III.ÚS 269/18 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 269/18 ze dne 15. 12. 2020   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Josefa Fialy o ústavní stížnosti stěžovatelky evidované právnické osoby Římskokatolická farnost Dražice, sídlem Staroklokotská 1, Tábor, zastoupené JUDr. Miroslavem Houškou, advokátem, sídlem V Jámě 699/1, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. listopadu 2017 č. j. 28 Cdo 901/2017-125 a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. října 2016 č. j. 4 Co 208/2015-106, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze, jako účastníků řízení, a České republiky - Státního pozemkového úřadu, sídlem Husinecká 1024/11a, Praha 3 - Žižkov, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v článku 11 odst. 1 a v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z obsahu spisu Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře (dále jen "krajský soud") sp. zn. 15 C 11/2015 vyplývají následující skutečnosti. Rozhodnutím vedlejší účastnice ze dne 27. 3. 2015 č. j. 332928/2013/R1546/RR6765 bylo rozhodnuto, že se stěžovatelce nevydávají pozemky parc. č. 1570/8, orná půda, o výměře 4 716 m2, a parc. č. 1570/9, orná půda, o výměře 1 179 m2, zapsané u Katastrálního úřadu pro Jihočeský kraj, Katastrální pracoviště Tábor, na listu vlastnictví č. 10002 pro obec Dražice a katastrální území Dražice u Tábora, z důvodu překážky zakotvené v § 8 odst. 1 písm. f) zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi). 3. Proti uvedenému rozhodnutí podala stěžovatelka žalobu, o které krajský soud rozsudkem ze dne 27. 8. 2015 č. j. 15 C 11/2015-63 rozhodl tak, že se do výlučného vlastnictví stěžovatelky předmětné nemovitosti vydávají. Krajský soud dovodil, že původní pozemek parc. č. 1570/1 o výměře 57 615 m2 v katastrálním území Dražice je sice na dvou místech potřebný dle územního plánu obce Dražice pro uskutečnění budoucí veřejně prospěšné stavby dopravní a technické infrastruktury, ovšem právo k těmto částem nemovitosti (sporné pozemky parc. č. 1570/8 a 1570/9) nelze ve smyslu zákona č. 184/2006 Sb., o odnětí nebo omezení vlastnického práva k pozemku nebo ke stavbě (zákon o vyvlastnění), ve znění účinném v rozhodné době, vyvlastnit, protože pro umístění a užívání těchto staveb postačí zřízení věcného břemene na dotčených částech původního pozemku parc. č. 1570/1. Jelikož uvedený pozemek, který se stal předmětem restitučního nároku v tomto řízení, je tvořen také pozemky parc. č. 1570/8 a 1570/9, které jsou dnes samostatně zapsány v katastru nemovitostí, je namístě i tyto nemovitosti vydat stěžovatelce jako osobě oprávněné podle zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi. 4. Rozsudkem ze dne 13. 10. 2016 č. j. 4 Co 208/2015-106 Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") rozsudek krajského soudu změnil tak, že se žaloba na vydání předmětných nemovitostí zamítá. Vrchní soud se ztotožnil s právním posouzením věci učiněným vedlejší účastnicí, která v souladu se závazným územním plánem obce Dražice objednala vypracování geometrického oddělovacího plánu, kterým došlo k rozdělení původního pozemku parc. č. PK 1570/1 o výměře 57 615 m2 na pozemky parc. č. 1570/1, 1570/7, 1570/8, 1570/9 a 1570/10. Tímto postupem se dle vrchního soudu vyloučily případné budoucí problémy spojené se zajištěním bezproblémového přístupu na pozemky, jež jsou v souladu s právními předpisy určeny k vybudování veřejně prospěšné stavby dopravní nebo technické infrastruktury. Vrchní soud připustil, že zamýšlená komunikace bude mít zřejmě povahu místní komunikace III. třídy, jak má na mysli § 6 odst. 2 písm. c) zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů, je však přesvědčen o tom, že i v tomto případě jde o veřejně prospěšnou stavbu, a proto je třeba postupovat stejně jako u dálnic, silnic a místních komunikací, o nichž hovoří § 17 odst. 1 tohoto zákona. Jde tedy o veřejně prospěšnou stavbu dopravní nebo technické infrastruktury vymezenou ve schválené územně plánovací dokumentaci, pro jejíž realizaci by bylo možno práva k pozemkům vyvlastnit. Tím jsou naplněny podmínky pro použití § 8 odst. 1 