III.ÚS 309/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 309/24 ze dne 30. 10. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudkyně zpravodajky Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatele 1) A. Š., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Valdice, zastoupeného Mgr. Josefem Bartončíkem, advokátem, se sídlem Koliště 295/55, Brno, a o ústavní stížnosti stěžovatele 2) M. N., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Valdice, zastoupeného Mgr. Martinem Vovsíkem, advokátem, se sídlem Malá 43/6, Plzeň, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. listopadu 2023 č. j. 4 Tdo 987/2023-3814, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. května 2023 č. j. 7 To 95/2022-3637 a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 30. srpna 2022 č. j. 5 T 4/2019-3452, a o návrhu na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Plzni, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Krajského státního zastupitelství v Plzni, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnosti se odmítají. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavními stížnostmi podle článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejich ústavně zaručených práv. První stěžovatel tvrdí, že došlo k porušení článku 2 odst. 2, článku 36 odst. 1 a článku 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a článku 2 odst. 3 Ústavy. Druhý stěžovatel má za to, že napadená rozhodnutí porušují jeho právo podle článku 36 Listiny. 2. Stěžovatelé podali své ústavní stížnosti každý samostatně. Obě ústavní stížnosti však směřovaly proti stejným rozhodnutím v téže trestní věci, v níž oba stěžovatelé vystupovali v pozici obviněných. Z důvodu hospodárnosti a efektivity Ústavní soud usnesením ze dne 21. 5. 2024 obě ústavní stížnosti vedené pod sp. zn. III. ÚS 309/24 a III. ÚS 429/24 spojil ke společnému řízení vedenému pod sp. zn. III. ÚS 309/24. 3. Z obsahu ústavních stížností a jejich příloh Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud") ze dne 30. 8. 2022 č. j. 5 T 4/2019-3452 byli oba stěžovatelé uznáni vinnými ze spáchání trestného činu vraždy podle § 219 odst. 1, odst. 2 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona. 4. Uvedeného trestného činu se měli dopustit, stručně řečeno, tím, že dne 23. 11. 2008 v době od 01:45 hodin do 03:20 hodin s další dosud neustanovenou osobou po předchozím fyzickém napadení poškozeného, kterého se dopustili v X před domem č. X1, převezli poškozeného na účelovou komunikaci vedoucí z obce Y k Z, kde jej opět fyzicky napadli, způsobili mu mimo jiné zlomeninu stehenní kosti levé dolní končetiny a zlomeniny dolní a horní čelisti, poté jej připoutali za automobil a jízdou automobilu mu usmýkáním způsobili smrt, přičemž jeho tělo zanechali u krajnice silnice u vjezdu do areálu bývalé textilní továrny. Oba stěžovatelé byli odsouzeni k trestu odnětí svobody v trvání třinácti let a pro výkon tohoto trestu byli zařazeni do věznice se zvýšenou ostrahou. 5. Proti uvedenému prvostupňovému rozsudku podali oba stěžovatelé odvolání, o nichž rozhodl Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") usnesením ze dne 23. 5. 2023 č. j. 7 To 95/2022-3637 tak, že je podle § 256 trestního řádu zamítl. 6. Dovolání stěžovatelů odmítl Nejvyšší soud napadeným usnesením ze dne 29. 11. 2023 č. j. 4 Tdo 987/2023-3814 podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněná. II. Argumentace stěžovatelů 7. První stěžovatel v ústavní stížnosti opakuje, že se popisované vraždy nedopustil a neúčastnil se skutku, který je mu kladen za vinu. Závěry o jeho vině soudy založily na jediném usvědčujícím důkazu, kterou je výpověď svědka R. Tato výpověď je podle prvního stěžovatele nevěrohodná a zjevně rozporná s objektivními důkazy. Z protokolu o ohledání místa činu vyplývá, že míjení vozidel, při kterém měl jmenovaný svědek identifikovat oba obžalované, bylo objektivně nemožné vzhledem k neporušeným sněhovým bariérám na okraji vozovky. To podle stěžovatele potvrdil i vyšetřovací pokus, při němž svědek