III.ÚS 2769/07 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 2769/07 ze dne 21. 2. 2008   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl dne 21. února 2008 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky K. J., právně zastoupené JUDr. Zdeňkem Hromádkou, advokátem se sídlem ve Zlíně, Rašínova 522, proti usnesení Okresního soudu ve Zlíně ze dne 28. 8. 2007 sp. zn. 3 T 76/2006, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Včas a řádně podanou ústavní stížností co do náležitostí stanovených zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení výše uvedeného usnesení obecného soudu, neboť jím mělo dojít k porušení jejích základních práv zaručených článkem 36 odst. 1, článkem 37 odst. 3, článkem 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Napadeným usnesením bylo v hlavním líčení konaném dne 28. 8. 2007 ve věci sp. zn. 3 T 76/2006 obecným soudem ve smyslu ust. § 206 odst. 3 tr. řádu rozhodnuto, že se stěžovatelka v uvedeném trestním řízení nepřipouští jako poškozená. Jak Ústavní soud zjistil z odůvodnění ústavní stížnosti, z jejích příloh a z dalšího vyžádaného spisového materiálu, byla dne 1. 8. 2007 u Okresního soudu ve Zlíně podána příslušným státním zástupcem obžaloba na bývalé strážníky Městské policie Zlín T. S. a R. Š., pro trestný čin neposkytnutí pomoci dle ust. § 207 odst. 2 tr. zákona ve formě spolupachatelství dle § 9 odst. 2 tr. zákona. Tohoto trestného činu se oba obžalovaní měli dopustit (zkráceně řečeno) tak, že dne 2. 10. 2005 v nočních hodinách v rámci výkonu služby po předchozí kontrole syna stěžovatelky V. J., tohoto zanechali v křovinách parku i přesto, že si byli vědomi, že V. J. jeví vážnou poruchu zdraví s ohledem na silnou podnapilost a vážná zranění, která mu byla způsobena dosud neznámým pachatelem. Uvedeným zraněním V. J. poté, co mu strážníky nebyla poskytnuta potřebná pomoc, podlehl. Jak Ústavní soud dále zjistil z vyjádření předsedy senátu okresního soudu, bylo trestní stíhání obou obviněných původně zahájeno pro jednání, které bylo kvalifikováno jako mj. naplňující znaky skutkové podstaty trestného činu ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1, odst. 3 tr. zákona. V duchu této kvalifikace proběhlo i celé vyšetřování, nad nímž dohled vykonával státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně. V podané obžalobě došlo ke změně právní kvalifikace a skutek byl státním zástupcem posouzen jako trestný čin neposkytnutí pomoci podle § 207 odst. 2 tr. zákona. Okresní soud posléze v rámci přezkumu podle § 314c tr. řádu pro změnu opět došel k závěru, že skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání obviněných, vykazuje znaky skutkové podstaty mj. ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1 odst. 3 tr. zákona, a že tedy jde o trestný čin, o kterém ve smyslu § 17 odst. 1 tr. řádu koná v prvním stupni řízení Krajský soud. Z tohoto důvodu okresní soud ve smyslu § 188 odst. 1 písm. a) tr. řádu předložil věc Vrchnímu soudu v Olomouci k rozhodnutí o příslušnosti soudu, jakožto soudu nejblíže společně nadřízenému Okresnímu soudu ve Zlíně a Krajskému soudu v Brně. Vrchní soud po předložení věci rozhodl dne 31. 10. 2006 usnesením pod sp. zn. 1 Ntd 23/2006 tak, že příslušným k projednání této věci je Okresní soud ve Zlíně. V rámci hlavního líčení u tohoto okresního soudu uplatnila stěžovatelka prostřednictvím svého právního zástupce návrh na přiznání nároku na náhradu škody vůči oběma obžalovaným, přičemž se mj. domáhala náhrady škody způsobené usmrcením ve smyslu § 444 odst. 3 písm. e) občanského zákoníku a nemajetkové újmy ve smyslu § 11 občanského zákoníku. Samosoudce po uplatnění tohoto návrhu rozhodl tak, že ve smyslu § 206 odst. 3 tr. řádu nepřipustil stěžovatelku k hlavnímu líčení jako poškozenou. II. V odůvodnění projednávané ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že návrh, aby byla obžalovaným uložena povinnost k náhradě škody způsobené trestným činem, činila s vědomím, že obžalovaní nemusejí být za škodu odpovědni a postupovala výše uvedeným způsobem z opatrnosti, pro případ, že by při dokazování v trestním řízení vyšly najevo skutečnosti, z nichž by naopak vyplývala odpovědnost obžalovaných za tuto škodu. Stěžovatelka namítá, že Okresní soud ve Zlíně svým postupem zabránil stěžovatelce v uplatňování veškerých práv poškozeného v trestním řízení, tzn. nejen