III.ÚS 3147/23 – Ústavní soud

III.ÚS 3147/23 ze dne 3. 4. 2024 Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové a soudce zpravodaje Milana Hulmáka a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatele Iva Štuchala, zastoupeného JUDr. et PhDr. Stanislavem Balíkem, Ph.D., advokátem, sídlem Kolínská 1686/13, Praha 3, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. září 2023 č. j. 7 As 55/2023-32, a proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 18. ledna 2023 č. j. 73 A 6/2022-74, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a obce Babice nad Svitavou, sídlem Babice nad Svitavou 197, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Obsah ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí 1. Výše označený stěžovatel podal k Ústavnímu soudu ústavní stížnost, kterou se domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho práva podle čl. 101 odst. 1 Ústavy, podle čl. 11, čl. 36 a čl. 37 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a Dodatkovým protokolem č. 1 k Úmluvě. 2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiložených listin, stěžovatel je výlučným vlastníkem pozemků p. č. X1, ostatní plocha - manipulační plocha, p. č. X2, orná půda, p. č. X3, orná půda, p. č. X4, orná půda a p. č. X5, orná půda zapsaných na LV č. X6 v k. ú. Babice nad Svitavou. Stěžovatel předmětné pozemky nabyl v podmínkách režimu využití podle tehdy platného územního plánu z roku 1998, kdy část pozemků byla situována v extravilánu a v menší části v intravilánu obce Babice nad Svitavou (dále jen "vedlejší účastnice"), přičemž část pozemků chtěl využít k vlastnímu bydlení a ostatní pozemky nad tento rámec využít ve středně nebo dlouhodobém horizontu ke stavebním účelům. Funkční typ pozemků nebyl podle tehdejšího územního plánu stanoven. Stěžovatel se návrhem podaným u Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") domáhal zrušení části opatření obecné povahy č. 01/2021 - Územního plánu Babice nad Svitavou ze dne 4. 10. 2021 (dále jen "územní plán"), konkrétně v části týkající se území v místní lokalitě X, obsažené v části I. Územní plán - výrok, oddílu 1.3, kapitole 1.3.4, tj. vymezení ploch změn v krajině, popsané jako "K3 Plochy zeleně: Zeleň přírodního charakteru ZP", a v části obsažené v části 1. Územní plán - výrok, oddílu 1.3, kapitole 1.3.1.1 Bydlení, a to konkrétně ve větě "Územní plán nevymezuje žádnou novou lokalitu pro rozvoj obytné zástavby mimo zastavěné území". 3. Krajský soud návrh stěžovatele zamítl, neboť neshledal stěžovatelem namítaný zásah do vlastnických práv ani dotčení legitimního očekávání stěžovatele. Krajský soud akcentoval vázanost obce při přijímání územního plánu nadřazenými dokumenty územního plánování (zásadami územního rozvoje, politikou územního rozvoje a územním rozvojovým plánem), nikoliv stavebními záměry stěžovatele, ke kterým v době vydání územního plánu nedisponoval pravomocným rozhodnutím. Nejvyšší správní soud následně podanou kasační stížnost zamítl. 4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že se správní soudy nezabývaly tím, že v procesu územního plánování v nezanedbatelné míře došlo k excesu, neprovedly test proporcionality a bagatelizovaly stěžovatelovo legitimní očekávání. V ústavní stížnosti provedl stěžovatel test proporcionality, kdy porovnával tvrzený veřejný zájem na harmonickém využití území a právo stěžovatele garantované čl. 11 Listiny. Územní plán jeho testem proporcionality neprošel, přičemž dle stěžovatele soudy neprovedly již druhý krok proporcionality, když neřešily, zda dosažením cíle veřejného zájmu nešlo dosáhnout jiným, pro stěžovatele šetrnějším způsobem. V rámci tohoto kroku testu proporcionality stěžovatel konstatoval, že předmětný územní plán má ve vztahu k atributům vlastnického práva ius utendi a ius fruendi tzv. rdousící efekt, snižuje však i míru iuris disponendi tím, že cena souboru pozemků či jednotlivých pozemků, které nebudou stavebními, výrazně poklesla. Uzemní plán je také do jisté míry diskriminační, neboť v jiné části obce vedlejší účastnice vytvořila zóny Z2 a Z8 s využitím pro budoucí veřejnou činnost, která je rovněž činností stavební. Dále stěžovatel namítá dotčení legitimního očekávání, neboť na jednom z předmětných pozemků vedlejší účastnice udělila stěžovateli souhlas s umístěním stavby, které při schvalování územního plánu následně nerespektovala. II. