III.ÚS 2988/16 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 2988/16 ze dne 11. 10. 2016   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele P. Š., zastoupeného Mgr. et Mgr. Alenou Vlachovou, advokátkou, sídlem Husova 242/9, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. června 2016 č. j. 20 Cdo 2022/2016-98, usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. ledna 2016 č. j. 24 Co 2566/2015-73, výroku II usnesení Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 23. listopadu 2015 č. j. 48 EXE 1991/2015-48, usnesení Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 3. srpna 2016 č. j. 48 EXE 1991/2015-121 a příkazu k úhradě nákladů exekuce JUDr. Lukáše Jíchy, soudního exekutora, Exekutorský úřad Přerov, ze dne 6. června 2016 č. j. 203 Ex 29264/15-63, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Českých Budějovicích, Okresního soudu v Českých Budějovicích a JUDr. Lukáše Jíchy, soudního exekutora, Exekutorský úřad Přerov, sídlem Komenského 38, Přerov, jako účastníků řízení, a nezletilé A. Š., zastoupené matkou A. R., jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky se stěžovatel domáhal zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí, a to pro porušení svých ústavně zaručených práv podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v případě dvou posledních rozhodnutí i čl. 2 odst. 2 a čl. 11 odst. 1 Listiny. Z důvodu údajně citelného trvajícího zásahu do základních práv stěžovatel požádal Ústavní soud, aby o jeho ústavní stížnosti rozhodl jako o naléhavé věci podle § 39 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). 2. Napadeným usnesením Okresního soudu v Českých Budějovicích č. j. 48 EXE 1991/2015-48 (dále jen "okresní soud") byla k návrhu stěžovatele jako povinného zčásti, co do částky 4 800 Kč, zastavena exekuce k vymožení dlužného výživného pro vedlejší účastnici (dále jen "oprávněná") (výrok I), návrh na její úplné zastavení byl však zamítnut (výrok II). Uvedený soud vyšel z toho, že stěžovatel svou vyživovací povinnost k oprávněné a nezletilému synovi J. neplnil včas, a i když v den, kdy byla exekuce zahájena, došlo k úhradě dlužného výživného zcela, není to důvod (s ohledem na stěžovatelovu platební morálku) pro úplné zastavení exekuce. 3. Výrok II usnesení soudu prvního stupně napadl stěžovatel odvoláním, Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") však toto rozhodnutí potvrdil shora označeným usnesením. Dospěl jednak k závěru, že stěžovatel byl s placením neustále jeden měsíc pozadu, neboť výživné na ten který měsíc bylo třeba hradit do 15. dne měsíce předchozího, jednak že nebyl splněn předpoklad, že stěžovatel do budoucna bude plnit dobrovolně [§ 290 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.")]. 4. Proti tomuto usnesení brojil stěžovatel dovoláním, to však Nejvyšší soud - s odkazem na § 30 odst. 1 a § 511 a násl. zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále též jen "z. ř. s."), příp. § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (ve znění účinném od 1. 1. 2014) - podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl pro nepřípustnost. 5. Napadeným příkazem k úhradě nákladů exekuce bylo stěžovateli uloženo uhradit oprávněné náklady vzniklé v souvislosti s vedením exekuce ve výši 1 200 Kč a náklady exekuce ve výši 7 865 Kč. K námitkám oprávněné i stěžovatele okresní soud napadeným usnesením č. j. 48 EXE 1991/2015-121 příkaz změnil tak, že náklady oprávněné činí 2 000 Kč, a dále rozhodl, že se stěžovatelovy námitky zamítají. V odůvodnění okresní soud, vycházeje z nálezu Ústavního soudu ze dne 1. 3. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 8/06 (N 39/44 SbNU 479; č. 94/2007 Sb.), k otázce nákladů exekuce konstatoval, že soudnímu exekutorovi náleží minimální odměna spolu s paušální náhradou hotových výdajů, i když fakticky na základě vydaného exekučního příkazu dosud nic nevymohl, a to z toho důvodu, že výživné nebylo hrazeno včas a exekuční řízení pokračuje vymáháním běžného výživného splatného v budoucnu, přičemž soudní exekutor učinil konkrétní úkony. II. Argumentace stěžovatele 6. V ústavní stížnosti stěžovatel upozornil na to, že ač okresní soud v napadeném usnesení č. j. 48 EXE 1991/2015-48 shledal, že dne 15. 6. 2015, tedy ve stejný den, kdy byla exekuce zahájena, zcela uhradil výživné pro oprávněnou, zastavil ji pouze co do částky 4 800 Kč. Jeho právní závěr, že není dán důvod pro zastavení exekuce, je dle stěžovatele v extrémním nesouladu s výše uvedeným skutkovým závěrem. V odvolání pak stěžovatel dle svých slov namítl, že řízení bylo zahájeno dne 15. 6. 2015, tedy ještě předtím, než se mohl dostat do prodlení s placením výživného za měsíc červen, krajský soud však dospěl výkladem exekučního titulu (rozsudku okresního soudu ze dne 14. 4. 2004 č. j. 13 Nc 60/2004-14) k závěru, že splatnost tohoto výživného nastala již 15. dne měsíce předchozího. Tento výklad stěžovatel označil za rozporný se smyslem a účelem výživného, logikou i právní úpravou (§ 921 občanského zákoníku, dříve § 97 odst. 1 zákona č. 93/1964 Sb., o rodině), přičemž argumentoval tím, že rodič by se mohl dostat do prodlení již v den vydání rozsudku ukládajícího mu danou povinnost a že by měl povinnost platit výživné na období, aniž by bylo známo, zda v něm bude jeho vyživovací povinnost trvat. 7. V souvislosti se shora označeným usnesením Nejvyššího soudu stěžovatel uvedl, že pokud bylo dovolání skutečně nepřípustné, pak se při jeho podání řídil nesprávným poučením odvolacího soudu, a že je napadá jen z důvodu právní jistoty. Současně však uvedl, že dovolání bylo dle jeho názoru přípustné, neboť ustanovení § 30 z. ř. s. nelze vztahovat k ustanovení § 511 a násl. z. ř. s., protože ta obsahují pouze některá zvláštní ustanovení o výkonu rozhodnutí ve věcech výživného, obecná úprava je obsažena v občanském soudním řádu, příp. v exekučním řádu. Odůvodnění nepřípustnosti dovolání odkazem na § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. pak stěžovatel označil za odepření spravedlnosti, a to z důvodu, že dovolání směřovalo proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo rozhodováno o zastavení exekuce, a nikoliv o peněžitém plnění. 8. V souvislosti s rozhodnutím o nákladech exekuce stěžovatel zopakoval, že ke dni zahájení exekuce nic nedlužil, svou povinnost plnil a plní dobrovolně, mimo rámec exekuce, a přestože on ve svých námitkách proti napadenému příkazu k úhradě nákladů exekuce poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 7. 5. 2014 sp. zn. IV. ÚS 3523/13 (N 84/73 SbNU 437), okresní soud toto rozhodnutí v napadeném usnesení ignoroval, ignoroval také nález sp. zn. Pl. ÚS 8/06, na který sám odkázal, jakož i další konstantní judikaturu Ústavního soudu [nález ze dne 5. 4. 2013 sp. zn. IV. ÚS 235/11 (N 51/69 SbNU 61) a ze dne 8. 8. 2013 sp. zn. II. ÚS 2348/12 (N 143/70 SbNU 341)]. 9. V doplnění ústavní stížnosti stěžovatel opět poukázal na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 235/11, z něhož má plynout nesprávnost závěru krajského soudu, který se týkal splatnosti výživného, a dále uvedl, že po celou dobu platí výživné řádně a dobrovolně k rukám matky, mimo rámec exekuce, a přesto nejenže nebyla exekuce zastavena, ale je v ní pokračováno, a on musel uhradit náklady exekuce ve výši několikanásobně převyšující měsíční výživné. III. Procesní předpoklady projednání návrhu 10. Ústavní soud nejprve zkoumal splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Dlužno dodat, že lhůtu k podání ústavní stížnosti (i) ve vztahu k napadenému usnesení krajského soudu a okresního soudu č. j. 48 EXE 1991/2015-48 bylo nutno odvíjet od doručení napadeného usnesení Nejvyššího soudu, a to s ohledem na nesprávné poučení (k tomu viz sub 12) odvolacího soudu o přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je proti rozhodnutí Nejvyššího soudu přípustná, ve vztahu k zbývajícím napadeným rozhodnutím okresního a krajského soudu, stejně jako soudního exekutora však procesní předpoklady k projednání nesplňuje (viz sub 12 a 13). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 11. Ústavní soud následně posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. 12. Směřuje-li ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu, stěžovatel sice uvedl, že toto rozhodnutí napadá jen z důvodu právní jistoty, současně však vyslovil názor, že dovolání v dané věci přípustné bylo, a to s ohledem na toliko d