uvádí, že chápe smysl a účel hranice bagatelních věcí v dovolacím řízení, zároveň ale zastává názor, že v daném případě bylo rozštěpení nároku pro účely uplatnění hranice umělé a nesmyslné. Podle jejího názoru měl dovolací soud dovolání posoudit ve vztahu k celé částce představující jeden nárok na náhradu škody ve výši 201 242 Kč. 9. Navíc tvrdí, že postup Nejvyššího soudu v posuzované věci nejen neodůvodněně zasáhl do jejích práv, ale ani neplní proklamovaný účel, ke kterému má (bagatelní) hranice 50 000 Kč vymezená § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. při posuzování dovolání sloužit. Nejvyšší soud totiž stejně prostor a čas na řešení dané věci vynaložil, kdy ve zbylé části dovolání stěžovatelce vyhověl a rozhodnutí městského soudu mimo spornou část zrušil a vrátil soudu k novému řízení. Stěžovatelka podotýká, že skutkové okolnosti, na nichž se nárok jako celek zakládá, jsou přitom shodné jak pro meritorně přezkoumanou část, tak pro část, kterou dovolací soud odmítl, a rovněž řešená právní otázka se vztahuje na obě části nároku. Postup dovolacího soudu tedy žádné zjednodušení nepřinesl. 10. Stěžovatelka z procesní opatrnosti pro případ, že by snad zdejší soud nevyhověl jejímu návrhu na zrušení napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu na základě výše uvedených skutečností, vymezuje i druhý návrh, kterým napadá rozhodnutí městského soudu ze dne 8. 4. 2021 (dále též "druhý návrh"). Stěžovatelka namítá, že městský soud rozhodl napadeným rozhodnutím v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, ale také se smyslem a účelem příslušných ustanovení občanského zákoníku či základních zásad občanského práva. Konstatuje, že městský soud interpretoval jednoduché právo způsobem, který je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, což je ve smyslu nálezu sp. zn. I. ÚS 185/04 ze dne 14. 7. 2004 způsobilé založit porušení na základním právu a svobodě. V důsledku toho byla podle stěžovatelky výrokem I v části věty za středníkem rozsudku městského soudu v rozsahu částky 43 500 Kč porušena její ústavně zaručená práva. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 11. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústa