III.ÚS 2868/16

V ústavní stížnosti stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená usnesení, jimiž byl zamítnut jeho návrh na povolení obnovy řízení. Podle názoru stěžovatele jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a měla by být Ústavním soudem zrušena.

V předcházejícím řízení byl stěžovatel rozsudkem Městského soudu v Praze sp. zn. 43 T 4/2014 ze dne 22. 10. 2014 ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze sp. zn. 8 To 6/2015 ze dne 11. 2. 2015, který nabyl právní moci dne 11. 2. 2015, uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví podle ustanovení § 145 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, za což mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání dvanácti let a pro výrok tohoto trestu byl zařazen do věznice s ostrahou.

Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že řízení o povolení obnovy řízení neprobíhalo spravedlivě. K zásahu do jeho práv konkrétně došlo nepovolením obnovy řízení, přestože byly dle jeho názoru splněny veškeré zákonné podmínky a trestní soudy se dopustily zásahu do základních práv stěžovatele. Stěžovatel v návrhu na povolení obnovy řízení uvedl, že se smrtí poškozené necítí vinen a je přesvědčen, že její smrt byla způsobena nešťastnou náhodou, pádem v opilosti, což tvrdil i v průběhu jak přípravného řízení, tak při hlavním líčení, popřípadě veřejném zasedání. Dle přesvědčení stěžovatele byly objektivně dány důvody pro povolení obnovy řízení, které stěžovatel ve svých podáních uvedl a navrhl nové důkazy, které povolení obnovy řízení odůvodňovaly (nový znalecký posudek z odvětví soudního lékařství, rekonstrukce případu, důkaz detektorem lži, psychologické a psychiatrické vyšetření stěžovatele, revizní znalecký posudek toxikologa). Stěžovatel zcela zásadně nesouhlasí s odůvodněními napadených rozhodnutí těchto soudů, nepovažuje je vůbec, co do obsahu a rozsahu, za dostatečné.

Dle tvrzení stěžovatele, pokud soud obnovu řízení nepovolil, aniž by provedl dokazování, majíce za to, že se oproti původnímu stavu ničeho nezměnilo a provádění důkazů považuje za nepotřebné, dopustil se porušení zásad spravedlivého procesu a je v rozporu i s účelem soudního řízení. V dané věci tak fakticky soudy předjímají výsledek a hodnocení neprovedených důkazů, přičemž jde o nepřípustný postup v rozporu s právem stěžovatele na spravedlivý proces. Stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud rozhodnutí napadená ústavní stížností zrušil.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.

Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud se nicméně stručně vyjádří alespoň ke stěžejním námitkám.

Ústavní soud ve své dosavadní judikatuře již mnohokrát konstatoval, že mu nepřísluší nahrazovat závěry trestních soudů závěry svými. Pokud uvedený princip platí v řízení, v němž se posuzuje otázka viny a trestu, musí platit tím spíše v řízení o mimořádném opravném prostředku. I pro případ řízení o povolení obnovy řízení proto platí, že je na trestních soudech, aby posoudily předložené důkazy a jejich právní relevanci (viz usnesení sp. zn. III. ÚS 254/12 ze dne 21. 2. 2012).

Obnova řízení představuje mimořádný opravný prostředek, jenž znamená průlom do nezměnitelnosti a závaznosti pravomocných rozhodnutí vydaných v trestním řízení. Jeho účelem je odstranit nedostatky ve skutkových zjištěních v případech, kdy tyto vady vyšly najevo až po právní moci původního rozhodnutí. Ústavní soud zdůrazňuje, že v řízení o obnově se nepřezkoumává zákonnost, správnost a odůvodněnost původního rozhodnutí, ale posuzuje se výlučně otázka, zda nové skutečnosti či důkazy dříve neznámé ve spojení s důkazy již provedenými mohou odůvodnit jiné než původní pravomocné rozhodnutí o vině a trestu.

Stěžovatelovy námitky, týkající se postupu obecných soudů při rozhodování o vině a trestu v předchozím řízení, jsou proto nyní zcela irelevantní. Stěžovatel je uplatnil v původním řízení v rámci řádných opravných prostředků, podal podnět k podání stížnosti pro porušení zákona a obrátil se na Nejvyšší soud a Kancelář prezidenta republiky.

K nově navrhovaným důkazům lze poznamenat, že trestní soudy v rámci posuzování podmínek pro povolení obnovy řízení nejsou povinny bez dalšího nekriticky převzít nově tvrzené skutečnosti či důkazy, aniž by je hodnotily ve vztahu ke skutečnostem a důkazům, na nichž byla založena původní skutková zjištění. Soud je při projednávání návrhu na obnovu řízení vázán jak vymezením okruhu osob obžalovaných, tak i popisem průběhu skutkového děje; totožnost skutku musí být zachována Ne každá nová skutečnost či důkaz jsou tak způsobilé vyvolat následky předvídané v § 278 trestního řádu [shodně např. usnesení sp. zn. III. ÚS 62/04 ze dne 15. 4. 2004 (U 19/33 SbNU 409) nebo usnesení sp. zn. I. ÚS 3022/11 ze dne 6. 3. 2012].

V posuzované věci tak Ústavní soud zvažoval předně to, zda v rozhodnutích trestních soudů neexistují zákonem předpokládané důvody pro povolení obnovy řízení (§ 278 trestního řádu) a zda-li neneslo znaky libovůle, popř. založilo porušení práv stěžovatele zaručených ústavním pořádkem; pouze za těchto podmínek by totiž Ústavní soud mohl přistoupit ke kasačnímu zásahu.

O takovou situaci však v tomto případě nejde. V posuzované věci soud prvého stupně dospěl k závěru, že celé trestní řízení probíhalo v souladu s platnými procesními i hmotně právními předpisy. V rámci kontradiktorního řízení bylo velmi podrobně a pečlivě provedeno dokazování v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. řádu, jak je zřejmé z obsahu spisu. Nalézací soud v trestním řízení akceptoval nejrůznější důkazní návrhy obžalovaného tak, aby nedošlo ke krácení jeho práva na obhajobu. Odvolací soud rozhodnutí potvrdil jako správné v souladu s § 120 tr. řádu včetně splnění kritérií § 125 tr. řádu.

V odůvodnění rozhodnutí o návrhu na obnovu řízení trestní soudy zdůraznily, že neplatí revizní princip a tudíž není možno znovu opětovně hodnotit dříve provedené důkazy. Stěžovatel ve svých podáních opakuje výhrady proti skutkovým zjištěním soudu prvního stupně a snaží se je zpochybnit. Soudy dospěly k závěru, že obnova řízení nebyla povolena, protože stěžovatel nepředložil žádné nové důkazy ani skutečnosti soudu prvního stupně neznámé, které by samy o sobě nebo společně s důkazy a skutečnostmi dříve známými mohly vést k jinému rozhodnutí o vině či trestu. Takové zhodnocení nově provedených důkazů rozhodně nelze považovat za známku libovůle v rozhodování soudů ani nepůsobí nelogicky.

Ústavní soud má za to, že trestní soudy dostatečně odůvodnily, proč důkazy navrhované stěžovatelem nepovažovaly za způsobilé odůvodnit povolení obnovy řízení, a závěry těchto soudů nepovažuje za nepřijatelné, svévolné a ústavně nekonformní. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.