III.ÚS 309/16 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 309/16 ze dne 9. 10. 2018 N 166/91 SbNU 89 K ochraně soukromí a důstojnosti při odběru moči za přímého dohledu zdravotní sestry jako osoby opačného pohlaví   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - senátu složeného z předsedy senátu Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaj) a Jaromíra Jirsy - ze dne 9. října 2018 sp. zn. III. ÚS 309/16 ve věci ústavní stížnosti J. H., zastoupeného JUDr. Zlatavou Codrovou Davidovou, advokátkou, se sídlem Přívrat 12, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2015 č. j. 8 Tdo 1047/2015-21, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 11. listopadu 2014 č. j. 4 To 347/2014-78 a rozsudku Okresního soudu Brno-venkov ze dne 24. září 2014 č. j. 3 T 113/2014-64, jimiž byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu Brno-venkov jako účastníků řízení a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Brně a Okresního státního zastupitelství Brno-venkov jako vedlejších účastníků řízení. I. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2015 č. j. 8 Tdo 1047/2015-21, usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 11. listopadu 2014 č. j. 4 To 347/2014-78 a rozsudkem Okresního soudu Brno-venkov ze dne 24. září 2014 č. j. 3 T 113/2014-64 byla porušena základní práva a svobody stěžovatele zakotvená v čl. 7 odst. 1, čl. 8 odst. 2, čl. 10 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. II. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2015 č. j. 8 Tdo 1047/2015-21, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 11. listopadu 2014 č. j. 4 To 347/2014-78 a rozsudek Okresního soudu Brno-venkov ze dne 24. září 2014 č. j. 3 T 113/2014-64 se ruší. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž bylo dle jeho tvrzení porušeno jeho ústavně zaručené právo na zachování lidské důstojnosti ve smyslu čl. 10 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Okresního soudu Brno-venkov (dále jen "okresní soud") sp. zn. 3 T 113/2014 se podává, že v záhlaví uvedeným rozsudkem okresního soudu byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle ustanovení § 337 odst. 1 písm. g) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "trestní zákoník"). Tohoto přečinu se měl stěžovatel dopustit, stručně řečeno, tak, že dne 26. 5. 2014 ve Věznici Kuřim, kde vykonával trest odnětí svobody, se odmítl podrobit vyšetření moči ke zjištění přítomnosti omamných látek v těle, čímž mařil výkon trestu odnětí svobody v trvání 14 měsíců, uložený mu rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 14. 1. 2013 sp. zn. 91 T 197/2012, a porušil tak základní povinnost odsouzeného upravenou v ustanovení § 28 odst. 2 písm. g) zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o výkonu trestu"). Tohoto jednání se dopustil opakovaně, neboť dne 8. 3. 2013 byl u něj proveden kontrolní odběr moči, který prokázal přítomnost psychotropních látek v těle, za což byl kázeňsky potrestán, dále se dne 14. 10. 2013 odmítl podrobit toxikologickému vyšetření, za což byl rovněž kázeňsky potrestán, a dále v blíže neurčené době do 10. 2. 2014 ve věznici vědomě užíval návykovou látku, za což byl rozsudkem okresního soudu ze dne 15. 5. 2014 sp. zn. 3 T 44/2014 odsouzen pro spáchání přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle ustanovení § 337 odst. 1 písm. g) trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 4 měsíců. Napadeným rozsudkem okresního soudu byl pak stěžovatel za popsané jednání odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 6 měsíců. K závěru o stěžovatelově vině dospěl soud na základě výpovědi stěžovatele a listinných důkazů, zejména obsahu protokolu o provedení orientačního toxikologického vyšetření moči. Stěžovatelovu obhajobu, že se odebrání moči bránil pouze před zdravotní sestrou z důvodu stydlivosti, okresní soud vyhodnotil jako účelovou. Zdravotní sestra je dle soudu zdravotním personálem a má uvedenou činnost v popisu práce. Z uvedeného protokolu navíc nevyplývá, že by stěžovatel uvedl takto konkrétní důvod odmítnutí odběru přímo při vyšetření. Skutečným důvodem odmítnutí tak bylo dle soudu stěžovatelovo vědomí o možném odhalení přítomnosti návykové