III.ÚS 3247/22

Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo zasaženo do práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, resp. do práva na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

V insolvenční věci dlužnice Jaroslavy Švejdíkové Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 7. 6. 2022 č. j. KSBR 45 INS 26509/2016-B-51 rozhodl mj. II. výrokem tak, že insolvenčnímu správci JUDr. Jiřímu Vodovi, LL. M. přiznal odměnu ve výši 58 080 Kč a náhradu hotových výdajů ve výši 11 616 Kč, tj. celkem ve výši 69 696 Kč.

Opravným usnesením ze dne 30. 8. 2022 č. j. KSBR 45 INS 26509/2016-B-54 krajský soud opravil II. výrok předchozího usnesení tak, že z uvedených částek připadá na odměnu stěžovatele (odvolaného insolvenčního správce) částka ve výši 2 722,50 Kč a na náhradě hotových výdajů částka 544,50 Kč.

Proti výroku II. usnesení krajského soudu ze dne 7. 6. 2022 č. j. KSBR 45 INS 26509/2016-B-51 ve znění opravného usnesení ze dne 30. 8. 2022 č. j. KSBR 45 INS 26509/2016-B-54 podal stěžovatel odvolání, které Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") usnesením ze dne 31. 10. 2022 č. j. KSBR 45 INS 26509/2016, 3 VSOL 540/2022-B-58 odmítl podle § 218c ve spojení s § 218a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), jako opožděně podané.

Stěžovatel nesouhlasí s tím, že jeho odvolání bylo odmítnuto pro opožděnost. Vrchní soud podle stěžovatele opomenul úpravu lhůty stanovenou v § 204 odst. 1 věta druhá o. s. ř. Stěžovatel rovněž poukazuje na to, že byl poučen o tom, že dovolání není přípustné [§ 238 odst. 1 písm. e), § 229 odst. 4 o. s. ř.].

Předtím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti, a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání, stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). V posuzované věci k takovému závěru nedospěl.

Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, pokud stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. V souladu se stanoviskem pléna Ústavního soudu ze dne 30. 3. 2009 sp. zn. Pl. ÚS-st. 26/08 (ST 26/51 SbNU 839; 79/2009 Sb.; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz) patří mezi prostředky, které stěžovatelé musejí vyčerpat před podáním ústavní stížnosti, také žaloba pro zmatečnost podle § 229 odst. 4 o. s. ř., brojí-li proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo odmítnuto jejich odvolání. Tak je tomu i ve vztahu k napadenému usnesení vrchního soudu, jímž bylo odvolání stěžovatele odmítnuto pro opožděnost (k tomu obdobně např. usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 3. 2021 sp. zn. II. ÚS 322/21 nebo ze dne 30. 10. 2019 sp. zn. III. ÚS 2793/19). O možnosti podání žaloby pro zmatečnost byl ostatně stěžovatel nepřímo poučen. Jak totiž uvedl vrchní soud v poučení, dovolání proti jeho usnesení není přípustné [§ 238 odst. 1 písm. e) o. s. ř.], neboť je proti němu přípustná právě žaloba pro zmatečnost (§ 229 odst. 4 o. s. ř.). Z ústavní stížnosti se ovšem nikterak nepodává, že by stěžovatel žalobu pro zmatečnost proti usnesení vrchního soudu podal, pročež všechny prostředky ochrany svých práv (dosud) nevyčerpal.

Ústavní soud uzavírá, že stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon ochraně jeho práv poskytuje, a proto bylo třeba ústavní stížnost považovat za nepřípustnou a jako takovou ji musel soudce zpravodaj podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítnout.