III.ÚS 2687/11 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 2687/11 ze dne 12. 1. 2012   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jiřího Muchy o ústavní stížnosti V. Ď., zastoupeného JUDr. Jiřím Novákem, advokátem se sídlem v Praze 2, Sokolská 60 (adresa pro doručování: Přerov, Nám. T. G. M. 11), proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 7. 2011, č. j. 4 Tdo 694/2011-38, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. 1. 2011, č. j. 5 To 93/2010-1238, a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 9. 2010, č. j. 49 T 2/2006-1163, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Ústavní stížností, jež splňuje formální požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí, jež byla vydána v jeho trestní věci. Domnívá se, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky (dále jen "Ústavy"), čl. 2 odst. 2, čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a čl. 6 a čl. 7 odst. 1 Úmluvy o ochraně základních práv a svobod (dále jen "Úmluvy"). V jednotlivostech se v ústavní stížnosti namítá, že: 1. Obecné soudy přijaly skutková zjištění "bez jejich náležitého prokázání", "v extrémním nesouladu s provedenými důkazy", resp. "v rozporu s principem presumpce neviny a se zásadou in dubio pro reo". Ze znaleckých posudků provedených v řízení podle stěžovatele vyplývá, že "sporný podpis na inkriminované směnce ze dne 24. 4. 2003 s vysokou pravděpodobností vznikl překreslením jiného (prokazatelně pravého) podpisu J. M. (stěžovatelova dlužníka), ovšem kdo tento podpis na směnku překreslil, určit (a tedy ani pro účely trestního řízení prokázat) objektivně nelze". S variantou skutkového děje, podle níž podpis na směnku překreslil sám J. M., a to za účelem "vytvoření si argumentu" pro pozdější popření její pravosti, se soudy nevypořádaly. V rozhodném směru svědkovi J. M. "uvěřily", ačkoli jindy k hodnocení jeho věrohodnosti "přistupovaly velmi rezervovaně". Soud prvního stupně označil jeho (stěžovatelovo) odvolání výpovědi z přípravného řízení, podle které J. M. podepsal směnku před ním, za účelové, a nevzal v potaz možnost, že se původně mýlil. Nelze přitom předpokládat, že J. M. svůj podpis "překresloval" za jeho přítomnosti. Pochybnost o důvěryhodnosti tohoto svědka podporuje též konstatování znalců, že smlouva o půjčce, jejíž pravost popíral, je autentická. Konstantnost svědecké výpovědi a její shodu s výpovědí M. M. a G. J. nelze zaměňovat s kategorií pravdivosti. Stěžovatel považuje za nepravděpodobné, že by směnku s vědomím, že je podvrhem, uplatnil u soudu, před nímž není vyloučena pravost tohoto cenného papíru zpochybnit a vyvrátit; postup z hlediska své iracionality lze klást naroveň s úmyslným předložením padělaných peněz České národní bance k "rozměnění" a je "bezmála srovnatelný s chladnokrevnou sebevraždou". Jak vyplynulo z výpovědí Ing. W. a K., byl si vědom již dříve, než směnku předložil soudu, že J. M. její pravost popírá. Pakliže by věděl, že směnka je padělek, uplatnil by u soudu svoji pohledávku ze smlouvy o půjčce č. 2/2003, k níž se tato směnka vztahovala coby zajišťovací instrument, a nikoli z titulu zajišťovací směnky. Jestliže Nejvyšší soud na tyto vady nereagoval kasačním rozhodnutím, nedostál nosným důvodům nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 55/04. 2. Jednání popsané ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně trestným činem není, a protichůdný závěr obecných soudů představuje "nepřípustně extenzívní výklad" aplikovaných norem trestního zákoníku. Znak "udání" padělaných nebo pozměněných peněz ve smyslu § 233 odst. 2 alinea druhá tr. zákoníku, míní stěžovatel, nemůže být naplněn pouhým předložením (padělané) směnky civilnímu soudu současně se žalobou, zahrnující návrh na vydání směnečného platebního rozkazu. Nejedná se totiž o "převedení směnky na jinou osobu" ("z držení jedné osoby do držení osoby jiné") ani "uvedení směnky do oběhu" coby "platebního prostředku (popř. nástroje platebního styku)". Aplikované ustanovení trestního zákoníku přitom směřuje k ochraně nikoli "individuálních majetkových zájmů soukromých osob", nýbrž výlučně "obecného zájmu na zachování bezpečnosti, spolehlivosti a celkové funkčnosti peněžního styku". Směnka ve stěžovatelově věci neplnila funkci nástroje platebního styku, nýbrž se jednalo o směnku zajišťovací, a tedy nemohl být porušen zájem chráněný normami trestního práva. K objektivní stránce trestného činu stěžovatel uvádí, že z hlediska trestněprávní odpovědnosti existuje "zásadní rozdíl" mezi uplatněním směnky u civilního soudu (kdy "nevstupuje do oběhu" a "po pravomocném skončení směnečného řízení je směnka, která byla žalována, bezvýhradně vždy vrácena nazpět žalobci") a jejím prodejem třetí osobě. Zatímco podle judikatury Ústavního soudu (kupř. sp. zn. II. ÚS 317/04, I. ÚS 783/04 a I. ÚS 98/05) je nutno zákonné důvody, pro něž může být kdokoli postupem orgánů státu omezen na osobní svobodě, interpretovat restriktivně a nesmí se měnit v analogii k tíži pachatele, obecné soudy se uchýlily k interpretaci extenzívní, který byl v daných souvislostech "zcela nepřípustný a v konečném důsledku i protiústavní". II. Stěžovatel byl napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě uznán vinným zločinem padělání a pozměnění peněz podle § 233 odst. 2 alinea druhá tr. zákoníku, za použití § 238 tr. zákoníku a podle § 233 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 58 odst. 1, 3 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody na dvě léta, přičemž výkon tohoto trestu mu byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. O odvolání stěžovatele rozhodl Vrchní soud v Olomouci tak, že je podle § 256 tr. řádu (jako nedůvodné) zamítl, a následné stěžovatelovo dovolání Nejvyšší soud rovněž napadeným usnesením podle ustanovení § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu (jako zjevně neopodstatněné) odmítl. III. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Není ani orgánem činným v trestním řízení a nemůže tyto orgány nahrazovat; pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94, N 34/3 SbNU 257). IV. Stěžovatelovy námitky jsou obsahově diferencované; první skupinu představují námitky směřující především proti provádění a hodnocení důkazů, resp. námitky proti skutkovým zjištěním obecných soudů (pod bodem 1 výše), druhou pak (zejména) proti hmotněprávnímu posouzení věci (pod bodem č. 2). V. Co do stížností otevřené skutkové roviny (trestního) řízení, platí jakožto obecný princip, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů; soud rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z navržených (případně i nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik se jeví nezbytné (žádoucí) dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné, a které dokazovat netřeba. Rámec, ve kterém obecné soudy vykonávají nezávisle svoji činnosti, a obecné podmínky ingerence Ústavního soudu do jejich rozhodování Ústavní soud formuloval již v nálezu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, N 34/3 SbNU 257, ve kterém vyložil, že k posouzení a přehodnocení důkazního řízení před obecným soudem může přikročit pouze v případech extrémního nesouladu právních závěrů soudu s provedenými důkazy a vykonanými skutkovými zjištěními, či v případě, kdy právní závěry soudu v žádné možné interpretaci odůvodněného soudního rozhodnutí ze sku