III.ÚS 2800/13 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 2800/13 ze dne 16. 1. 2014 Slovenské důchody XXVII - aplikace Smlouvy mezi ČR a SR o sociálním zabezpečení   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Jana Filipa a soudců Jaroslava Fenyka a Vladimíra Kůrky o ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. Věry Muravské, zastoupené JUDr. Janou Jankotovou, advokátkou se sídlem Sokolovská 416/124, Praha 8, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 3. července 2013 č. j. 3 Ads 173/2011-71, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. října 2011 č. j. 1 Cad 131/2008-30 a rozhodnutí č. I. a II. České správy sociálního zabezpečení ze dne 8. října 2008 č. j. X, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností (podanou k poštovní přepravě dne 11. 9. 2013) se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí správních soudů a správního orgánu, a to pro tvrzené porušení jejích základních práv, a to na přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří podle čl. 30 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen jako "Listina"), na rovnost podle čl. 3 odst. 1 a čl. 4 odst. 4 Listiny a na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. 2. Rozhodnutím Sociální pojišťovny Bratislava (ze dne 5. 1. 2005) byl stěžovatelce přiznán (ode dne 1. 7. 2004) starobní důchod ve výši 7 635 Sk, navýšený od prosincové splátky důchodu na částku 7 895 Sk. 3. Napadeným rozhodnutím České správy sociálního zabezpečení (dále jako "ČSSZ") byl stěžovatelce přiznán [ode dne 1. 7. 2004 podle ustanovení § 29 písm. a) zákona č. 155/1995 Sb. a podle čl. 46 odst. 2 nařízení Rady č. 1408/71, dále jen "nařízení"] dílčí starobní důchod ve výši 2 409 Kč, navýšený od lednové splátky důchodu v roce 2005 na částku 2 544 Kč (č. l. 4 spisu správního soudu). Rozhodnutím označeným II. pak žádost stěžovatelky o přiznání starobního důchodu nad rámec rozhodnutí I. s odkazem na nálezy Ústavního soudu byla pro nesplnění podmínek zákona č. 155/1995 Sb. zamítnuta (č. l. 7 spisu správního soudu). K odůvodnění výroku ČSSZ uvedla, že nárok na takový důchod stěžovatelce nevznikl, protože rozdíl stanovený mezi výší vypláceného slovenského a českého starobního důchodu na straně jedné a starobního důchodu vypočteného výhradně podle právních předpisů České republiky na straně druhé nečiní kladnou hodnotu, neboť výše takto vypočteného důchodu by k 1. 7. 2004 byla pouze 9 273 Kč. 4. Stěžovatelčinu žalobu proti oběma rozhodnutím správního orgánu zamítl Městský soud v Praze napadeným rozsudkem. Při posouzení věci vycházel mj. z následujícího skutkového stavu. Stěžovatelka od 9. 3. 1966 do 8. 4. 1980 má podle údajů Sociální pojišťovny Bratislava vykázanou dobu zaměstnání, k jejímuž zhodnocení je příslušný nositel pojištění Slovenské republiky, podle údajů stěžovatelky pobývala tato na území České republiky do roku 1977. V době od 9. 4. 1980 do 7. 4. 1981 pečovala o dítě, od 1. 3. 1982 do 14. 12. 1989 byla zaměstnána u Krajské finanční správy v Bratislavě a od 15. 12. 1989 do 31. 12. 1993 u Ministerstva financí Slovenské republiky. Od 1. 1. 1994 do 30. 6. 2004 pracovala u zaměstnavatelů se sídlem na území České republiky. Žádost o starobní důchod podala žalobkyně dne 1. 7. 2004 a požadovala jeho přiznání od stejného data. K požadavku stěžovatelky na zhodnocení dob získaných do 31. 12. 1992 v českém systému důchodového pojištění z důvodu jejího českého státního občanství městský soud uvedl, že takovýto nárok není zakotven v žádném právním předpisu a byl v minulosti konstituován jen na základě nálezů Ústavního soudu. Pravidlo jím vytvořené se však u nároků přiznávaných po dni vstupu České republiky a Slovenské republiky do Evropské unie již neuplatní, neboť rozsudkem Soudního dvora Evropské unie ze dne 22. 6. 2011 č. C-399/09 bylo stanoveno, že pravidlo rozlišující důchodové nároky pojištěnců podle státního občanství představuje přímou diskriminaci a je v rozporu s čl. 3 nařízení č. 1408/71. V rozsudku ze dne 25. 8. 2011 č. j. 3 Ads 130/2008 - 204 pak Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že pro rozpor s evropským právem nemají dřívější nálezy Ústavního soudu precedenční charakter a není zde proto žádná právní norma, na základě které by bylo možno vyrovnávací příspěvek přiznat. Vzhledem k tomu, že po vstupu České republiky do Evropské unie již nebyly žádné vyrovnávací příspěvky nositelem pojištění ani samostatně, ani na základě rozhodnutí soudů přiznávány, není zde rovněž žádná správní praxe, jež by mohla vytvořit oprávněné očekávání žadatelů o možném přiznání příspěvku a jíž by se tedy tito mohli úspěšně dovolávat. Městský soud v Praze proto shledal napadená rozhodnutí zákonnými, byť u rozhodnutí II. z jiných důvodů, než žalovanou ČSSZ uplatněných. 5. Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem kasační stížnost stěžovatelky proti napadenému rozsudku městského soudu zamítl. V odůvodnění uvedl především následující. Výklad práva Evropské unie mohou provádět jen primárními smlouvami určené orgány, Soudní dvůr Evropské unie. Ten se k nynější otázce vyjádřil v rozsudku ze dne 22. 6. 2011 sp. zn. C- 99/09, o nějž se opíral již Městský soud v Praze. Soudní dvůr zde sice v samotném zápočtu dob pojištění nad rámec čl. 20 Smlouvy mezi ČR a SR o sociálním zabezpečení neshledal rozpor s evropským právem, zdůraznil však, že rozlišování nároků pojištěnců při dodatečném zápočtu dob podle státní příslušnosti představuje přímou diskriminaci v důsledku porušení čl. 3 nařízení a jako takové je nadále nepřípustné. Ponechal přitom na úvaze České republiky, zda rovné nakládání se všemi pojištěnci nastolí tím, že takovýto dodatečný zápočet a úpravy výše důchodu bude provádět u všech pojištěnců spadajících pod osobní rozsah nařízení, nebo zda přijme opatření, aby takovéto zvýhodnění nebylo nadále přiznáváno nikomu. Tento závěr však tezi zastávané stěžovatelkou, která své požadavky na dodatečný zápočet dob v rámci subsidiárního způsobu výpočtu výše dávky staví právě na svém českém občanství, nesvědčí. Možnost odvozovat důchodové nároky ze státního občanství nelze vyčíst ani z čl. 30 odst. 1 Listiny. Podle čl. 41 odst. 1 Listiny se pak práv obsažených v čl. 30 lze domáhat pouze v mezích zákonů, které toto ustanovení provádějí. Stěžovatelka sama žádné zákonné ustanovení, které by na věc dopadalo a které by ČSSZ dle jejího názoru špatně vyložila či aplikovala, neuvádí a svůj požadavek na zápočet uvedených dob v českém systému důchodového pojištění z důvodu české státní příslušnosti a případný nárok na vyrovnávací příspěvek opírá pouze o judikaturu Ústavního soudu. Ani ta však nekonkretizuje žádné ustanovení relevantního právního předpisu, z něhož by bylo možno takový nárok dovodit, právě naopak. Tedy není zřejmé, jaký právní předpis dle názoru stěžovatelky žalovaná nezohledněním její české státní příslušnosti při zápočtu dob získaných do 31. 12. 1992 porušila, a tudíž jaké nezákonnosti se měla dopustit. Precedenční závaznost nálezů může být uplatňována jen potud, pokud Ústavní soud rozhoduje v mezích ustanovení čl. 87 Ústavy, kde jsou taxativně vypočteny jeho pravomoci. Ústavní soud však nemůže pozitivní právní normy vytvářet, neboť by tím zasahoval do pravomoci zákonodárce a narušoval princip dělby moci. Pravidlo, podle něhož lze jen českým státním příslušníkům započíst v českém systému důchodového pojištění pro účely jejich důchodových nároků dobu pojištění získanou do 31. 12. 1992, bez ohledu na příslušnost k hodnocení těchto dob podle čl. 20 odst. 1 Smlouvy mezi ČR a SR o sociálním zabezpečení, je ovšem právě takovouto pozitivní právní normou vytvořenou judikaturou Ústavního soudu, která není přímo obsažena v žádném právním předpisu a k níž nelze dospět ani volnou interpretací zákona o důchodovém pojištění, mezinárodní smlouvy či předpisu Evropské unie. Aplikace nálezů Ústavního soudu by zde byla v současné době zřetelně v rozporu i s vůlí zákonodárce, který se pokusil přijetím novely zákona o důchodovém zabezpečení normotvorbu Ústavního soudu eliminovat a ustanovením § 106a zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění (dále jen "zákon o důchodovém pojištění") přiznávání dalších vyrovnávacích příspěvků zamezit. 6. Jako "obiter dictum" Nejvyšší správní soud dodal následující. Dosavadní judikatura Ústavního soudu k otázce zápočtu dob pojištění získaných pojištěnci do 31. 12. 1992 v systému důchodového zabezpečení bývalé ČSFR byla motivována především chvályhodnou snahou poskytnout ve smyslu čl. 30 odst. 1 Listiny občanům přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří tam, kde podle jeho názoru nebylo dle zákonné úpravy dostatečně zajištěno. Ústavní soud ovšem ve svých posledních rozhodnutích nezasahoval v případě jakékoliv nerovnosti ve výměře důchodu, ale pouze tehdy, měl-li za to, že tato nerovnost je natolik výrazná, že dosáhla ústavněprávního rozměru. Případu stěžovatelky je skutkově i právně nejbližší věc, jež byla vedena u Ústavního soudu pod sp. zn. I. ÚS 3650/11. Zde se domáhala vyro