písm. f) zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi, když podle vrchního soudu by nebylo vhodné vázat budoucí stavbu této místní komunikace na případné zřizování věcného břemene, neboť s takovým postupem by byla nepochybně v budoucnu spojena řada problémů a mohlo by jít o postup časově a rovněž finančně náročný. Vrchní soud konstatoval, že v případě, kdy je pozemek zasažen stavbou samotné komunikace, umístěnou na jeho povrchu, která zcela změní jeho charakter a možnost dalšího využití, je z hlediska realizace takové stavby účelnější vyvlastnění tak, aby bylo dosaženo optimálních poměrů, za kterých může být stavba na pozemku nejen zřízena, ale bude moci i řádně fungovat, být udržována, opravována apod., jelikož při všech těchto činnostech je jinak vlastník stavby omezen právem vlastníka pozemku. Vlastník pozemku při zřízení stavby na jeho pozemku za současného zřízení věcného břemene by byl rovněž podstatně omezen ve svých vlastnických oprávněních, jež bude moci nadále vykonávat pouze ve velmi zúženém rozsahu, pozemek nebude moci využívat k dosavadnímu hospodářskému účelu (zemědělská půda), dojde k zásadnímu omezení jeho možnosti nakládání s ním a omezení vlastnických práv téměř až na holé vlastnictví, což jde proti smyslu restitučních předpisů. Vrchní soud taktéž poukázal na jednu ze základních restitučních zásad, spočívající v předcházení vzniku právně či fakticky komplikovaných situací do budoucna, které by v důsledku naturální restituce mohly nastat. 5. Proti rozsudku vrchního soudu podala stěžovatelka dovolání, které bylo ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto jako nepřípustné s odůvodněním, že dovoláním označené právní otázky, na jejichž vyřešení závisí napadené rozhodnutí, vyřešil vrchní soud v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není důvod se odchýlit. Nejvyšší soud odkázal konkrétně na usnesení ze dne 27. 4. 2017 sp. zn. 28 Cdo 349/2017 a ze dne 24. 10. 2017 sp. zn. 28 Cdo 2151/2017, dle nichž překážkou pro vydání nemovitosti ve smyslu tohoto ustanovení je veřejný zájem na vybudování veřejně prospěšných staveb dopravní a technické infrastruktury, pro nějž by bylo možno nemovitosti vyvlastnit [viz např. § 170 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů], vyjádřený ve schválené územně plánovací dokumentaci; rozhodujícím hlediskem pro posouzení, kdy je ve smyslu interpretovaného "výlukového" ustanovení zákona nutné právo k části pozemku vyvlastnit (odnětím vlastnického práva) a kdy postačí zřízení věcného břemene, je okolnost, zda by evidovaná právnická osoba k této části pozemku, dotčené takovou stavbou, mohla po jejím vydání vykonávat své vlastnické právo či nikoliv. II. Argumentace stěžovatelky 6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že k vymezení předmětných infrastrukturních staveb došlo v roce 2010 v situaci, kdy vlastníkem celého pozemku parc. č. 1570/1 (před jeho rozdělením) byla Česká republika, a to patrně v rámci přípravy výstavby objektů pro bydlení na doposud nezastavěném pozemku v kultuře orná půda, který sloužil a slouží zemědělské výrobě. Část původního pozemku parc. č. 1570/1 představující přibližně 90% jeho výměry (na které by podle původního záměru obce Dražice měla být realizována výstavba) byla stěžovatelce ve správním řízení vydána, část odpovídající vymezeným místním komunikacím (které by měly sloužit dopravní obslužnosti této plánované výstavby) nikoliv. Dle stěžovatelky je zřejmé, že plánovat a provádět výstavbu na restituovaných pozemcích lze pouze na základě rozhodnutí aktuálního vlastníka, kterým je stěžovatelka. Bez výstavby objektů pro bydlení nemají infrastrukturní stavby smysl a lze vážně pochybovat o tom, že by obec Dražice přistoupila k jejich realizaci. Vzhledem k uvedenému tedy nelze hovořit o veřejném zájmu na vybudování předmětných infrastrukturních staveb, tím spíše právě v navrhované podobě. Vrchní soud a dovolací soud podle názoru stěžovatelky nerespektovaly proporcionalitu mezi omezením nároku na vydání původních pozemků a prosazením konkrétního "ospravedlnitelného" veřejného zájmu a nepostupovaly v souladu se zásadou in favorem restitutionis. Odůvodnění uplatnění výluky podle § 8 odst. 1 písm