III.ÚS 272/17 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 272/17 ze dne 5. 6. 2018   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Jiřího Pěnkavy, zastoupeného Mgr. Janem Valihrachem, advokátem, sídlem Žižkova 1934/12, Jihlava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. listopadu 2016 č. j. 33 Cdo 1928/2016-549, I. výroku rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky v Jihlavě ze dne 30. listopadu 2015 č. j. 54 Co 193/2013-391 a I. výroku rozsudku Okresního soudu v Jihlavě ze dne 1. listopadu 2012 č. j. 5 C 470/2009-303, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Jihlavě, jako účastníků řízení, a 1) Ing. Ilony Bémové a 2) Lukáše Táborského, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 90 Ústavy, čl. 36 odst. 1a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). 2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že (částečným) rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě (dále jen "okresní soud") ze dne 1. 11. 2012 č. j. 5 C 470/2009-303 bylo stěžovateli jako žalovanému uloženo zaplatit každému z vedlejších účastníků jako žalobců 955 000 Kč s příslušenstvím oproti vyklizení specifikované bytové jednotky včetně určeného spoluvlastnického podílu na společných částech domu a pozemku. Poté, co Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 21. 8. 2014 č. j. 33 Cdo 1830/2014-376 zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně - pobočky v Jihlavě (dále jen "krajský soud") ze dne 7. 11. 2013 č. j. 54 Co 193/2013-344 a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení, rozhodl krajský soud znovu rozsudkem ze dne 30. 11. 2015 č. j. 54 Co 193/2013-391 tak, že rozsudek okresního soudu v jeho části o povinnosti stěžovatele zaplatit každému z vedlejších účastníků 955 000 Kč oproti vyklizení specifikované bytové jednotky včetně určeného spoluvlastnického podílu na společných částech domu a pozemku potvrdil; ve výroku o povinnosti zaplatit vedlejším účastníkům příslušenství (úroky z prodlení) z přiznané jistiny krajský soud rozhodnutí zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení. Krajský soud vyšel ze zjištění okresního soudu, že kupní smlouvou ze dne 19. 5. 2008 stěžovatel prodal vedlejším účastníkům za částku 1 910 000 Kč bytovou jednotku v domě, postaveném na pozemku parc. č. X, zastavěná plocha a nádvoří, v katastrálním území Jihlava se spoluvlastnickými podíly v rozsahu 7608/108220 na společných částech domu a pozemku. Stěžovatel byt předal a vedlejší účastníci jej převzali dne 22. 5. 2008. Dopisem ze dne 18. 11. 2008, který stěžovatel obdržel dne 20. 11. 2008, vedlejší účastníci vytkli vady předmětu koupě. Uvedli, že tyto vady spočívají v nedostatečně provedené izolaci budovy proti zemní vlhkosti a že se projevují rozpadáním struktury zdiva, opadáváním omítky, tmavými a nevzhlednými mapami po povrchu stěn, výrazně zhoršenými mikroklimatickými podmínkami, doprovodnými kondenzačními jevy a diskomfortem bydlení. Vedlejší účastníci současně stěžovatele vyzvali, aby na své náklady vytčené vady nejpozději do 31. 1. 2009 odstranil. Dopisem ze dne 11. 3. 2009, který stěžovatel obdržel dne 12. 3. 2009, vedlejší účastníci odstoupili od kupní smlouvy. Krajský soud - vázán právním názorem Nejvyššího soudu, který vyslovil v rozsudku ze dne 21. 8. 2014 č. j. 33 Cdo 1830/2014-376 - uzavřel, že vedlejší účastníci vytknuli vady bytu včas, tj. ve lhůtě šesti měsíců od převzetí bytu (dopis ze dne 18. 11. 2008 byl stěžovateli prokazatelně doručen). Předmětný byt trpěl označenými vadami již v době uzavření kupní smlouvy, a jelikož tyto vady činily věc neupotřebitelnou, náleželo vedlejším účastníkům právo odstoupit od smlouvy, což také dopisem ze dne 11. 3. 2009, který stěžovatel obdržel dne 12. 3. 2009, učinili. 3. Krajský soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že na základě popsaných zjištění shledal správným závěr okresního soudu o doručení notifikace vad stěžovateli dne 20. 11. 2008, včetně závěru, že stěžovatel pouze popřel doručení předmětné listiny uvedeného dne, nepopřel však, že mu doručena byla. Jak se mu tato listina do rukou dostala, to však již nebyl schopen uvést a údaj o tom, kdy se tak podle něj mělo stát, dokonce měnil - nejprve ve vyjádření k žalobě uvedl, že se o něm dozvěděl v průběhu prosince 2008, později vypověděl, že výtku vad obdržel v lednu 2009. Krajský soud pak za popsané situace nepovažoval za nesprávné ani odmítnutí provedení důkazu svědeckou vypovědí manželky stěžovatele (o tom, že dotčenou zásilku neobdržel), které okresní soud řádně odůvodnil, a krajský soud se s těmito jeho důvody ztotožnil. 4. Rozsudek krajského soudu napadl stěžovatel dovoláním, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 24. 11. 2016 č. j. 33 Cdo 1928/2016-549 podle § 243c odst. 1 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), odmítl. Nejvyšší soud v dané věci neshledal důvod odchýlit se od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, ke které se vyjádřil v rozsudku ze dne 21. 8. 2014 č. j. 33 Cdo 1830/2014-376 [kupující může žalobou u soudu uplatnit jen práva z odpovědnosti za ty konkrétní dodatečně najevo vyšlé vady věci, které prodávajícímu vytknul v šestiměsíční prekluzivní lhůtě, aniž by se k zachování práv z odpovědnosti za vady vyžadovalo, aby také v téže prekluzivní lhůtě uplatnil konkrétní právo; od vytknutí vad mu poté běží obecná tříletá promlčecí doba, v níž může své právo žalobou uplatnit u soudu (§ 101, § 508 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský zákoník")]. Námitky proti včasnosti reklamace, tj. skutkovému zjištění o doručení dopisu ze dne 18. 11. 2008, shledal Nejvyšší soud bezpředmětnými, neboť stěžovatel přehlíží, že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem - opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř. - nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle § 241a odst. 1 o. s. ř. Stěžovatel sice výslovně napadl rozhodnutí krajského soudu v celém rozsahu, ve vztahu k výroku, jímž byl rozsudek okresního soudu zrušen, však žádnou argumentaci nevznesl. II. Argumentace stěžovatele 5. V ústavní stížnosti stěžovatel nesouhlasí se závěrem krajského soudu, který byl vázán právním názorem Nejvyššího soudu, že vedlejší účastníci mohli uplatnit konkrétní nárok i po uplynutí propadné lhůty. Podle názoru stěžovatele nebylo možné z žádného provedeného důkazu takový závěr učinit, a jak vyplývá z obsahu spisu, obecné soudy vycházely pouze ze svého spekulativního názoru a pravděpodobného průběhu skutkového děje, aniž by to odpovídalo skutečnému výsledku dokazování. 6. Stěžovatel namítá, že aniž by vedlejší účastníci prokázali včasnou notifikaci vad stěžovateli a doručení příslušneho přípisu ze dne 18. 11. 2008, dospěly soudy ke zcela nepodloženému závěru, že se tak zřejmě stalo, aniž by však tento svůj zavěr opřely o jediný důkaz. Z žádného rozhodnutí obecných soudů a ani z rozhodnutí krajského soudu není podle stěžovatele zřejmé, z čeho a na základě jakého důkazu soudy k tomuto závěru dospěly. Stěžovatel uvádí, že od počátku řízení se bránil tomu, že by mu byl přípis ze dne 18. 11. 2008 doručen dne 20. 11. 2008, když ve své výpovědi tvrdil, že tento přípis obdržel až někdy v lednu 2009 a toto tvrzení nebylo vyvráceno. Vedlejší účastníci pak označili k prokázání včasnosti doručení důkaz pouze e-mailovou komunikací mezi vedlejší účastnicí a jejím smluvním přepravcem, obchodní společností DHL Express s. r. o., v níž se uvádí, že předmětná zásilka měla být příjemci doručena dne 20. 11. 2008 v 14:26 hod. Stěžovatel zdůrazňuje, že tato společnost hovoří o příjemci, nikoli stěžovateli. Podle názoru stěžovatele pouhé obecné sdělení, že zásilka měla být doručena příjemci a navíc pouze v e-mailové zprávě, aniž by bylo popsáno, jakým způsobem se tak konkrétně stalo a kdo byl osobou příjemce, neprokazuje, že předmětná zásilka se skutečně dostala do dispoziční sféry stěžovatele takovým způsobem, že měl možnost se s obsahem listiny seznámit. 7. Stěžovatel dále namítá, že zcela mimo rámec dokazování jsou pak úvahy krajského soudu, že stěžovatel se na doručovací adrese zdržoval. V daném případě šlo o prokázání skutečnosti, že zásilka byla v dispoziční sféře stěžovatele včas, a nikoli o zjištění toho, že se tak mohlo stát až po uplynutí propadné lhůty. To platí tím spíše, že ani společnost DHL Express s. r. o. nebyla schopna poskytnout vedl