III.ÚS 3186/12 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 3186/12 ze dne 19. 2. 2013   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl dne 19. února 2013 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jana Musila (soudce zpravodaje) a Pavla Rychetského o ústavní stížnosti stěžovatelky Seco GROUP a. s., IČ 60193450, se sídlem v Praze 8, Šaldova 408/30, zastoupené Mgr. Ing. Markem Švehlíkem, advokátem v Praze 1, Purkyňova 74/2, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. května 2012 č. j. 32 Cdo 2431/2011-488, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. listopadu 2010 č. j. 12 Co 329/2009-436 a proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 21. listopadu 2005 č. j. 18 C 329/2004-94, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Argumentace stěžovatele 1. Dne 20. srpna 2012 obdržel Ústavní soud návrh, ve kterém stěžovatelka navrhla zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí, kterými bylo rozhodováno ve sporu o zaplacení prokazatelné ztráty, která stěžovatelce vznikla provozováním veřejné dopravy. Stěžovatelka uvedla, že mezi ní a Ministerstvem dopravy ČR a Středočeským krajem jako vedlejšími účastníky řízení byla uzavřena Smlouva o závazku veřejné služby ve veřejné linkové dopravě na rok 2003 ve smyslu ustanovení § 269 odst. 2 a § 261 odst. 2 obchodního zákoníku, ve spojení s ustanovením § 19 zákona č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě, ve znění účinném k datu uzavření smlouvy. Na základě této smlouvy se stěžovatelka zavázala zajistit dopravní obslužnost území Středočeského kraje provozováním veřejné linkové dopravy a vedlejší účastníci se zavázali uhradit stěžovatelce prokazatelnou ztrátu, která jí vznikne v souvislosti se splněním jejího závazku veřejné služby. V soudním řízení stěžovatelka požadovala po vedlejších účastnících nezaplacenou úhradu prokazatelné ztráty za tyto služby v roce 2003 ve výši 3 651 481,- Kč s příslušenstvím. Vrchní soud v Praze určil usnesením ze dne 5. 10. 2004 č. j. Ncp 2140/2004-33, že k projednání věci jsou věcně příslušné okresní soudy a věc postoupil Obvodnímu soudu pro Prahu 5, který dne 21. 11. 2005 rozhodl svým usnesením č. j. 18 C 329/2004-94 o zastavení řízení z důvodu nedostatku pravomoci soudů a o postoupení věci Krajskému úřadu Středočeského kraje. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze usnesením ze dne 28. 2. 2006 č. j. 25 Co 65/2006-116 změnil toto usnesení tak, že řízení se nezastavuje. Řízení pokračovalo před Obvodním soudem pro Prahu 5, který rozsudkem ze dne 14. 4. 2009 č. j. 18 C 329/2004-375 žalobě vyhověl. Na základě odvolání vedlejších účastníků vydal dne 2. 11. 2010 Městský soud v Praze usnesení č. j. 12 Co 329/2009-436, kterým zrušil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 14. 4. 2009, řízení zastavil a věc postoupil Ministerstvu vnitra. Proti tomuto usnesení podala stěžovatelka dovolání, které bylo zamítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2012 pod č. j. 32 Cdo 2431/2011-488. 2. Stěžovatelka podává ústavní stížnost proti rozhodnutím, kterými bylo rozhodováno o povaze jí uzavřené smlouvy o provozování veřejné dopravy a o určení orgánu, který má ve věci rozhodovat, tedy Ministerstva vnitra. Proto napadá usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2012 č. j. 32 Cdo 2431/2011-488, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. listopadu 2010 č. j. 12 Co 329/2009-436 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 21. listopadu 2005 č. j. 18 C 329/2004-94, kterými bylo o této otázce rozhodováno. Vůči všem rozhodnutím namítá porušení: a) práva na soudní ochranu podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, b) práva na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny, c) práva na projednání věci bez zbytečných průtahů podle čl. 38 odst. 2 Listiny a d) práva na spravedlivý proces. 