látky v těle. 3. Stěžovatel podal proti uvedenému rozsudku odvolání, které napadeným usnesením zamítl Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud"). Ten posoudil stěžovatelovu obhajobu, podle které měl být vystaven nedůstojnému zacházení, když samotnému průběhu vyšetření předcházela prohlídka intimních partií těla, kdy za přítomnosti pracovníka vězeňské služby a zdravotní sestry se měl svléknout donaha, přičemž osobní prohlídku s následným odběrem moči měla provést zdravotní sestra, což však může provádět pouze lékař ["Vyšetření intimních částí těla spojené s osobní prohlídkou smí provádět pouze lékař" - čl. 54 bod 7 Doporučení Rec (2006) 2 Výboru ministrů členským státům Rady Evropy k Evropským vězeňským pravidlům], tak, že uvedl, že odběr moči není osobní prohlídkou, kterou v případě stěžovatele prováděla zdravotní sestra. Zdravotní sestra však má oprávnění k odběru biologického materiálu dle ustanovení § 4 odst. 3 písm. c) vyhlášky č. 55/2011 Sb., o činnostech zdravotnických pracovníků a jiných odborných pracovníků, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "vyhláška o činnostech zdravotních pracovníků") a tento úkon nemusí činit lékař či osoba stejného pohlaví. Proto dle krajského soudu k zásahu do lidské důstojnosti stěžovatele a k porušení jeho lidských práv nedošlo. Pokud by navíc stěžovatel odmítl poskytnout moč z důvodu stydlivosti, byla by taková skutečnost zaznamenána v protokolu. Stěžovateli přitom dle krajského soudu nic nebránilo v tom, aby se při poskytnutí vzorku moči otočil ke zdravotní sestře zády či bokem. K námitce stěžovatele, že mu mělo být uloženo spíše ochranné léčení, aby se své závislosti zbavil, se krajský soud přímo nevyjádřil, pouze uvedl, že nešlo o ojedinělé jednání stěžovatele, které tak dosahuje takového stupně společenské škodlivosti, že je důvodné a zákonné, aby za ně byl postižen podle trestního zákoníku. 4. Stěžovatelovo dovolání odmítl Nejvyšší soud napadeným usnesením, když vyhodnotil stěžovatelovy námitky jako skutkové nebo procesněprávní povahy, jež v dovolacím řízení nelze uplatnit. K námitce porušení Evropských vězeňských pravidel z roku 2006 odkázal Nejvyšší soud na vyjádření nejvyššího státního zástupce. Ten zejména uvedl, že tato pravidla nerozlišují zdravotní služby na intimní a neintimní, a nebrání tedy v poskytování zdravotních služeb diplomovanou sestrou. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že trest uložený mu za odpor podrobit se uvedenému zdravotnickému úkonu je v rozporu s jeho ústavními právy. Odběr moči byl dle stěžovatele proveden způsobem snižujícím jeho lidskou důstojnost, neboť potřebný vzorek měl stěžovatel poskytnout přímo před zdravotní sestrou, aniž by mu byla dána možnost se, jako v minulosti, odebrat do odděleného prostoru, kde by byl pod kontrolou příslušníka vězeňské služby. Takový prostor je přitom v místě vybudován. Stěžovatel by dle svého tvrzení s takovým postupem souhlasil a odběru se za dohledu osoby stejného pohlaví podrobil, jak to ostatně učinil již několikrát v minulosti. Zdravotní sestra navíc po stěžovatelových protestech proti jejím příkazům k odběru moči odmítla stěžovatelem navržený odběr krve. Stěžovatel dále nesouhlasí s tím, že odvolací soud se ve svém rozhodnutí pouze omezil na konstatování, že se jednalo jen o odběr biologického materiálu, nikoliv o osobní prohlídku, aniž by toto své tvrzení jakkoliv podložil relevantním důkazem. Za nepravdivý a důkazně zcela nepodložený považuje stěžovatel závěr odvolacího soudu, dle kterého stěžovatel žádné konkrétní námitky na místě nevznesl, jelikož jinak by o tom byl učiněn záznam v protokolu. Stěžovatel namítá, že osobě podrobující se odběru moči není umožněno se k obsahu protokolu jakkoliv vyjádřit, tudíž prostor pro odůvodnění odmítnutí spolupráce zde chybí. I kdyby však taková možnost existovala, není o ní osoba odmítající poskytnout vzorek moči nikým poučena. Ze všech výše uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil. III. Vyjádření ostatních účastníků 6. Soudce zpravodaj postupem podle § 42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") zaslal ústavní stížnost k vyjádření účastníkům a vedlejším účastníkům řízení. 7. Nejvyšší soud ve svém vyjádř