práva ve smyslu § 43 odst. 3 tr. řádu, ale i práv ve smyslu § 43 odst. 1 tr. řádu. Stěžovatelka nejprve odkazuje na znění ust. § 206 odst. 3 tr. řádu a zdůrazňuje význam slova ,,zřejmě" v tomto ustanovení. Stěžovatelka především považuje rozhodnutí obecného soudu o tom, že se v hlavním líčení jako poškozená nepřipouští, za předčasné. Je přesvědčena, že nelze vyloučit, že v dokazování před soudem vyjdou najevo nové skutečnosti, z nichž by vyplynula odpovědnost obžalovaných za škodu způsobenou stěžovatelce jako poškozené. S ohledem na nemožnost brojit proti usnesení soudu vydanému podle § 206 odst. 3 tr. řádu stížností a na zvláště omezující formulaci podmínek pro vydání tohoto usnesení má stěžovatelka za to, že jí obecný soud neměl zabránit, aby se k trestnímu řízení připojila s nárokem na náhradu škody a mohl a měl o jejím nároku rozhodnout až na základě úplného skutkového podkladu a všech provedených důkazů v rozsudku, kterým řízení ve svém stupni ukončí. Soud dle mínění stěžovatelky v jejím případě nerespektoval restriktivní charakter podmínek, za nichž je možno opatření dle ust. § 206 odst. 3 tr. řádu přijmout. Připomíná, že o nároku poškozené lze v rozsudku rozhodnout jak pozitivně tak i negativně. Stěžovatelka dále poukazuje na fakt, že napadené usnesení bylo obecným soudem v rozporu s ust. § 134 odst. 2 tr. řádu zcela nedostatečně odůvodněno. Obecný soud se zejména nezabýval a konkrétně neodůvodnil ,,zřejmost" toho, že stěžovatelce dané právo poškozené nepřísluší. Předčasným vydáním napadeného usnesení bylo stěžovatelce, dle jejího názoru, odepřeno právo na soudní ochranu a bylo jí v rozporu s článkem 36 odst. 1 Listiny zabráněno domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu. Stěžovatelka dále poukazuje na fakt, že zahájila před Okresním soudem ve Zlíně podáním žaloby o náhradu škody také civilní řízení ohledně svých nároků, které se snažila uplatnit shora uvedeným způsobem v adhezním řízení, což jí bylo znemožněno napadeným usnesením. Civilní žalobu o náhradu škody podala stěžovatelka z procesní opatrnosti, s ohledem na běh zákonných promlčecích lhůt. Stěžovatelka poukazuje na to, že pokud jí soud napadeným rozhodnutím znemožnil výkon všech jejích práv poškozené, projeví se tato újma též ve zmíněném civilním řízení, neboť tak nebude mít přístup k relevantním důkazům, jež se nacházejí v trestním spise vedeném o dané věci před Okresním soudem ve Zlíně. Stěžovatelka dále odkazuje na relevantní judikaturu Ústavního soudu, zejména na nález sp. zn. Pl. ÚS 6/2000, v němž Ústavní soud zdůraznil, že se práva poškozeného v trestním řízení neomezují toliko na právo na náhradu škody. Stěžovatelka zdůrazňuje význam adhezního řízení pro splnění účelu trestního řízení. Odkazuje dále na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 570/99, v němž dle jejího názoru jde o analogickou skutkovou situaci. Vydáním napadeného usnesení dle stěžovatelky zároveň došlo k porušení principu rovnosti účastníků řízení ve smyslu článku 37 odst. 3 Listiny i k porušení článku 38 odst. 2 Listiny, neboť stěžovatelka je bez možnosti výkonu práv poškozeného ve smyslu § 43 odst. 1 trestního řádu zbavena svého práva, aby její věc byla projednána v její přítomnosti a aby se mohla vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Stěžovatelka zdůrazňuje, že by obecné soudy měly při aplikaci ust. § 206 odst. 3 tr. řádu postupovat maximálně zdrženlivě a vykládat jej tak, aby nezasahovaly do ústavně zaručených práv poškozených. III. Ústavní soud přezkoumal napadené usnesení obecného soudu a na základě vyžádaného spisového materiálu dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud ve své judikatuře vždy zdůrazňuje subsidiární charakter řízení o ústavní stížnosti s ohledem na vymezení své pravomoci. Ústavní soud připomíná, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Kasace rozhodnutí obecných soudů je krajním prostředkem, který nemůže být odůvodněn každým pochybením či porušením zákonného procesního postupu obecným soudem, ale připadá v úvahu jen tehdy, pokud rozhodnutím či zásahem obecného soudu či jiného orgánu veřejné moci dojde k porušení základních práv garantovaných ústavním pořádkem. Podle ust. § 206 odst. 3 věta první tr. řádu uplatňuje-li práva poškozeného osoba, které toto právo zřejmě nepřísluší, vysloví soud usnesením, že onu osobu jako poškozeného k hlavnímu líč