III.ÚS 2842/18 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 2842/18 ze dne 25. 6. 2019   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti obchodní společnosti PÍSEK OSTRAVA, s. r. o, sídlem Slavíkova 1744/22, Ostrava, zastoupené JUDr. Ilonou Křížkovou, advokátkou, sídlem Sokolská třída 451/11, Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2018 č. j. 22 Cdo 1544/2018-492, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. září 2017 č. j. 56 Co 292/2014-452 a rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 4. března 2014 č. j. 58 C 5/2012-228, spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti CEE INVEST ENERGY, a. s., sídlem 28. října 1727/108, Ostrava, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost a návrhy s ní spojené se odmítají. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 20. 8. 2018, stěžovatelka podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhla zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Podle tvrzení stěžovatelky byla napadenými rozhodnutími porušena její ústavně zaručená základní práva, a to právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), vlastnické právo podle čl. 11 odst. 1 Listiny, právo na využití přírodních zdrojů ve smyslu čl. 7 Ústavy, právo podnikat podle čl. 26 odst. 1 a 2 Listiny, právo na rozumné uspořádání právních vztahů a právní jistota stěžovatelky podle čl. 1 odst. 1 Ústavy a dále stěžovatelka namítala porušení principu legitimního očekávání garantovaného v čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Stěžovatelka současně navrhla, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí podle § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, a v podání doručeném Ústavnímu soudu dne 22. 3. 2019 navrhla, aby o její ústavní stížnosti bylo rozhodnuto přednostně dle § 39 zákona o Ústavním soudu. 2. Z obsahu ústavní stížnosti a spisu Okresního soudu v Ostravě (dále jen "okresní soud") sp. zn. 58 C 5/2012, který si Ústavní soud vyžádal, vyplývá, že na základě žaloby podané žalobkyní obchodní společností CEE INVEST ENERGY, a. s. (dále jen "vedlejší účastnice řízení") o zdržení se zásahů do vlastnického práva, okresní soud rozsudkem ze dne 4. 3. 2014 č. j. 58 C 5/2012-228 uložil žalované stěžovatelce povinnost zdržet se zásahů do vlastnického práva vedlejší účastnice řízení k pozemku parcelní číslo 2816/1 v kat. úz. Polanka nad Odrou, spočívajících v ukládání, skladování či v jiném nakládání s odpady či jinými obdobnými věcmi a v provozování jakékoliv hornické činnosti nebo jí (povahou či rozsahem) obdobné činnosti na tomto pozemku. 3. Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") jako soud odvolací rozsudkem ze dne 7. 10. 2014 č. j. 56 Co 292/2014-279 rozsudek okresního soudu potvrdil. 4. Nejvyšší soud stěžovatelkou podané dovolání usnesením ze dne 25. 6. 2015 č. j. 22 Cdo 1172/2015-343 odmítl, neboť je neshledal přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). 5. Ústavní soud na základě ústavní stížnosti podané stěžovatelkou, nálezem ze dne 19. 7. 2016 sp. zn. I. ÚS 2804/15 (N 132/82 SbNU 163) napadené usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2015 č. j. 22 Cdo 1172/2015-343 zrušil, neboť bylo dovolacím soudem odmítnuto jako nepřípustné z důvodu, který však ve skutečnosti naplněn nebyl. 6. Nejvyšší soud znovu rozhodl rozsudkem ze dne 29. 3. 2017 č. j. 22 Cdo 308/2017-425 tak, že napadený rozsudek krajského soudu ze dne 7. 10. 2014 č. j. 56 Co 292/2014-279 zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Důvodem zrušení tohoto rozsudku byl závěr učiněný dovolacím soudem, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a dovolání je proto důvodné. 7. Krajský soud pak rozhodl rozsudkem ze dne 5. 9. 2017 č. j. 56 Co 292/2014-452 tak, že rozsudek okresního soudu potvrdil. Krajský soud ve smyslu pokynu a právního názoru vysloveného v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2017 č. j. 22 Cdo 308/2017-425 dospěl k závěru, že rozhodnutí okresního soudu včetně právní úvahy o důvodnosti nároku vedlejší účastnice řízení je věcně správné. 8. Dovolání, podané stěžovatelkou proti rozhodnutí krajského soudu, Nejvyšší soud usnesením ze dne 30. 5. 