Ústavní soud III.ÚS 3101/22

Stěžovatel se ústavní stížností podanou dne 10. 11. 2022 domáhal výroku Ústavního soudu, že výše označeným usnesením Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2022 (dále též jen "usnesení") a sdělením Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2022 byla porušena jeho ústavně zaručená práva podle čl. 27 odst. 4 Ústavy České republiky a podle čl. 8 odst. 2 věty první a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. V petitu ústavní stížnosti žádal o zrušení usnesení Nejvyššího soudu a dále o vyslovení výroku, aby bylo Nejvyššímu soudu zakázáno pokračovat v jiném zásahu a aby mu bylo přikázáno rozhodnout o návrzích stěžovatele směřujících k jeho vynětí z pravomoci orgánů činných v trestním řízení ve smyslu § 10 odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád").

Z vyžádaného spisu Nejvyššího soudu Ústavní soud zjistil, že usnesením ze dne 3. 3. 2022 vyslovila Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky souhlas s trestním stíháním stěžovatele. Dne 21. 3. 2022 podalo Městské státní zastupitelství v Praze Městskému soudu v Praze obžalobu proti stěžovateli.

Podáním ze dne 20. 4. 2022 se stěžovatel jako dotčená osoba obrátil na Nejvyšší soud, aby podle § 10 odst. 2 trestního řádu posoudil, zda stěžovatel měl či neměl být vyňat z pravomoci orgánů činných v trestním řízení. Měl za to, že skutek, pro nějž byl vydán Poslaneckou sněmovnou, se neshodoval se skutkem popsaným v obžalobě. Nebyla tedy zachována totožnost skutku, resp. byl zvolen nepřípustně široký výklad zásady zachování totožnosti skutku. Mělo tak dojít, vedle porušení trestního řádu, zejména k porušení čl. 27 odst. 4 Ústavy pro vadnost souhlasu komory Parlamentu s jeho trestním stíháním.

Usnesením ze dne 18. 5. 2022 Nejvyšší soud rozhodl o návrhu stěžovatele následujícím výrokem: "Podle § 10 odst. 2 tr. ř. per analogiam se návrh obviněného A. B. zamítá." V odůvodnění usnesení se konstatuje, že Poslanecká sněmovna rozhodla usnesením o souhlasu s trestním stíháním obviněného B. po řádném projednání věci a s podrobným odůvodněním včetně právních aspektů (podle daného stavu trestního spisu pomoc ke zločinu dotačního podvodu a pomoc ke zločinu poškození finančních zájmů Evropské unie). Nejvyšší soud zmiňuje alternativu, podle níž popis jednání obviněného v usnesení Poslanecké sněmovny nemusí být striktně vzato zcela shodný s popisem skutku v následné obžalobě, podané státním zástupcem Městského státního zastupitelství v Praze. Nejvyšší soud posléze uzavírá, že podstatou tvrzení v návrhu obviněného na vyslovení (ne)vynětí z pravomoci orgánů činných v trestním řízení podle § 10 odst. 2 trestního řádu nemůže být dodržení zásady zachování totožnosti skutku. O vymezení skutku se s konečnou platností rozhoduje v soudním řízení.

Stěžovatel poté podal ve dnech 24. 8. 2022 a 30. 8. 2022 dva návrhy, první adresovaný Městskému soudu v Praze (s návrhem na postoupení či podání návrhu Nejvyššímu soudu), druhý adresovaný přímo Nejvyššímu soudu, oba opět v intencích § 10 odst. 2 trestního řádu. Uvádí se v nich vedle opakování argumentů již vyslovených a rekapitulace předchozího průběhu řízení, že Nejvyšší soud v případě usnesení ze dne 18. 5. 2022 překvapivě nerozhodl o meritu věci (o vynětí či nevynětí obviněného z pravomoci orgánů činných v trestním řízení), což obviněný nadále požaduje z důvodu, že přetrvávají zásadní pochybnosti o míře vynětí obžalovaného z pravomoci orgánů činných v trestním řízení.

Nejvyšší soud reagoval na návrh obžalovaného ze dne 30. 8. 2022 přípisem nazvaným Sdělení k návrhu ze dne 30. 8. 2022, podepsaným předsedkyní již dříve rozhodujícího senátu 5 Tcu JUDr. Blankou Roušalovou, kde Nejvyšší soud konstatuje, že obsah předložené argumentace se v zásadě nijak neliší od návrhu podaného dne 20. 4. 2022, o němž Nejvyšší soud již rozhodl usnesením ze dne 18. 5. 2022 (viz bod 4 výše).

Podáním doručeným Ústavnímu soudu dne 24. 1. 2023 právní zástupce stěžovatele Ústavnímu soudu oznámil, že stěžovatel bere svoji ústavní stížnost v plném rozsahu zpět.

Podle § 77 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, může stěžovatel vzít ústavní stížnost zpět do okamžiku, než se Ústavní soud odebere k závěrečné poradě; v takovém případě Ústavní soud řízení zastaví. Stěžovatel této možnosti využil, a proto Ústavní soud rozhodl výše uvedeným výrokem.