III.ÚS 2859/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 2859/21 ze dne 16. 11. 2021   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky ČKD PRAHA HOLDING, a. s., sídlem Kolbenova 609/38, Praha 9, zastoupené Mgr. Miroslavem Lahodou, advokátem, sídlem nám. Komenského 124, Tišnov, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 20. srpna 2021 č. j. 2 Afs 247/2020-44, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a Odvolacího finančního ředitelství, sídlem Masarykova 427/31, Brno, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena její základní práva zaručená v čl. 2 odst. 2, čl. 11 odst. 5 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a dále v čl. 95 odst. 1 a čl. 96 odst. 1 Ústavy. 2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Finanční úřad pro Kraj Vysočina se u stěžovatelky v období od 21. 10. 2016 do 12. 10. 2017 pokoušel zahájit daňovou kontrolu. Jelikož stěžovatelka neumožnila zahájení daňové kontroly a nesplnila související důkazní povinnost, byla jí daň stanovena podle pomůcek. V návaznosti na to vydal Finanční úřad pro hlavní město Prahu dodatečné platební výměry, jimiž stěžovatelce doměřil daň z přidané hodnoty za zdaňovací období říjen 2013, listopad 2013 a leden 2014 až prosinec 2014, a stanovil zákonnou povinnost uhradit penále. Proti dodatečným platebním výměrům podala stěžovatelka odvolání, které vedlejší účastník zamítl s odůvodněním, že byly splněny kumulativní podmínky stanovené § 98 odst. 1 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění účinném do 31. 12. 2020 (dále jen "daňový řád"), pro stanovení daně za použití pomůcek, protože stěžovatelka opakovaně odmítla umožnit zahájení daňové kontroly, nezačala plnit ani svou povinnost důkazní a nepředložila správci daně Kraje Vysočina důkazní prostředky v podobě daňových evidencí a dokladů za příslušná zdaňovací období. 3. Rozhodnutí vedlejšího účastníka napadla stěžovatelka žalobou u Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud"). Městský soud žalobu rozsudkem ze dne 8. 7. 2020 č. j. 14 Af 25/2019-42 zamítl, neboť dospěl k závěru, že správce daně nepochybil, když stanovil daň na základě pomůcek a nikoliv dokazováním postupem podle § 92 daňového řádu. 4. Proti rozhodnutí městského soudu podala stěžovatelka kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl. Nejvyšší správní soud se ztotožnil s městským soudem v tom, že stěžovatelka dlouhodobě záměrně odmítala zahájení daňové kontroly, aniž by sdělila závažné důvody, které by jejímu zahájení bránily, byly tedy splněny podmínky pro postup podle § 87 odst. 5 daňového řádu. II. Argumentace stěžovatelky 5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti vyjadřuje přesvědčení, že správce daně mohl a měl být vstřícnější a volit alternativní postup, který by šetřil její práva, např. i když podle § 41 odst. 1 daňového řádu se doručují písemnosti zástupci daňového subjektu, s ohledem na procesní postup právního zástupce mohl správce daně doručit výzvu i přímo stěžovatelce. Stěžovatelka dále zastává názor, že správce daně neměl pravomoc k doměření daně za užití pomůcek, a současně tvrdí, že přistoupení ke stanovení daně za užití pomůcek a způsob, jakým bylo stanovení daně za užití pomůcek aplikováno, vedlo ke stanovení daně nad zákonný rámec. Stěžovatelka má za to, že správce daně zvolil pro něj nejschůdnější řešení, mohl si však zahájení daňové kontroly vymoci zákonnými prostředky a následně využít pravomocí podle § 80 až 84 daňového řádu. Stěžovatelka také nesouhlasí s tím, že správce daně vyčíslil daň za předmětná zdaňovací období podle pomůcek na základě institutu dožádání podle § 17 daňového řádu, když stanovení daně podle pomůcek nemá charakter vybrané působnosti, proto byl místně příslušný obecný finanční úřad, v daném případě Finanční úřad pro hlavní město Prahu. Stěžovatelka trvá na tom, že stanovení daně podle pomůcek bylo v jejím případě nezákonné, neboť hodnocení a závěry správce daně v rámci užití institutu stanovení daně za užití pomůcek jsou vnitřně rozporné, a došlo též k nepřípustné kombinaci dokazování a použití pomůcek. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž bylo vydáno rozhodnutí napadené v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 7. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Ústavní soud tedy napadená rozhodnutí posuzuje kritériem, jímž je ústavní pořádek a jím zaručená základní práva a svobody; není jeho věcí perfekcionisticky přezkoumat případ sám z pozice podústavního práva. Ústavní soud taktéž není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí být oprávněn k výkladu podústavního práva v oblasti veřejné správy pouze tehdy, jestliže by jeho aplikace v daném konkrétním případě učiněná správními soudy byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zakotvených v hlavě páté Listiny, a tudíž by ji bylo možno kvalifikovat jako aplikaci práva mající za následek porušení základních práv a svobod [srov. nález ze dne 10. 10. 2002 sp. zn. III. ÚS 173/02 (N 127/28 SbNU 95), nález ze dne 6. 11. 2003 sp. zn. IV. ÚS 239/03 (N 129/31 SbNU 159) a další, dostupné stejně jako další citovaná rozhodnutí na http://nalus.usoud.cz]. 8. Ústavní soud ve věci stěžovatelky neshledal žádné z takových pochybení a dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí z ústavněprávního hlediska obstojí a do základních práv stěžovatelky zasaženo nebylo. Stěžovatelka v ústavní stížnosti v podstatě pouze opakuje argumentaci, kterou uplatnila již před správními soudy a která jimi byla dostatečným způsobem vypořádána. Ústavní soud považuje závěry Nejvyššího správního soudu za řádně odůvodněné a přesvědčivé, napadený rozsudek nenese známky svévole ani jej nelze považovat za výraz přepjatého formalismu nebo extrémní nespravedlnosti. Ke všem konkrétním argumentům, jež stěžovatelka vznesla v ústavní stížnosti, se Nejvyšší správní soud dostačujícím způsobem vyjádřil, včetně námitky stěžovatelky, že se správce daně měl pokusit vynutit zahájení daňové kontroly prostřednictvím uložení pořádkové pokuty. Nejvyšší správní soud zdůraznil, že se stěžovatelka snažila vyhnout daňové kontrole a se správcem daně nespolupracovala ani na základní úrovni, aniž by sdělila závažné důvody, které by jejímu zahájení bránily. Nejvyšší správní soud ústavně souladným způsobem odůvodnil, že právě na tyto situace pamatuje § 87 odst. 5 daňového řádu, který stanoví, že nevyhoví-li daňový subjekt výzvě podle odstavce 2 ve stanovené lhůtě, aniž by sdělil správci daně závažné důvody, pro které nemůže výzvě vyhovět, nebo neumožní-li ve sděleném termínu zahájit a následně provést daňovou kontrolu, může správce daně stanovit daň podle pomůcek, nebo daň sjednat za podmínek uvedených v § 98 odst. 4 tohoto zákona. Zákon tedy upravuje postup vedoucí ke stanovení daně přímo, nikoliv skrze uložení opatření sankční povahy. 9. Ústavní soud ve své judikatuře dlouhodobě zastává právní názor, že i ve správním řízení platí zásada odpovědnosti účastníka za ochranu jeho práv vigilantibus iura scripta sunt (bdělým náležejí práva, každý nechť si střeží svá práva), která předpokládá odpovědnost účastníků za ochranu jejich práv, která je plně v jejich dispozici (srov. usnesení ze dne 5. 4. 2016 sp. zn. IV. ÚS 3574/15). Bylo tedy věcí stěžovatelky, resp. jejíh