III.ÚS 2845/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 2845/24 ze dne 19. 11. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudkyně zpravodajky Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatele M. M., zastoupeného Mgr. Jindřichem Skácelem, advokátem, se sídlem Zachova 633/4, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. srpna 2024 č. j. 25 Cdo 1404/2023-198, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. října 2022 č. j. 44 Co 69/2022-179 a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 10. listopadu 2021 č. j. 18 C 7/2021-141, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti BROŽ BROŽ VALA advokátní kancelář, s. r. o., se sídlem Marie Steyskalové 767/62, Brno, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva (svobody) zaručená čl. 36 odst. 1 a odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 10, čl. 11 odst. 1, čl. 8 a čl. 5 Listiny. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Městský soud v Brně (dále jen "městský soud") svým rozsudkem ze dne 10. 11. 2021 č. j. 18 C 7/2021-141 zamítl žalobu, jíž se stěžovatel domáhal zaplacení částky 414 000 Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Stěžovatel žalobou požadoval náhradu škody po vedlejší účastnici řízení jako žalované, přičemž škodu mu způsobil její společník, advokát JUDr. Jaroslav Brož. Jmenovaný advokát byl stěžovatelem zmocněn k uplatnění nároku na náhradu škody podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb.") za vazbu v rámci trestního řízení, které skončilo zproštěním obžaloby. JUDr. Jaroslav Brož nárok stěžovatele na náhradu škody uplatnil po uplynutí promlčecí doby a žaloba byla proto zamítnuta. Městský soud nejprve řešil otázku, zda by byl stěžovatel v původním řízení proti České republice úspěšný, pokud by jeho nárok nebyl promlčen. Žalobu zamítl. Dospěl k závěru, že by stěžovatel s žalobou proti České republice nemohl být úspěšný, neboť si ve smyslu § 12 odst. 1 písm. a) zákona č. 82/1998 Sb. vazební stíhání zavinil sám tím, že porušil podmínky předběžného opatření vydaného Okresním státním zastupitelství v Hodoníně (dále jen "okresní státní zastupitelství"). 3. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem rozhodnutí městského soudu potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Krajský soud se ztotožnil se skutkovým i právním hodnocením dané věci. 4. Následné dovolání stěžovatele bylo ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů dovolacího řízení. Stěžovatel podle Nejvyššího soudu ve svém dovolání neformuloval žádnou relevantní otázku přípustnosti dovolání. Doplnil, že bez ohledu na uplatněnou námitku promlčení si stěžovatel vazbu zavinil sám a stěžovatel tak nemohl být se svým nárokem úspěšný. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel v ústavní stížnosti v prvé řadě odkazuje na nálezy ze dne 14. 11. 2017 sp. zn. I. ÚS 3391/15 (N 209/87 SbNU 413), ze dne 31. 5. 2011 sp. zn. I. ÚS 2216/09 (N 103/61 SbNU 551), ze dne 8. 8. 2013 sp. zn. II. ÚS 3403/11 (N 142/70 SbNU 333), ze dne 6. 9. 2011 sp. zn. Pl. ÚS 11/10 (N 148/62 SbNU 277; 314/2011 Sb.), ze dne 30. 4. 2002 sp. zn. Pl. ÚS 18/01 (N 53/26 SbNU 73; 234/2002 Sb.), ze dne 12. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 4227/12 (N 86/73 SbNU 459) a ze dne 17. 6. 2008 sp. zn. II. ÚS 590/08 (N 108/49 SbNU 567). Dále odkazuje na článek SVOBODA, T. Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci - ve prospěch jednotlivce nebo veřejné moci? Právník, č. 8/2019, str. 793 a násl. Uvádí, že soud nebyl oprávněn v rámci řízení, z něhož vzešla ústavní stížností napadená rozhodnutí, sám posuzovat otázky, které s ohledem na vznesenou námitku promlčení ze strany České republiky nebyly posuzovány v původním řízení. Poukazuje na to, že § 12 odst. 1 písm. a) zákona č. 82/1998 Sb. je ve vztahu speciality k § 9 téhož zákona, a toto ustanovení proto nemůže být aplikováno. Nejvyšší soud se nezabýval stěžovatelem vznášenou námitkou porušení dobrých mravů a ignoroval stěžovatelův odkaz na nález sp. zn. I. ÚS 3391/15 a na to, že lhůty zakotvené v zákoně č. 82/1998 Sb. jsou podle tohoto nálezu na hraně ústavnosti. Předmětná zákonná ustanovení soudy nevyložily ve prospěch stěžovatele jako poškozeného. Rovněž nezohlednily nález ze dne 13. 1. 2022 sp. zn. I. ÚS 1029/21 (N 4/110 SbNU 33). Nejvyšší soud se nezabýval otázkou, zda stěžovatel mohl být vzat do vazby jen na základě výpovědi osob trpících duševní poruchou. Obecné soudy se spokojily s tím, že si vazbu zavinil sám a odpovědností advokáta se vůbec nezabývaly. Stěžovatel dále upozorňuje na to, že ač existovalo podezření, že se měl vůči svým příbuzným (poškozeným) dopustit spáchání trestného činu, což nebylo potvrzeno, nakonec jej soud ustanovil opatrovníkem těchto údajných poškozených. V závěru ústavní stížnosti poukazuje na to, že uvedené trestní řízení jej velmi poškodilo, a to jak ve vztahu k jeho nové rodině, tak i ve vztahu k jeho pracovním aktivitám. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 7. Ústavní soud ve své judikatuře akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 83 a 91 Ústavy). Proto mu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných orgánů veřejné moci, nedošlo-li jejich činností k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná interpretace či aplikace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů je takový výklad právních norem, který se jeví v daných souvislostech jako svévolný [srov. např. nález ze dne 23. 1. 2008 sp. zn. IV. ÚS 2519/07 (N 19/48 SbNU 205)]. K takové situaci, ani k žádnému srovnatelnému pochybení, však v nyní posuzovaném případě nedošlo. 8. Stěžovatel v podstatě jen opakuje námitky, jež uplatnil již před obecnými soudy. Soudy se námitkami stěžovatele zcela akceptovatelným způsobem vypořádaly. V napadených rozhodnutích je v této souvislosti především vysvětleno, že obecné soudy se nyní eventuální nemravností námitky promlčení vznesené ze strany České republiky v předchozím (jiném) řízení zabývat nemohly. Nejvyšší soud k tomu doplnil a vysvětlil, že i kdyby vznesená námitka promlčení byla rozporná s dobrými mravy, pak ani tehdy by stěžovatel nebyl se svým nárokem proti České republice úspěšný. Stěžovatel si zjevně jemu způsobenou škodu (újmu) vyplývající z vazebního stíhání zavinil sám ve smyslu § 12 odst. 1 písm. a) zákona č. 82/1998 Sb. Neobstojí stěžovatelův odkaz například na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 11/10, v němž Ústavní soud zjednodušeně řečeno dospěl k závěru, že eventuální zavinění vazebního stíhání ve smyslu § 12 odst. 1 písm. a) zákona č. 82/1998 Sb. je nutno vykládat restriktivně (např. k zavinění v tomto smyslu nepostačuje forma nevědomé nedbalosti). Z napadených rozhodnutí je však v tomto případě zjevné, že stěžovatel nerespektoval zákaz styku se svými blízkými, ač mu tento zákaz vyplýval z předběžného opatření vydaného okresním státním zastupitelstvím. V nyní napadených rozhodnutích obecných soudů je popsáno, že stěžovatel nade vši pochybnost své příbuzné (a zároveň poškozené) ovlivňoval ohledně okolností rozhodných pro stěžovatelovo eventuální trestní stíhání. Za dané situace tedy nelze vycházet z toho, že by podmínky zavinění ve smyslu uvedeného ustanovení byly vyloženy v neprospěch stěž