III.ÚS 2926/20 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 2926/20 ze dne 18. 11. 2020   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Radovana Suchánka a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelů obchodních společností a) Alba a. s., sídlem Levá 311/6, Praha 4 - Podolí, a b) H-Holding AG, sídlem Hinterbergstrasse 26, Steinhausen, Švýcarská konfederace, zastoupených JUDr. Radkem Závodným, advokátem, sídlem Litovelská 1340/2c, Olomouc, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2020 č. j. 21 Cdo 3410/2018-757, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a 1) JUDr. Václava Halbicha, 2) České strany sociálně demokratické, sídlem Hybernská 1033/7, Praha 1 - Nové Město a 3) Mgr. Marie Hájkové, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena jejich ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. 2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozsudku vyplývají následující skutečnosti. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") ze dne 8. 8. 2000 č. j. Sd 58/2000-38 potvrzeným usnesením Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 26. 2. 2001 č. j. 24 Co 327/2000-129 byla přijata na návrh vedlejší účastnice 2) jako složitelky do úschovy částka 33 614 084 Kč pro příjemce advokáta JUDr. Zdeňka Altnera, advokáta JUDr. Zdeňka Hájka a vedlejšího účastníka 1) z důvodu, že složitelka měla odůvodněné pochybnosti o tom, kterému z příjemců a v jakém rozsahu plnění náleží. 3. Usnesením obvodního soudu ze dne 21. 1. 2003 č. j. 37 Sd 58/2000-184 potvrzeným usnesením městského soudu ze dne 30. 5. 2003 č. j. 24 Co 100/2003-199 byl zamítnut návrh všech příjemců na vydání úschovy. Soudy dovodily, že se jedná o úschovu pro neznámého věřitele, a proto k vydání úschovy je nutný také souhlas složitele. Protože složitelka nesouhlasila s vydáním úschovy žádnému z příjemců, a taktéž vedlejší účastník 1) a advokát JUDr. Hájek nesouhlasili s vydáním úschovy stěžovatelce a), které příjemce advokát JUDr. Altner postoupil svou pohledávku, a protože stěžovatelka a) nesouhlasila s vydáním úschovy ostatním příjemcům, musel být návrh všech příjemců na vydání úschovy zamítnut. 4. Vedlejší účastník 1) se žalobou podanou dne 20. 3. 2003 u obvodního soudu domáhal uložení povinnosti stěžovatelce a) a vedlejší účastnici 2) souhlasit s tím, aby mu byla vydána z uvedené soudní úschovy částka 16 807 042 Kč. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že dne 2. 5. 1997 uzavřel advokát JUDr. Altner s vedlejší účastnicí 2) mandátní smlouvu a že téhož dne byla mezi JUDr. Altnerem, vedlejším účastníkem 1) a advokátem JUDr. Hájkem uzavřena dohoda o přistoupení k mandátní smlouvě, která postavila přistupující na úroveň prvního mandatáře JUDr. Altnera. Obvodní soud rozsudkem ze dne 16. 3. 2004 č. j. 13 C 57/2003-59 žalobu zamítl, neboť dovodil, že do soudní úschovy byla složena část odměny za právní pomoc, jejíž poskytnutí bylo sjednáno mandátní smlouvou uzavřenou s JUDr. Altnerem, a proto je nerozhodné, zda vedlejší účastník 1) má či nemá pohledávku vůči JUDr. Altnerovi či vůči stěžovatelce ad a) nebo vedlejší účastnici 2), která vznikla jiným způsobem. Obvodní soud dospěl k závěru, že mandátní smlouva ze dne 2. 5. 1997, jejímž předmětem je "poskytnutí právní pomoci advokáta JUDr. Altnera klientu ČSSD", představuje smlouvu o právní pomoci uzavřenou dle § 26 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o advokacii"), která je druhem příkazní smlouvy jinak obecně upravené v § 724 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen "občanský zákoník"), přičemž ve vztahu k občanskému zákoníku je úprava daná zákonem o advokacii úpravou speciální. Ze zákona o advokacii jakožto speciálního předpisu vyplývá, že klient platil odměnu tomu advokátovi, s nímž uzavřel smlouvu o poskytnutí právní pomoci, což platí i tehdy, jestliže ve skutečnosti poskytl klientu právní pomoc jiný advokát, jímž se původně ustanovený advokát dal zastoupit; advokát se ovšem nemohl dát zastoupit notářem, protože to zákon o advokacii neumožňoval. Vzhledem k tomu, že k závazku advokáta podle smlouvy o právní pomoci nemůže přistoupit třetí osoba, a že z dohody uzavřené mezi JUDr. Altnerem, JUDr. Hájkem a vedlejším účastníkem 1) vyplynulo, že přistoupivším ke smlouvě by měl odměnu za jejich činnost vyplácet JUDr. Altner jakožto advokát, nikoliv vedlejší účastnice 2) jakožto klient, nevznikl mezi vedlejším účastníkem 1) a vedlejší účastnicí 2) žádný závazkový právní vztah, a dohoda o přistoupení k mandátní smlouvě představuje smlouvu, kterou se její účastníci dohodli na vzájemné spolupráci a na odměně z toho plynoucí, která však nic nemění na povinnosti vedlejší účastnice 2) jako klienta zaplatit advokátovi odměnu za poskytnutou právní pomoc, a proto stěžovatelka ad a) ani vedlejší účastnice 2) nemají povinnost souhlasit s vydáním úschovy vedlejšímu účastníkovi 1). 