III.ÚS 2979/21

Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro tvrzené porušení čl. 3 odst. 1, čl. 11 odst. 1 a 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatelka dále podle § 74 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), podala spolu s ústavní stížností návrh na zrušení § 59a zákona č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů (vodní zákon), ve znění zákona č. 303/2013 Sb.

K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") v návětí uvedeným rozsudkem potvrdil tamtéž označený rozsudek Okresního soudu Ostravě, kterým byla zamítnuta žaloba stěžovatelky proti vedlejšímu účastníkovi na zaplacení 308 270 Kč s příslušenstvím.

Dříve než se Ústavní soud mohl zabývat věcí samou, musel posoudit splnění procesních předpokladů řízení. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou stěžovatelkou, která se účastnila řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je však nepřípustná.

Podle § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, tvrdí-li, že pravomocným rozhodnutím nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci v řízení, jehož byla účastníkem, bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, nevyčerpala-li stěžovatelka všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje (§ 72 odst. 3 téhož zákona).

V citovaných zákonných ustanoveních má svůj právní základ zásada subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne pravidlo minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti orgánů veřejné moci. Ústavní stížnost je krajním prostředkem k ochraně práva nastupujícím až tehdy, není-li náprava před ostatními orgány již možná.

Ačkoli krajský soud stěžovatelku v napadeném rozsudku poučil, že proti němu lze podat dovolání v souladu s příslušným ustanovením zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, stěžovatelka podala ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozsudku krajského soudu ústavní stížnost, nikoli dovolání. Podle zákona o Ústavním soudu je však stěžovatelka povinna vyčerpat i dovolání, chce-li se svých práv domáhat v řízení před Ústavním soudem. V opačném případě se totiž nenachází v situaci, kdy náprava před ostatními orgány již není možná (viz předchozí bod). Za této procesní situace Ústavnímu soudu nepřísluší do rozhodování obecných soudů zasahovat. Jinými slovy podala stěžovatelka ústavní stížnost předčasně - v situaci, v níž ještě mohla proti napadeným rozsudkům brojit jiným způsobem. Proto se Ústavní soud ústavností napadených rozhodnutí ani nemohl začít zabývat.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl. Návrh na zrušení § 59a vodního zákona odmítl jako návrh akcesorický podle § 43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu.