III.ÚS 3203/24 – Ústavní soud

III.ÚS 3203/24 ze dne 20. 12. 2024 Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudkyně zpravodajky Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatele Václava Sedláčka, zastoupeného Mgr. Evou Láskovou, advokátkou, se sídlem Heršpická 813/5, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2024 č. j. 30 Cdo 1709/2024-165, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. ledna 2024 č. j. 58 Co 398/2023-132 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 21. září 2023 č. j. 26 C 155/2022-99, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkový stav věci a průběh předchozího řízení 1. Stěžovatel se po státu domáhal zaplacení částky 27 000 000 Kč s příslušenstvím jako náhrady nemajetkové újmy, která mu měla vzniknout nepřiměřenou délkou řízení vedeného u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 7 C 30/2008, jež trvalo celkem 12 let a 9 měsíců. 2. Obvodní soud pro Prahu 2 ("obvodní soud") v napadeném rozsudku vyslovil, že v uvedeném řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu v podobě průtahů v řízení a tím bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (výrok I.). Obvodní soud dále zamítl žalobu, aby vedlejší účastnice řízení zaplatila stěžovateli 27 000 000 Kč. 3. K odvolání stěžovatele ve věci rozhodoval Městský soud v Praze ("městský soud"), který rovněž napadeným rozsudkem, ve znění opravného usnesení ze dne 22. 2. 2024 č. j. 58 Co 398/2023-135, změnil rozhodnutí obvodního soudu ve výrocích o věci samé (I. a II.) tak, že vedlejší účastnice řízení je povinna zaplatit stěžovateli 92 470 Kč s příslušenstvím, jinak jej v zamítavém výroku o věci samé (II.) potvrdil (výrok I.). 4. Dovolání stěžovatele odmítl rovněž napadeným usnesením Nejvyšší soud jako nepřípustné podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ("o. s. ř."). II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel s těmito závěry obecných soudů nesouhlasí, navrhuje zrušení napadených rozhodnutí, a to s ohledem na tvrzené porušení svých základních práv zaručených čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listina"), čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 14 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. 6. Stěžovatel se argumentačně vymezuje především vůči závěrům Nejvyššího soudu, kterému vytýká, že se nezabýval jeho dovoláním meritorně, čímž mu dle jeho názoru odepřel právo na přístup k soudu. Rozporuje posouzení jím podaného dovolání jako subjektivně nepřípustného. Zdůrazňuje, že dovoláním napadal rozsudek městského soudu v té jeho části, v níž mu nebylo vyhověno. Stěžovatel se vymezuje rovněž vůči předchozímu rozhodnutí, jímž došlo k odmítnutí jeho žaloby pro vady spočívající v nevymezení předmětu řízení (srov. usnesení obvodního soudu ze dne 2. 3. 2022 č. j. 45 C 16/2022-8, potvrzené usnesením městského soudu ze dne 7. 4. 2022 č. j. 23 Co 122/2022-14). Zároveň tvrdí, že napadenými rozhodnutími soudy posuzovaly nárok, o němž již bylo dříve pravomocně rozhodnuto. Dále namítá, že obvodní soud zcela opomenul rozhodnout o části žalobně uplatněného nároku (na náhradu škody) a omezil se pouze na posouzení nároku na náhradu nemajetkové újmy. III. Splnění podmínek řízení 7. Ústavní soud předně posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Stěžovatel je právně zastoupen advokátkou v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny procesní prostředky ochrany svých práv. IV. Vlastní posouzení 8. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele a obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. 9. Ústavní soud předně uvádí, že argumentace stěžovatele je nepřehledná a matoucí. Stěžovatel např. rozporuje rovněž předchozí rozhodnutí ve věci, jímž byla odmítnuta jeho původní žaloba ze dne 13. 1. 