5. K odvolání vedlejšího účastníka 1) městský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. 10. 2004 č. j. 13 Co 329/2004-104 rozsudek obvodního soudu potvrdil. Proti rozsudku městského soudu podal vedlejší účastník 1) dovolání, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 6. 12. 2005 č. j. 21 Cdo 1256/2005-141 odmítl. Nejvyšší soud uvedl, že pro rozhodnutí projednávané věci není samo o sobě významné, zda smlouva ze dne 2. 5. 1997 označená jako "dohoda o přistoupení k mandátní smlouvě ze dne 2. 5. 1997" představuje přistoupení vedlejšího účastníka 1) k mandátní smlouvě na straně mandatáře v nedílném rozsahu všech práv a povinností vyplývajících mandatáři z mandátní smlouvy, nebo zda má jiný obsah, popřípadě jaký představuje smluvní typ, ale jen a pouze závěr o tom, zda smlouva ze dne 2. 5. 1997 poskytuje vedlejšímu účastníkovi 1) nárok (přímo) vůči vedlejší účastnici 2) na zaplacení poskytnutých právních služeb. Ve vztahu k této otázce považoval především za významné ujednání uvedené v čl. III uvedené smlouvy, jehož výkladem dovodil, že vedlejší účastník 1) měl obdržet svůj podíl na celkové odměně za poskytnuté právní služby od advokáta JUDr. Altnera, jemuž ji měla vyplatit vedlejší účastnice 2), a protože stranami (tj. účastníky smlouvy ze dne 2. 5. 1997 označené jako "dohoda o přistoupení k mandátní smlouvě ze dne 2. 5. 1997") nebylo výslovně předběžně písemnou formou ujednáno jinak, uzavřel, že městský soud dospěl ke správnému závěru, že se vedlejší účastník 1) nestal věřitelem vedlejší účastnice 2), a že tedy stěžovatelka a) a vedlejší účastnice 2) nemají povinnost souhlasit s vydáním úschovy vedlejšímu účastníkovi 1), neboť vůči vedlejší účastnici 2) neměl nárok na vyplacení podílu z celkové odměny. 6. Uvedené usnesení Nejvyššího soudu napadl vedlejší účastník 1) ústavní stížností. Ústavní soud nálezem ze dne 11. 11. 2009 sp. zn. IV. ÚS 128/06 (N 235/55 SbNU 267) shora citované rozsudky obvodního soudu, městského soudu a usnesení Nejvyššího soudu zrušil. Ústavní soud obecným soudům vytkl, že při výkladu jednotlivých smluvních ujednání (při kterém mělo jít o zjištění skutečné vůle smluvních stran) postupovaly formalisticky bez toho, že by nahlédly na samotnou podstatu sporu, kterou Ústavní soud spatřuje v odvedení práce a následné odměně za tuto práci. Stejně jako obecné soudy považoval za podstatné, zda vznikl smluvní vztah mezi vedlejší účastnicí 2) a vedlejším účastníkem 1), na jehož základě by byla vedlejší účastnice 2) povinna vedlejšímu účastníkovi 1) zaplatit odměnu za provedenou práci. Na základě výkladu "mandátní smlouvy" a "smlouvy o přistoupení k mandátní smlouvě", který provedl na základě jejich jazykového obsahu a následného chování smluvních stran [ze kterého vyplývá zjevná a nezpochybnitelná snaha mandatáře JUDr. Altnera o vyvolání důvěry ostatních mandatářů, že jsou uzavřenou smlouvou vázáni, a současně z něj nelze dovodit, že by se vedlejší účastnice 2) jako mandant necítila být, ať již vedlejšímu účastníkovi 1) či JUDr. Hájkovi, za jimi poskytnuté služby zavázána], za současného přihlédnutí k úplatné povaze mandátní smlouvy, Ústavní soud uzavřel, že není důvodu, pro který by vedlejší účastnice 2) neměla být ve vztahu k vedlejšímu účastníkovi 1) smluvně zavázána, a že je "zcela absurdní", aby se mu "nedostalo odměny". 7. Obvodní soud následně rozsudkem ze dne 8. 11. 2016 č. j. 13 C 260/2009-514 žalobu na nahrazení souhlasu stěžovatelky a) a vedlejší účastnice 2) s vydáním předmětu soudní úschovy zamítl s odůvodněním, že vedlejší účastnice 2) není ve sporu pasivně legitimována, neboť podle ustálené judikatury soudů jejího souhlasu za situace, kdy se nejedná o plnění pro neznámého věřitele, není třeba (v p