III.ÚS 2879/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 2879/24 ze dne 22. 4. 2025   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Jiřího Přibáně (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele J. S., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Rapotice, zastoupeného JUDr. Adamem Wilkem, Ph.D., advokátem, sídlem Kosmonautů 15, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 31. 7. 2024, č. j. 4 To 141/2024-132, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, a Krajského státního zastupitelství v Brně, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti posuzované věci a napadené rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Klíčovou otázkou ve věci je, zda Krajský soud v Brně při posouzení doby zápočtu přerušení trestu odnětí svobody do doby výkonu trestu odnětí svobody postupoval v souladu se závazným právním názorem vyjádřeným v nálezu sp. zn. I. ÚS 3439/13. 3. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Okresní soud v Třebíči (dále jen "okresní soud") svým usnesením ze dne 18. 6. 2024 č. j. 3 Nt 12014/2022-120 podle § 334 odst. 1 trestního řádu ve spojení s § 56 odst. 3 zákona o výkonu trestu odnětí svobody per analogiam stěžovateli započetl dobu přerušení výkonu trestu odnětí svobody (výkon trestu byl přerušen na celkovou dobu 18 měsíců) v rozsahu 30 dní za kalendářní rok 2022, 30 dní za kalendářní rok 2023 a 30 dní za kalendářní rok 2024, do doby výkonu trestu odnětí svobody v délce trvání 10 let, který byl stěžovateli uložen rozsudkem Krajského soudu v Brně - pobočka ve Zlíně ze dne 21. 9. 2015, sp. zn. 61 T 4/2015, ve znění rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. 12. 2015, sp. zn. 2 To 88/2015, do doby výkonu souhrnného trestu v délce trvání 3 let, který byl stěžovateli uložen rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně ze dne 8. 2. 2010, sp. zn. 3 T 212/2009 a do doby výkonu trestu odnětí svobody v délce trvání 152 dnů, který byl stěžovateli uložen taktéž rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně ze dne 16. 5. 2011, sp. zn. 31 T 41/2011, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně - pobočka ve Zlíně ze dne 1. 9. 2011, sp. zn. 6 To 384/2011. 4. Stěžovatel napadl usnesení okresního soudu stížností, neboť požadoval započtení celé doby, po kterou mu byl výkon trestu přerušen, do doby výkonu trestu odnětí svobody. Stížnost byla jako nedůvodná podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítnuta nyní napadeným usnesením Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud"). II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel uvádí, že argumentace krajského soudu je účelová a zjevně se brání zápočtu soudního přerušení výkonu trestu odnětí svobody delšího než 30 dnů. Krajský soud si neuvědomuje, že k přerušení trestu ze zdravotních důvodů se přistupuje v situaci opravdu závažného onemocnění odsouzeného, které nelze pokrýt tzv. ředitelským přerušením trestu ze stejných důvodů. Úvahy o případném zápočtu nesmí být omezeny zákonnou hranicí pro tzv. ředitelské přerušení, tj. hranicí 30 dnů. Krajský soud tak údajně nevycházel ze závazného právního názoru uvedeného v nálezu pod sp. zn. I. ÚS 3439/13, z něhož vyplývá, že je možno započíst dobu přerušení delší než 30 dnů do trestu odnětí svobody a že soudy mají vycházet ze zápočtu celé doby soudního přerušení trestu odnětí svobody a až následně případně zápočet redukovat. 6. Stěžovatel odmítá názor krajského soudu, že pouze hospitalizace s upoutáním na lůžko by mohla být způsobilou skutečností pro zápočet delší doby. Dle stěžovatele je nutno vždy pečlivě zkoumat lékařské zprávy a argumentovat ohledně zachování výchovného působení trestu, k čemuž však ve věci stěžovatele přistoupeno nebylo. Stěžovatel uvádí, že započtení celé doby přerušení trestu v délce celkem 18 měsíců nemůže být v jeho případě v rozporu s účelem a funkcí trestu. 7. Stěžovatel taktéž namítá porušení čl. 38 odst. 2 Listiny, neboť krajský soud vycházel argumentačně z možnosti započtení delšího časového úseku než pouze 30 dnů, kdežto okresní soud tuto možnost vyloučil. Stěžovatel tak neměl možnost bránit se této argumentaci krajského soudu, neboť tento rozhodoval v neveřejném zasedání. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 8. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který se účastnil řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen advokátem v souladu s § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť využil všech procesních prostředků k ochraně svých práv. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není soudem nadřízeným obecným soudům, nevykonává nad nimi dohled. Jeho úkolem v řízení o ústavní stížnosti fyzické či právnické osoby je toliko ochrana ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Ústavní soud není povolán k přezkumu použití běžného zákona a může tak činit jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva nebo svobody stěžovatele. 10. Stěžovatel namítá, že krajský soud nepostupoval při posouzení otázky zápočtu doby přerušení trestu odnětí svobody do celkové délky trestu odnětí svobody v souladu s právním názorem vyjádřeným v nálezu sp. zn. I. ÚS 3439/13. S touto námitkou se však Ústavní soud neztotožňuje. 11. Postup při řešení situace, kdy odsouzený, který vykonává trest odnětí svobody, je stižen těžkou nemocí, která je neslučitelná s podmínkami výkonu trestu odnětí svobody a pro jejíž léčení nelze zajistit potřebnou zdravotní péči ve věznici nebo ve specializovaném zdravotnickém zařízení Vězeňské služby České republiky, je řešen v ustanovení v § 56 odst. 3 zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody, a v § 325 odst. 1 trestního řádu. Ten stanoví, že je-li odsouzený, na němž se vykonává trest odnětí svobody, stižen těžkou nemocí, může samosoudce výkon trestu na potřebnou dobu přerušit. Ustanovení § 56 odst. 3 zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody, stanoví, že pokud si odsouzený újmu na zdraví nezpůsobil úmyslně, doba přerušení výkonu trestu nepřesahující 30 dnů v kalendářním roce se započítává do doby výkonu trestu. 12. Ústavní soud v předmětném nálezu sp. zn. I. ÚS 3439/13 dospěl k závěru, že disponuje-li předseda senátu ex lege oprávněním podle § 334 odst. 1 a 3 trestního řádu v relaci k prováděným zápočtům do doby výkonu trestu, nelze zužovat jeho diskreční prostor natolik, že by byl totožný se zákonnou konstrukcí vztaženou k rozhodovací pravomoci ředitele věznice podle § 56 odst. 3 zákona o výkonu trestu odnětí svobody. Tím by byl popřen smysl ustanovení § 334 odst. 1 trestního řádu a vznikl by rozpor z pohledu systematiky příslušných trestněprávních ustanovení, která dělí oprávnění rozhodovat o přerušení výkonu trestu odnětí svobody mezi ředitele věznice a soud. 13. Diskreční právo soudu rozhodnout podle § 334 odst. 1 trestního řádu o míře započtení doby přerušení výkonu trestu odnětí svobody pro vážné onemocnění odsouzeného do doby výkonu trestu nelze zajisté redukovat na faktické přitakání tomu zápočtu, který v návaznosti na rozhodnutí o přerušení výkonu trestu vydané ředitelem věznice připouští ustanovení § 56 odst. 3 zákona o výkonu trestu odnětí svobody, a to v rozsahu 30 dnů v kalendářním roce. Má-li však být zachován účel trestu, není dost dobře možné, aby soud bez dalšího započetl do výkonu trestu vždy celé období, které může představovat i dobu několika měsíců či let, v němž odsouzený trest nevykonává (není umístěn ve zdravotnickém zařízení věznice, nebo mu dokonce ani není výkon trestu z důvodu těžké nemoci rozhodnutím předsedy senátu přerušen). Za takového stavu by mimoto bylo namístě zvažovat již aplikaci institutu upuštění od výkonu zbytku trestu odnětí svobody ve smyslu § 327 odst. 3 trestního řádu. 14. V posuzované věci Ústavní soud podotýká, že ze shora uvedených závěrů vyplývajících z nálezu sp. zn. I. ÚS 3439/13 rozhodně nelze dovodit závěry prezentované stěžovatelem, tj. že soudy mají primárně vycházet ze zápočtu celé doby přerušení a až následně, vzhledem ke konkrétním okolnostem případu, zápočet redukovat. Tato úvaha je naopak zapovězena v bodu 27 citovaného nálezu. Ústavní soud podotýká, že krajský soud si byl zmiňovaného nálezu vědom, neboť jej v odůvodnění napadeného usnesení cituje a argumentačně se s ním vypořádává a přihlíží též ke konkrétním okolnostem případu stěžovatele. Ústavní soud zdůrazňuje, že započtení doby přerušení výkonu trestu odnětí svobody ze zdravotních důvodů do celkové