2018 č. j. 22 Cdo 1544/2018-492 odmítl jako nepřípustné podle § 243c odst. 1věty první o. s. ř. II. Argumentace stěžovatelky 9. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že rozhodnutím Ministerstva hutního průmyslu a rudných dolů ze dne 24. 5. 1963 zn. MHD-D.P.97 byl podle § 21 zákona č. 41/1957 Sb., o využití nerostného bohatství (horní zákon), stanoven dobývací prostor Polanka nad Odrou. Obvodní báňský úřad v Ostravě následně dne 13. 7. 1970 schválil plán otvírky, přípravy a dobývání ložiska písku v Polance nad Odrou podle § 35 odst. 1 zákona č. 41/1957 Sb. Předmětné ložisko písku je výhradním ložiskem nevyhrazeného nerostu podle Čl. II odst. 1 zákona č. 541/1991 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 44/1988 Sb., o ochraně a využití nerostného bohatství (horní zákon), to znamená, že ložisko je ve vlastnictví České republiky a není součástí pozemku, což je podle stěžovatelky podstatné pro právní posouzení daného případu. Podle názoru stěžovatelky zákon č. 44/1988 Sb. v žádném svém ustanovení nestanoví nutnost souhlasu vlastníka pozemku v dobývacím prostoru s hornickou činností. Vztah vlastníka pozemku v dobývacím prostoru a vlastníka nerostu - státu, který je při jeho dobývání zastoupen těžební organizací, upravuje § 33 zákona č. 44/1988 Sb. Vztah vlastníka nerostu - státu a těžební organizace toto citované ustanovení neřeší, neboť tito nejsou ve střetu zájmů. 10. Stěžovatelka v ústavní stížnosti ve věci rozhodujícím soudům vytýkala nesprávné právní posouzení a hodnocení vztahů vlastníka pozemku (vedlejší účastnice řízení), vlastníka ložiska (státu) a těžební organizace (stěžovatelky). Podle přesvědčení stěžovatelky těžební organizace při provádění hornické činnosti ve skutečnosti pouze zastupuje vlastníka ložiska - stát, neboť provádí hornickou činnost z jeho pověření. Rozhodnutím krajského soudu a dovolacího soudu tak reálně došlo k porušení vlastnického práva státu jako vlastníka ložiska, který je také podle samotné stěžovatelky skutečnou stranou sporu s vlastníkem pozemku. Dochází tedy k porušení vlastnického práva státu, což následně negativně dopadá na stát, těžební organizaci i ostatní vlastníky pozemků v dobývacím prostoru, a také na veřejnost, poněvadž hornická činnost je činností ve veřejném zájmu. Práva vlastníka ložiska - státu nebyla v provedeném soudním řízení nijak zohledněna a bylo bráno v potaz a chráněno právo jen jednoho z vlastníků pozemku v dobývacím prostoru. Absolutizace práva vlastníka pozemku tak nastolila stav, kdy vlastník pozemku má právo ze své svobodné vůle absolutně znemožnit vlastníkovi nerostu pod povrchem pozemku využívat svůj majetek, což vedlejší účastnice řízení jako vlastník pozemku také v tomto konkrétním případě v dobývacím prostoru realizuje. 11. Krajský soud se podle názoru stěžovatelky nijak nevypořádal s její argumentací, obsaženou ve vyjádření ze dne 17. 8. 2017 a dovolací soud se nevypořádal s její argumentací, obsaženou v podaném dovolání ze dne 20. 12. 2017, která nestojí na stanovení dobývacího prostoru podle § 21 odst. 2 zákona č. 41/1957 Sb., dnes § 27 a násl. zákona č. 44/1988 Sb., ale na vydání povolení k hornické činnosti - schválení plánu otvírky, přípravy a dobývání ložiska. Krajský soud upřednostnil právo jednoho z vlastníků pozemků v dobývacím prostoru, který je však fakticky nemůže vykonávat. Stěžovatelka závěr učiněný ve věci rozhodujícími soudy o nutnosti soukromoprávního titulu v podobě souhlasu vlastníka pozemku považuje za nesprávný. 12. Stěžovatelka dovozuje své oprávnění k užívání předmětného pozemku z vydaného povolení k hornické činnosti Obvodním báňským úřadem v Ostravě ze dne 13. 7. 1970. Z § 33 odst. 1 zákona č. 44/1988 Sb. podle tvrzení stěžovatelky plyne, že orgány (soudy) mají být při řešení dotčených vztahů vedeny snahou o využití výhradního ložiska a vlastník pozemku je povinen umožnit jeho využití, samozřejmě za odpovídající náhradu podle § 1039 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Stěžovatelka nabyla předmětný dobývací prostor Polanka nad Odrou s tím, že bude pokračovat v dlouhodobě prováděné hornické činnosti a převzala závazky předcházející těžební organizace. Podle tvrzení stěžovatelky, předmětný pozemek protíná celý dobývací prostor, stěžovatelka jej nemůže o