III.ÚS 2780/17

Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho základní právo zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a rovněž základní právo dítěte na jeho ochranu v rámci rodičovské výchovy a péče podle čl. 32 odst. 1 a 4 Listiny.

Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že rozsudkem Okresního soudu Praha-západ (dále jen "okresní soud") ze dne 15. 5. 2015 č. j. 11 P 115/2014-352 byly nezletilé děti F. a E. svěřeny do střídavé péče obou rodičů a s účinností od právní moci rozsudku o rozvodu manželství rodičů bylo otci (stěžovateli) stanoveno výživné pro nezl. F. částkou 22 000 Kč měsíčně, splatnou ve výši 20 000 Kč měsíčně k rukám matky (vedlejší účastnice řízení) a ve výši 2 000 Kč na účet vedený pro nezl. F. u obchodní společnosti Raiffeisen stavební spořitelna a. s. (dále jen "spořitelna"), a výživné pro nezl. E. částkou 21 000 Kč měsíčně, splatnou ve výši 19 000 měsíčně k rukám matky a ve výši 2 000 Kč na účet vedený pro nezl. E. u spořitelny. Matce byla s účinností ke stejnému datu stanovena povinnost přispívat na výživu nezl. F. částkou 2 000 Kč měsíčně a nezl. E. částkou 1 500 Kč měsíčně splatnými k rukám otce.

Okresní soud rozhodl napadeným rozsudkem k návrhu stěžovatele na snížení výživného tak, že rozsudek téhož soudu ze dne 15. 5. 2015 č. j. 11 P 115/2014-352 se mění tak, že s účinností od 1. 12. 2016 je povinen přispívat na výživu nezl. F. částkou 22 000 Kč měsíčně, splatnou ve výši 18 000 měsíčně k rukám matky a ve výši 4 000 Kč na účet vedený pro nezl. F. u spořitelny, a na výživu nezl. E. částkou měsíčně 18 000 Kč, splatnou ve výši 14 000 měsíčně k rukám matky a ve výši 4 000 Kč na účet vedený pro nezl. E. u spořitelny, a to vždy do každého 15. dne v měsíci předem (výrok I).

Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") pak k odvolání otce i matky rozsudek okresního soudu potvrdil.

Stěžovatel namítá, že v rámci odvolacího řízení předložil jako důkaz výpisy z účtu matky za období od 1. 8. 2013 do 1. 3. 2016, na který zasílá jednak výživné na obě nezletilé děti a jednak platby nad rámec soudem stanoveného výživného, jako je úhrada kroužků a zvýšených potřeb dětí. Tím chtěl doložit, že matka veškeré výživné pro nezletilé spotřebovává a dětem ničeho nespoří přesto, že částka 40 000 Kč měsíčně na obě děti je částkou nadstandardní. Porušení svého základního práva na soudní ochranu spatřuje stěžovatel v tom, že krajský soud se s tímto důkazem nevypořádal a nevyvodil z něj žádný závěr. Stěžovatel má za to, že matka nejedná v zájmu dětí a že se soudy měly podrobněji zabývat potřebami dětí a jejich uspokojováním ze strany každého z rodičů, dále tím, jakým způsobem každý z rodičů děti obohacuje, jaká je životní úroveň rodičů, jakými finančními prostředky každý z rodičů disponuje, a který z rodičů vytváří pro děti finanční rezervy, a dále, zda výše výživného a výše spořící složky odpovídá zákonným kritériím, "ministerským tabulkám" a ustálené praxi.

Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto je nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního práva" a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).

Ústavní soud proto přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

V dané věci má Ústavní soud za to, že napadená rozhodnutí z ústavněprávního hlediska obstojí a do základních práv stěžovatele zasaženo nebylo. Rozhodnutí krajského soudu, ve spojení s rozhodnutím okresního soudu, vycházejí z relevantních zákonných ustanovení, skutkové i právní závěry jsou zde dostatečným způsobem vyloženy. Ústavní soud není oprávněn přehodnocovat závěry opatrovnických soudů, nejde-li o závěry extrémně excesivní. Takový nedostatek ústavněprávní závažnosti v napadených rozhodnutích neshledal.

Z odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu vyplývá, že stěžovatelem navrhovaný důkaz nebyl z důvodu nadbytečnosti proveden, neboť jej krajský soud nepovažoval za potřebný pro účely zjištění poměrů účastníků. Takové odůvodnění lze s ohledem na charakter důkazu a účel jeho předložení stěžovatelem považovat z ústavněprávního hlediska za dostatečné. Ústavní soud má nicméně za to, že částečnou změnou původního rozsudku o stanovení výživného, zejména změnou výše částky výživného, která má směřovat na spoření dětí, byla při komplexním posouzení věci podle relevantních ustanovení občanského zákoníku zohledněna i tato námitka stěžovatele.

Namítá-li stěžovatel, že se soudy posuzovanou věcí nezabývaly dostatečně podrobně, nezbývá než zopakovat, že Ústavní soud v tomto směru nezjistil nedostatky s ústavněprávní relevancí. K tvrzenému zásahu do základního práva zaručeného čl. 32 odst. 1 a 4 Listiny stěžovatel neuvedl žádnou další argumentaci. Ústavnímu soudu tak nezbývá než konstatovat, že takový zásah do práva stěžovatele jakožto rodiče (byť ten bez dalších podrobností poukazuje na práva dětí) v napadených rozhodnutích spatřovat nelze.

S ohledem na tyto důvody Ústavní soud postupoval podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.