2022 pro neodstranění vad (srov. výše). Tato rozhodnutí ovšem netvoří předmět nyní posuzovaného řízení, jenž je vymezen právě jen rozhodnutími citovanými v záhlaví tohoto usnesení. Stěžovatel se v této souvislosti zároveň v dovolání domáhal zrušení rozhodnutí městského soudu s odůvodněním, že tento soud nemohl v odvolacím řízení rozhodovat o výši zadostiučinění, neboť zde existovala překážka věci rozhodnuté. Stěžovatel tedy v dovolání předložil argument, který však byl pro něj samotného nepříznivý. Vyhověl-li by totiž Nejvyšší soud této dovolací námitce a přistoupil ke zrušení rozhodnutí městského soudu, znamenalo by to, že stěžovatel v rámci zadostiučinění ve formě finanční kompenzace nezíská vůbec nic. 10. Po prostudování ústavní stížnosti a obsahu napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že podstatou stížnostní argumentace je v konečném důsledku nesouhlas s poskytnutou výší zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení. Stěžovatel se po státu dovolával zadostiučinění podstatně vyššího (27 mil. Kč). K samotné výši poskytnutého odškodnění Ústavní soud předesílá, že není další přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. K možnosti zasahovat do rozhodnutí obecných soudů ve věcech stanovení výše odškodnění podle § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) ("zákon č. 82/1998 Sb."), se Ústavní soud již mnohokrát vyjádřil. 11. Podle ustálené judikatury přísluší Ústavnímu soudu pouze posoudit, zda obecný soud při stanovení formy a potažmo výše přiměřeného zadostiučinění vycházel z pravidel plynoucích z § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., a zda své závěry řádně, tj. srozumitelně a v souladu s pravidly logiky odůvodnil. Do samotného zhodnocení konkrétních okolností případu Ústavní soud zásadně není oprávněn vstupovat, ledaže by příslušné závěry bylo možno označit za skutečně extrémní, vymykající se zcela smyslu a účelu dané právní úpravy (srov. např. nález ze dne 28. 2. 2024 sp. zn. IV. ÚS 2699/23, bod 19). Pouhý nesouhlas s tím, jak obecný soud zhodnotil tu kterou okolnost, resp. s tím, že některé z hodnocených skutečností přisoudil menší či naopak větší váhu než skutečnosti jiné, věc do ústavní roviny posunout zásadně nemůže (srov. např. nález ze dne 9. 12. 2010 sp. zn. III. ÚS 1320/10). 12. Obecné soudy mají možnost a zároveň povinnost posoudit výši adekvátního odškodnění v každém jednotlivém případě s tím, že mohou vycházet ze základní částky zadostiučinění vyplývající ze stanoviska Nejvyššího soudu (srov. stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011 sp. zn. Cpjn 206/2010) za současného přihlédnutí k celkovým okolnostem a souvislostem věci. Ústavní soud přitom vymezil kritéria přezkumu těchto případů tak, že rozhodnutí soudu o přiznání zadostiučinění musí být s ohledem na požadavek vyloučení svévole přezkoumatelné, a tedy v něm musí být dostatečným způsobem vyloženy konkrétní důvody a kritéria, jakými se při jejím určení soud řídil. Ústavní soud v zásadě ponechává rozhodnutí o výši zadostiučinění na soudech obecných, jsou-li respektovány výše vymezené ústavní limity pro postup obecných soudů, neboť nemůže být další přezkumnou instancí zabývající se meritorně konkrétní výší poskytnutého zadostiučinění vždy v situaci, kdy bude odškodněná osoba s konkrétní výší poskytnuté částky subjektivně nespokojená. Lze doplnit, že Ústavní soud již dříve potvrdil, že shora uvedeným stanoviskem vymezenou základní částku za jeden rok průtahů ve výši 15 000 Kč až 20 000 Kč nadále považuje za přiměřenou a odpovídající současné životní úrovni (srov. např. usnesení ze dne 13. 8. 2024 sp. zn. III. ÚS 1707/24). 13. Městský soud dostatečným způsobem vyložil konkrétní důvody a kritéria, kterými se řídil v rámci odvolacího přezkumu rozhodnutí obvodního soudu při určení výše přiznaného zadostiučinění. Jeho rozhodnutí je přezkoumatelné a s ohledem na shora řečené rovněž ústavně souladné. Městský soud nepovažoval za dostačující pouhé konstatování porušení práv stěžovatele a přiznal mu finanční kompenzaci. Ústavnímu soudu nepřísluší posuzovat snížení základní částky za složitost věci a sdílenou újmu, neboť to, že obecný soud některé z hodnocených skutečností přisoudil menší či naopak větší váhu (ve stěžovatelově věci městský soud základní částku naopak zvýšil o 10 % s ohledem na zjištěná období nečinnosti soudu) než skutečnosti jiné, věc do ústavní roviny posunout zásadně nemůže. Odůvodněné jsou rovněž úvahy městského soudu týkající se výsledného snížení finančního zadostiučinění s o