III.ÚS 2769/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 2769/21 ze dne 22. 2. 2022   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. P., zastoupeného JUDr. Oldřichem Voženílkem, advokátem se sídlem Matušova 982/9, Rumburk, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 6. 2021, č. j. 6 Tdo 320/2021-18958, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 11. 2019, sp. zn. 4 To 72/2018, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 5. 2018, sp. zn. 40 T 14/2014, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Včas podanou ústavní stížností (§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§ 75 odst. 1 a contrario; § 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatel proti v záhlaví označeným rozhodnutím Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") a Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud"), neboť má za to, že jimi byly porušeny jeho základní práva a také ústavní principy zaručené čl. 2 odst. 2, čl. 8, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2, čl. 39 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1, 2 a 3 písm. b) a d), čl. 7 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 1 odst. 1 a čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). S ústavní stížností stěžovatel spojil návrh na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí. 2. Z obsahu ústavní stížnosti a z připojených soudních rozhodnutí vyplývá, že stěžovatel byl napadeným rozsudkem městského soudu uznán vinným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1 a odst. 5 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"). Napadeným rozsudkem vrchního soudu byl rozsudek městského soudu zrušen ve výroku o trestu a výroku o náhradě škody a stěžovatel byl za stejný zločin a za zločin dotačního podvodu podle § 212 odst. 1, odst. 2, odst. 5 písm. c) tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 17. 12. 2018, sp. zn. 5 T 144/2017 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 7. 6. 2019, sp. zn. 31 To 118/2019, odsouzen k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 5 let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Současně mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu samostatné výdělečné činnosti a funkce statutárního orgánu a prokuristy v obchodních společnostech, a to na dobu 7 let, a povinnost nahradit vyjmenovaným poškozeným způsobenou škodu. Následné dovolání stěžovatele odmítl Nejvyšší soud nyní napadeným usnesením, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je upraven v § 265b zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů. 3. V ústavní stížnosti stěžovatel vymezil několik okruhů svých námitek, které dále podrobně rozvádí. Nesouhlasí zejména se skutkovými zjištěními obecných soudů, která jsou podle něj založena na excesivním hodnocení důkazů, namítá porušení zásady volného hodnocení důkazů, nerespektování presumpce neviny, porušení zásady oficiality, zásady vyhledávací a materiální pravdy. Dle stěžovatele jsou skutková zjištění a právní závěry obecných soudů v extrémním nesouladu. Interpretaci podústavního práva obecnými soudy považuje stěžovatel za ústavně nekonformní (poukazuje přitom zejména na nerespektování kogentních norem) a v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Tvrdí rovněž, že napadená rozhodnutí nejsou řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna a v neposlední řadě namítá porušení práva na obhajobu. 4. Pro posouzení ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, neboť účastníkům jsou všechny podstatné skutečnosti známy. 5. Nutno předeslat, že Ústavní soud v minulosti rozhodoval o ústavní stížnosti spoluobžalovaného stěžovatele M. O., kterou dne 18. 1. 2022 usnesením sp. zn. I. ÚS 2766/21 odmítl jako zjevně neopodstatněnou. Mimo to, že v obou ústavních stížnostech stěžovatelé (zastoupeni týmž právním zástupcem) opomenuli uvést petit stížnosti, tedy čeho se vlastně domáhají, tvoří její obsah téměř výhradně shodnou argumentaci, a je proto logické (s ohledem na zásadu jednotnosti a předvídatelnosti soudního rozhodování) očekávat, že Ústavní soud i v případě nyní posuzované věci dospěje ke shodnému závěru, jaký učinil v právě zmíněném usnesení. Ústavní soud totiž neshledal žádný racionální důvod, pro který by se měl od tohoto usnesení jakkoliv věcně či argumentačně odchýlit a rozhodnout jiným způsobem. 6. Ústavní soud proto posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl i v tomto případě k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, ve kterém Ústavní soud může rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí obecných soudů a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyla porušena ústavní práva účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno ústavně souladně a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. 7. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud proto soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže vykonávat přezkumný dohled nad jejich činností. K zásahu do jejich pravomoci přistoupí pouze v případě, zjistí-li na podkladě individuální ústavní stížnosti jejich zásah do základních práv a svobod jednotlivce, což se však v nyní posuzovaném případě nestalo. 8. Ústavní stížnost je totiž zjevně pouze pokračováním polemiky stěžovatele se závěry obecných soudů a opakováním námitek již uplatněných v předchozím řízení. Tato polemika je ovšem vedena pouze v rovině práva podústavního a stěžovatel (nesprávně) předpokládá, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému "instančnímu" přezkumu. Ve skutečnosti však stěžovatel polemizuje pouze s - pro něj nepříznivým - výsledkem soudního řízení a snaží se jej revidovat prostřednictvím ústavní stížnosti, což ale nelze zaměňovat s ústavními zárukami jeho spravedlnosti, a logicky proto ani nemůže požívat ústavní ochrany. 9. Jde-li o námitky stěžovatele směřující k tvrzeným nesprávným skutkovým zjištěním, excesivnímu hodnocení důkazů či k samotnému dokazování, je vhodné připomenout, že úkolem Ústavního soudu zásadně není přehodnocovat důkazy provedené trestním soudem v hlavním líčení či veřejném zasedání, a to již s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257); veškerá judikatura zdejšího soudu je dostupná na http://nalus.usoud.cz], neboť Ústavní soud by mohl provedené důkazy hodnotit odchylně jen tehdy, provedl-li by je znovu. Zároveň však judikatura zdejšího soudu připustila ve vztahu k hodnocení důkazů obecnými soudy a pravidla "nepřehodnocování důkazů" Ústavním soudem výjimky v situacích, kdy skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, jsou v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy, takže výsledek dokazování se jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný. Ústavní soud takto opakovaně vyslovil, že důvod ke kasačnímu zásahu je dán také tehdy, pokud dokazování v trestním řízení neprobíhalo v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. řádu, popř. nebylo-li v řízení postupováno dle zásady oficiality a zásady vyhledávací a za respektování zásady presumpce neviny. 10. Zároveň je však třeba si uvědomit, že ani rozhodující soud není povinen provést všechny navržené důkazy, avšak musí o vznesených návrzích rozhodnout, a pokud účastníky řízení vzneseným důkazním návrhům nevyhoví, pak musí ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl, resp. proč je nepřevzal pro základ svých skutkových zjištění (považuje je např. za liché, mylné či vyvrácené; srov. kupř. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1851/19 ze dne 16. 8. 2019). V tomto ohledu přitom Ústavní soud nemá obecným soudům