s vozidlem zastavil mimo komunikaci. Skutečnost, že při vyšetřovacím pokusu svědek zastavil vozidlo, je rovněž v rozporu s jeho svědeckou výpovědí. Vyšetřovací pokus neodpovídá výpovědi svědka a výpověď svědka nekoresponduje s technickými možnostmi toho, jak se vozidla mohla (či měla) míjet. Tyto námitky obecné soudy zcela pominuly a konkrétně se s nimi nevypořádaly. První stěžovatel dále uvádí, že o jeho nevině svědčí záznamy o telekomunikačním provozu vztahující se k lokalizaci jeho mobilního telefonu v době spáchání uvedeného trestného činu. Obecné soudy rovněž opomněly provést důkaz výslechy svědků B. a L., které mohly vést k přesnějšímu určení doby páchání inkriminovaného skutkového děje. Nejvyšší soud se k těmto námitkám nijak nevyjádřil. 8. Druhý stěžovatel ve své ústavní stížnosti rozsáhle opakuje námitky uplatněné již před obecnými soudy. Má za to, že jeho práva byla porušena nepřípustným zásahem odvolacího soudu do skutkových zjištění soudu prvního stupně, dále také způsobem hodnocení jeho obhajoby a hodnocením důkazů. Soudy mu přičetly k tíži, že se měl pokoušet ovlivňovat svědky, a prokazovat si tak alibi. Pro jeho odsouzení neexistovaly dostatečné důkazy. Jediným přímým důkazem byla nevěrohodná výpověď svědka R., nepřímým důkazem pachová identifikace, která podle něj není procesně použitelná. K tomu druhý stěžovatel namítá, že v řízení nebyl proveden znalecký posudek z oboru kriminalistika, odvětví kriminalistické odorologie. Výpověď svědka R. je účelová, nevěrohodná a rozporná s objektivními důkazy, což druhý stěžovatel rozsáhle odůvodňuje. Výpověď jmenovaného svědka je jediným usvědčujícím důkazem a ověření její věrohodnosti měla být věnována mimořádná pozornost. Navzdory tomu nebyly provedeny všechny dostupné důkazy k prověření této výpovědi (nový vyšetřovací pokus, znalecký posudek z oboru silniční dopravy a znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví neurologie). Druhý stěžovatel dále uvádí, že jeho alibi bylo prokázáno provedenými důkazy, které však soudy nesprávně vyhodnotily. Stěžovatel rovněž namítá, že Nejvyšší soud nesprávně považoval podání jeho obhájce ze dne 6. 10. 2023 za opožděné a nepřihlížel k němu, přestože v rámci tohoto podání nebyla vznesena žádná nová dovolací námitka, pouze již předložené námitky byly argumentačně doplňovány a byl dokládán znalecký posudek z oboru kriminalistika, odvětví kriminalistika, specifikace forenzní biomechanika. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnosti byly podány včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána, a Ústavní soud je k jejich projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnosti jsou přípustné, neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). IV. Vlastní posouzení věci Ústavním soudem 10. Ústavní soud posoudil projednávané ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že jde ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu o návrhy zjevně neopodstatněné. 11. Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy soudů (článek 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když dojde k porušení podústavní normy, ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]. Pouze obecným soudům náleží zjišťování trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů, a to zákonem stanoveným způsobem. Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat rozhodnutí soudů o vině pachatele trestného činu z hlediska jejich zákonnosti či dokonce správnosti. Ústavní soud není oprávněn přehodnocovat důkazy soudy provedené v hlavním líčení či veřejném zasedání, a to již s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. 12. Oba stěžovatelé ve svých ústavních stížnostech napadají skutkové závěry obecných soudů stran jejich viny za spáchání stíhaného trestného činu, zpochybňují provedené dokazování a způsob hodnocení důkazů obecnými soudy. V řízení o ústavní stížnosti se však nelze domáhat zpochybnění obecnými soudy učiněných skutkových zjištění a závěrů, a to včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokaz