III.ÚS 268/15 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 268/15 ze dne 21. 7. 2015   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl dne 21. července 2015 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Vladimíra Kůrky ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Miroslava Provoda, zastoupeného Mgr. Tomášem Ferencem, advokátem, AK se sídlem v Praze 5, Nádražní 58/110, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 11. 2014 č. j. 2 Afs 49/2014-38 a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 2. 2014 č. j. 5 A 162/2012-44, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. V ústavní stížnosti ze dne 26. 1. 2015, doručené Ústavnímu soudu dne 27. 1. 2015, Miroslav Provod (dále jen "žalobce" případně "stěžovatel") navrhl, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí vydaná v řízení o žalobě na ochranu proti nečinnosti správního orgánu. II. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí, vyplývají následující skutečnosti. Dne 19. 2. 1996 platebním výměrem č. j. 31680/2.1/96/FÚ-10 Finanční úřad pro Prahu 10 (dále jen "správce daně") žalobci vyměřil daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období 1994 ve výši 122 722 142,- Kč. Dne 2. 4. 1996 byl správci daně doručen dopis Miroslava Provoda obsahující dvě podání ze dne 1. 4. 1996, adresovaná k rukám ředitelky správce daně; ředitelka na tento dopis reagovala dopisem ze dne 17. 5. 1996 (podrobněji viz níže). Dne 12. 8. 2011 došlo Finančnímu ředitelství pro hl. m. Prahu podání žalobce označené jako podnět na ochranu proti nečinnosti, k níž mělo dojít při rozhodování o odvolání žalobce proti platebnímu výměru ze dne 19. 2. 1996. Až do té doby žalobce tvrdil, že proti platebnímu výměru podal odvolání již dne 4. 3. 1996, což se mu však nepodařilo prokázat. Dne 7. 2. 2014 rozsudkem č. j. 5 A 162/2012-44 Městský soud v Praze (dále též jen "správní soud") žalobu na ochranu proti nečinnosti Odvolacího finančního ředitelství, se sídlem v Brně (dále jen "žalovaný"), zamítl (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II). V odůvodnění rozsudku správní soud poukázal na ustanovení § 21 odst. 6 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, dle něhož je pro řízení rozhodující obsah podání, i když je nesprávně označeno, a dále mimo jiné uvedl: "V souzené věci je předmětem sporu, zda podání žalobce ze dne 1. 4. 1996, které bylo doručeno správci daně dne 2. 4. 1996, je odvoláním proti platebnímu výměru, o kterém dosud nebylo ve správním řízení rozhodnuto. K tomu soud uvádí, že podání žalobce ze dne 1. 4. 1996 se vlastně skládá ze dvou podání, obě jsou adresována Finančnímu úřadu pro Prahu 10 k rukám ředitelky Ing. Heleny Nagyové a obě začínají oslovením vážená paní ředitelko. V prvém podání, které je jakýmsi průvodním dopisem, žalobce ředitelce úřadu sděluje, že dne 26. 2. 1996 jí zaslal odpověď na její dopis o platebním výměru daně z příjmu fyzických osob. Do dnešního dne neobdržel její odpověď a jeho snaha o telefonický či osobní kontakt s ní se minula účinkem. Uvádí, že jí proto zasílá ještě jednou svou odpověď na její dopis s tím, že mu má do 14 dnů zaslat své vyjádření. V přiloženém dopise datovaném též 1. 4. 1996 pak ředitelce správce daně sděluje, že dne 22. 2. 1996 obdržel platební výměr daně z příjmu fyzických osob, uvádí, že jediným jejím vodítkem a odůvodněním se staly jeho investice z roku 1994. Ptá se paní ředitelky, podle jakého zákona vyměřuje daně z investovaných peněz, konstatuje, že dne 3. 7. 1995 byl vyzván finančním úřadem, který paní ředitelka řídí, k podání daňového přiznání, po obdržení platebního výměru požádal o sdělení důvodů, které vedly k jeho vydání, protože se v žádném případě nejedná o finanční prostředky, které by získal z podnikání v roce 1994. Uvádí, že do současné doby vyjádření neobdržel a je zejména zvědav na uvedenou specifikaci předmětu daně. Současně oznamuje ředitelce finančního úřadu nad rámec své zákonné povinnosti, že uvedené peníze pocházejí z jeho trestné činnosti, specifikuje, kdy a kde se této trestné činnosti dopouštěl, uvádí, že za neoprávněný zisk již byl potrestán nepodmíněným trestem a finanční pokutou. Opakovaně i v textu dopisu oslovuje ředitelku finančního úřadu. Poukazuje na neetické momenty, kterých se její úřad dopustil a které se týkají jeho matky. Pokládá ředitelce finančního úřadu akademické otázky. Uvádí, že se dočetl, že celorepubliková kontrola finančních úřadů zjistila nejhorší situaci právě na jejím úřadě v Praze 10, a že se tomu po svých zkušenostech nediví. Dále pak ředitelce úřadu oznamuje, že je zde mnoho náhod, které ho opravňují k názoru, že se dopustila trestného činu zneužití pravomoci veřejného činitele a že v současné době jeho právní zástupce na ní zpracovává trestní oznámení. Poté žádá ředitelku finančního úřadu, aby své protizákonné rozhodnutí neprodleně zrevidovala. Sděluje ředitelce úřadu, že tento dopis zasílá na vědomí Ministerstvu financí a Finančnímu ředitelství Praha a že jak platební výměr, tak tento dopis zasílá rovněž do novin. Z uvedeného je zřejmé, že podání ze dne 1. 4. 1996 nejsou označena jako odvolání, jejich text není koncipován a formulován jako odvolání a neobsahují náležitosti odvolání. Správce daně obsah podání posoudil jako osobní dopis ředitelce finančního úřadu. Sám žalobce zjevně svá podání ze dne 1. 4. 1996 až do roku 2011 rovněž za odvolání nepovažoval, ačkoliv mu nic nebránilo v tom, aby již v roce 1996, zejména poté, co byl dopisem ze dne 17. 5. 1996 zpraven o marném uplynutí lhůty k podání odvolání proti platebnímu výměru, tvrdil, že odvolání již podal, a to právě svým podáním ze dne 1. 4. 1996. Žalobce však uváděl, že odvolání podal, a to dne 4. 3. 1996, a že není jeho vinou, že se toto podání ztratilo a dokládal podání odvolání dne 4. 3. 1996 kopií podacího lístku, pod kterým však byla evidována jeho žádost o sdělení rozdílu mezi daní vyměřenou a přiznanou. Odvolání žalobce bylo zamítnuto jako opožděné a žalobce proti tomuto zamítnutí nepodal odvolání. Žalobce staví svou žalobu na tvrzení, že správce daně evidentně a dlouhodobě porušuje svou povinnost vyzvat ho k odstranění vad podání ze dne 1. 4. 1996 a v povinnosti pokračovat v odvolacím řízení. Toto tvrzení považuje soud za účelové. Žalobce mohl sám i bez výzvy správce daně předmětné podání, které správce daně považoval dle jeho obsahu za osobní dopis ředitelce úřadu, označit za odvolání a domáhat se jeho projednání. To však žalobce neučinil, za odvolání označil jiné podání, o němž bylo pravomocně rozhodnuto. Vzhledem ke shora uvedenému soud dospěl k závěru, že dopisy žalobce ze dne 1. 4. 1996 nejsou odvoláním proti platebnímu výměru, kterým byla žalobci vyměřena daň z příjmu fyzických osob za zdaňovací období 1994. Žalovaný proto není nečinný, jestliže o nich nerozhodl. Soud proto podanou žalobu jako nedůvodnou zamítl podle § 81 odst. 3 s. ř. s." Dne 19. 11. 2014 rozsudkem č. j. 2 Afs 49/2014-38 Nejvyšší správní soud (dále jen "kasační soud") kasační stížnost žalobce proti rozsudku správního soudu ze dne 7. 2. 2014 č. j. 5 A 162/2012-44 zamítl (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení o kasační stížnosti. Předmětem kasačního přezkumu byla otázka, zda správní soud rozhodl správně, když zamítl žalobu, jíž se stěžovatel domáhal, aby byla žalovanému uložena povinnost vydat rozhodnutí ve věci samé o podání stěžovatele ze dne 1. 4. 1996, jež bylo podle jeho názoru odvoláním proti platebnímu výměru Finančního úřadu pro Prahu 10 ze dne 19. 2. 1996 č. j. 31680/2.1/96/FÚ-10. Kasační soud v odůvodnění uvedl mimo jiné následující: "V nyní projednávané věci městský soud na podkladě skutečností zjištěných ze správního spisu dovodil, že sporné podání stěžovatele odvoláním nebylo. Nejvyšší správní soud jeho úvahy považuje za podložené, logické a správné a zcela se ztotožňuje s jeho závěrem, že stěžovatel nezamýšlel odvolat se podáním z 1. 4. 1996 proti platebnímu výměru, s kterým nesouhlasil. Městský soud správně vyšel z kontextu ostatních úkonů stěžovatele učiněných vůči správci daně a pochopitelně akcentoval patnáct let trvající argumentaci samotného stěžovatele, že odvolání vtělil do jiného podání, o němž tvrdil, že je odeslal správci daně poštou dne 4. 3. 1996. Pod stěžovatelem uvedeným číslem podacího lístku z toho dne je však evidováno jiné jeho podání (žádost o sdělení rozdílu mezi daní přiznanou a vyměřenou). Proto bylo správně za odvolání považováno až podání z 5. 6. 1996, jehož přílohou byla listina stěžovatelem prezentovaná jako odvolání ze dne 4. 3. 1996, vše podáno k poštovní přepravě dne 6. 6. 1996. Dřívější podání odvolání ze správního spisu není patrné a stěžovatel je správnímu orgánu neprokázal. Správce daně neměl rozumný důvod pochybovat o tom, jak má být s písemností stěžovatele naloženo (v žádném z dalších četných podání žalovanému i správci daně prvního stupně je stěžovatel po celých 15 let za odvolání neozna