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu") a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejich projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné prostředky k ochraně svých práv, respektive žádné další k dispozici neměl (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). III. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 6. Ústavní soud se již ve své rozhodovací činnosti otázkou způsobilosti územního plánu zasáhnout do vlastnického práva k nemovitostem v jeho obvodu vícekrát zabýval. Dospěl přitom k závěru, že obecně jde o zásah ústavním pořádkem aprobovaný (srov. usnesení ze dne 19. 8. 2015 sp. zn. IV. ÚS 2194/15), a to za předpokladu, že je vlastnické právo omezeno v souladu se zákonem a v přiměřené míře [blíže např. nález ze dne 8. 4. 2004 sp. zn. II. ÚS 482/02 (N 52/33 SbNU 39)]. Vlastnické právo náleží svou povahou do kategorie základních práv a svobod jednotlivce a tvoří tedy jádro personální autonomie jednotlivce ve vztahu k veřejné moci. Stávající koncepce ochrany vlastnického práva podle judikatury Ústavního soudu i Evropského soudu pro lidská práva vychází z toho, že každému je zaručeno právo vlastnit majetek a vlastnickému právu všech vlastníků je přiznán stejný zákonný obsah a ochrana. Současně však zdůrazňuje, že vlastnické právo není absolutně nedotknutelné. Naopak připouští omezení vlastnického práva zákonem z důvodu ochrany práv druhých a ochrany veřejného zájmu, kterým se rozumí zejména ochrana lidského zdraví, přírody a životního prostředí. S ohledem na povinnost šetřit podstatu a smysl vlastnického práva (čl. 4 odst. 4 Listiny) však nesmí být vlastnické právo takto omezeno ve větší než přípustné míře a pouze tehdy, když je to nezbytné. Nicméně tak jako jiná základní práva lze rovněž vlastnické právo omezit, a to v případě kolize s jiným základním právem nebo v případě nezbytného prosazení ústavně aprobovaného veřejného zájmu [srov. kupř. nález ze dne 15. 12. 1994 sp. zn. III. ÚS 102/94 (N 61/2 SbNU 175)]. Výše uvedené závěry lze vztáhnout i ke stěžovatelem namítanému porušení práva na ochranu vlastnictví. 7. Ústavní soud v nálezu ze dne 7. 5. 2013 sp. zn. III. ÚS 1669/11 (N 76/69 SbNU 291) též vyzdvihl, že územní plán je společenskou dohodou o využití území lidmi, kteří v něm žijí. Rozhodování o rozvoji spravovaného území patří mezi základní práva územní samosprávy. Na územní plán je pak v tomto smyslu nutno nahlížet jako na veřejný zájem, v němž se mimo jiné odráží též suma soukromých zájmů obyvatel obce, v níž žijí (a tím i uchování hodnoty nemovitostí v jejich vlastnictví), v relaci k zalidněnosti, zastavitelnosti obce, krajinnému rázu, životnímu prostředí atd., a to vyjádřených skrze jimi volené zastupitele. Ostatně, jak již krajský soud uvedl, stanovit funkční využití území a jeho rozvoj při splnění všech cílů a zásad územního plánování je součástí zcela legitimního rozhodnutí zastupitelstva obce, které plně spadá do samostatné působnosti obce, do které správní soudy mohou pouze minimálně zasahovat. 8. Dle ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu (usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 7. 2009 č. j. 1 Ao 1/2009-120) aprobované Ústavním soudem, v případě, kdy je územním plánem zasaženo do vlastnického práva osob, je třeba zkoumat, zda byly odpůrcem v daném případě dodrženy zásady subsidiarity a minimalizace zásahu. Ty jsou dodrženy, pokud zásah má ústavně legitimní a o zákonné cíle opřený důvod; zásah je činěn v nezbytně nutné míře; zásah je činěn nejšetrnějším ze způsobů vedoucích ještě rozumně k zamýšlenému cíli; zásah je činěn nediskriminačním způsobem a zásah je činěn s vyloučením libovůle (podmínky musí být splněny kumulativně). 9. V posuzovaném případě má územní plán ústavně legitimní a o zákonné cíle opřený důvod, neboť územní plánování samo o sobě lze v zásadě vždy považovat za ústavně legitimní a v posuzovaném případě nic nenaznačuje, že by se mělo jednat o výjimečný případ. Při posuzování dalších dvou podmínek je třeba vycházet z toho, že existuje více variant, které jsou s to naplnit zamýšlený cíl, a právě z nich je třeba vybrat tu nejméně invazivní a ne