III.ÚS 2835/17

Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud"), kterým byla dle jejího tvrzení porušena její ústavní práva zaručená v čl. 28 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí se podává, že stěžovatelka vystupovala v trestní věci u Okresního soudu v Mostě (dále jen "okresní soud") sp. zn. 2 T 171/2015 jako ustanovená obhájkyně. Po skončení věci požadovala přiznání odměny a náhrady hotových výdajů ve výši 10 191 Kč. Okresní soud usnesením ze dne 16. 12. 2016 č. j. 2 T 171/2015-129 přiznal stěžovatelce částku 5 388 Kč, ve zbytku její návrh zamítl.

Proti tomuto usnesení podala stěžovatelka stížnost, na jejímž základě krajský soud usnesení okresního soudu zrušil a sám rozhodl tak, že stěžovatelce přiznal částku 5 793 Kč, ve zbytku její návrh zamítl. Stěžovatelce dle krajského soudu nenáleží náhrada za promeškaný čas, který strávila prostudováním spisu, neboť tento úkon trval jen 20 minut a náhrada je tak pokryta samotnou odměnou. Ačkoliv je zřejmé, že stěžovatelka vypracovala pro odsouzeného rovněž omluvný dopis a návrh dohody o splátkách dluhu, nejde dle krajského soudu o úkony právní pomoci podle § 11 vyhlášky 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "advokátní tarif"). Přiznat stěžovatelce dle krajského soudu nelze ani režijní paušál za návštěvu odsouzeného v Psychiatrické nemocnici Horní Beřkovice, neboť takové přiznání je bezpodmínečně odvislé od přiznání odměny za takový úkon. Podmínky pro přiznání odměny však u tohoto úkonu dány nebyly. Proto jí byla přiznána jen náhrada skutečně vynaložených nákladů.

Dle stěžovatelky napadené usnesení postrádá řádné odůvodnění, které by bylo přesvědčivé. Dle stěžovatelky je třeba nahlížet na sepsání dohody o splátkách dluhu a sepsání omluvného dopisu jako na úkony právní služby podle advokátního tarifu. Dále stěžovatelka nesouhlasí s názorem krajského soudu, dle nějž by jí neměla příslušet náhrada za promeškaný čas v souvislosti s úkonem trvajícím jenom 20 minut. Dle stěžovatelky je délka úkonu nerozhodná. Z uvedených důvodů stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud napadené usnesení zrušil.

Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

V posuzované věci se stěžovatelka fakticky dovolává toliko odlišného výkladu tzv. podústavního práva, tj. v tomto případě vyhlášky ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů. K jeho přezkumu je však Ústavní soud povolán v případech, kdy postup obecných soudů vykazuje znaky libovůle nebo nerespektuje-li existenci základních práv a svobod stěžovatelů. Napadenému rozhodnutí však nelze nic takového vytknout. Výklad provedený krajským soudem je naopak poměrně obsáhlý, srozumitelně odůvodněný a je z něj zřejmý respekt k tomu, aby právní činnost stěžovatelky byla spravedlivě ohodnocena (viz zejména část o stěžovatelčině návštěvě v psychiatrické nemocnici na str. 3 a 4). Všechny závěry krajského soudu jsou logickým a srozumitelným odrazem ústavně konformního výkladu advokátního tarifu. Skutečnost, že stěžovatelka prosazuje jiný výklad tohoto předpisu, nemůže být sama o sobě důvodem pro vyhovění ústavní stížnosti.

S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.