3. K námitce sub 2. a) stěžovatelka uvádí, že jí bylo rozhodnutími obecných soudů odejmuto právo na soudní ochranu. Věc bude rozhodována orgánem státní správy, při jehož rozhodování není ústavně garantována jeho nestrannost, jak je tomu v případě soudního rozhodování, neboť o právech a povinnostech jedné ze stran sporu (Ministerstva dopravy), bude rozhodováno jiným orgánem státní správy (Ministerstvem vnitra). Navíc osoby, které budou za správní orgán rozhodnutí činit, jsou zaměstnanci správního orgánu, jsou tedy v pracovněprávním vztahu ke správnímu orgánu, přičemž jedním ze základních znaků pracovněprávního vztahu je vztah podřízenosti zaměstnance a nadřízenosti zaměstnavatele. Stejně tak dle názoru stěžovatelky není možné při rozhodování sporu správním orgánem zaručit jeho nezávislost, tedy to, že bude při svém rozhodování vázán pouze zákonem, neboť v pracovněprávních vztazích je zaměstnanec vázán pokyny zaměstnavatele. Budou tak proti sobě stát dva orgány státní správy. Tím podle jejího názoru dochází k nedovolenému přesunu rozhodovacích pravomocí z moci soudní do moci výkonné, což odporuje ústavnímu pořádku. 4. V rámci námitky sub 2. b) stěžovatelka zdůraznila, že právo na zákonného soudce bylo do ústavního pořádku včleněno s cílem zabránit přehmatům veřejné správy. To, že každý je podřízen nestranné a nezávislé soudní moci, patří k jedné z jistot právního státu. Přenesením rozhodování věci na orgán moci výkonné dochází zcela jistě k porušení této zásady. Stěžovatelka se i nadále domnívá, že věc patří do pravomoci soudů, neboť i s ohledem na ustanovení § 8 odst. 5 zákona č. 194/2010 Sb., o veřejných službách v přepravě cestujících a o změně dalších zákonů, není smlouva o veřejných službách v přepravě cestujících veřejnoprávní smlouvou. 5. Námitku sub 2. c) odůvodnila stěžovatelka tím, že změnami v určení rozhodovacího orgánu dochází k tomu, že se musí vždy znovu seznámit s věcí, a tím dochází k průtahům v řízení. Žaloba o zaplacení dlužné částky byla podána dne 29. 1. 2004 a jednotlivé soudy svůj názor měnily, jak plyne z přehledu jejich rozhodnutí. Při postupu, kdy řízení bylo zahájeno na začátku roku 2004 a kdy věc byla v roce 2010 postoupena k rozhodnutí správnímu orgánu, který o ní bude rozhodovat od začátku, přičemž proti takovému rozhodnutí bude možné využít obranu v rámci správního soudnictví, nelze uzavřít, že o věci bylo meritorně rozhodnuto v přiměřené době. Stěžovatelka připomíná, že dle ustálené judikatury Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku by nemělo projednání určité věci soudem trvat více než tři roky. Stěžovatelka má za to, že jí nesmí být přičítán k tíži jednak stav, kdy se obecné soudy po dobu dvou let nezabývaly vůbec otázkou splnění podmínek řízení, případně je, s ohledem na pozdější soudní rozhodnutí, vyhodnotily nesprávně, ani to, že v době rozhodování věci nebyla sjednocena rozhodovací praxe soudů. 6. Porušení práva na spravedlivý proces v případě námitky sub 2. d) spočívá podle stěžovatelky v tomto řízení v porušení zásad rovnosti stran, dvojinstančnosti řízení a předvídatelnosti rozhodnutí. Spor bude rozhodován orgánem státní správy, který je na stejné úrovni, jako jeden z vedlejších účastníků, a je nadřízený druhému vedlejšímu účastníku. Proto není zásada rovnosti zbraní stran sporu zajištěna. Postupem obecných soudů je porušena rovněž zásada dvojinstančnosti řízení, neboť stěžovatelka se bude moci bránit proti vydanému rozhodnutí Ministerstva vnitra podáním žaloby dle soudního řádu správního, nebude však mít možnost podání řádného opravného prostředku dle ustanovení § 169 odst. 2 správního řádu. 7. S ohledem na výše uvedená tvrzení stěžovatelka navrhla zrušení výše uvedených soudních rozhodnutí. II. Formální předpoklady projednání návrhu 8. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a vyčerpala zákonné prostředky k ochraně svého práva. Ústavní stížnost je přípustná. 9. Co se týče příslušnosti Ústavního soudu, je třeba doplnit výše uvedený závěr v tom směru, že poslední rozhodnutí o procesním prostředku, který zákon stěžovatelce k ochraně jejího práva poskytuje, je dovolání. V něm nebylo rozhodováno o kompetenčním sporu mezi dvěma orgány veřejné moci, nýbrž o důsledcích posouzení soudní pravomoci nebo pravomoci orgánu veřejné správy, přičemž soudy změnily právní názor na základě zákonné směrnice § 5 odst. 5 zákona o rozhodování některých kompetenčních sporů. Předmětem řízení je zaplacení úhrady prokazatelné ztráty při plnění závazku veřejné služby ve veřejné linkové osobní dopravě podle ustanovení § 19 zákona č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě, kterou na základě smlouvy uzavřené s vedlejšími účastníky stěžovatelka poskytla v době od 1. ledna 2003 do 31. října 2003. Jinak by Ústav