III.ÚS 3251/14

Stěžovatelka brojí ústavní stížností proti v záhlaví uvedenému rozhodnutí Nejvyššího správního soudu a požaduje jeho zrušení pro porušení svého ústavně zaručeného základního práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. pro porušení čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").

Z ústavní stížnosti a napadeného rozsudku se podává, že Magistrát hlavního města Prahy vydal (k podnětu stěžovatelky) rozhodnutí o zahájení přezkumného řízení ve věci usnesení vodoprávního úřadu, jímž bylo zastaveno vodoprávní řízení o nařízení odstranění stavby vodního díla "Sdružená kanalizační přípojka splaškové kanalizace" pro rodinné domy č. p. X1, X2, X3 a X4 mezi ulicemi V. a S. v Praze, a to z důvodu, že rozhodnutí vodoprávního úřadu bylo vydáno v rozporu s § 66 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "správní řád"). Ministerstvo zemědělství pak k odvolání dotčených osob podle § 90 odst. 1 písm. a) správního řádu usnesení Magistrátu hlavního města Prahy zrušilo a přezkumné řízení zastavilo, když se ztotožnilo se závěrem vodoprávního úřadu, podle něhož předmětná stavba nebyla v rozhodné době vodohospodářským dílem; byly tedy splněny podmínky pro zastavení řízení dle § 66 odst. 2 správního řádu, neboť důvod správního řízení, zahájeného z moci úřední ve věci nařízení odstranění předmětné stavby v průběhu řízení, odpadl.

Proti rozhodnutí Ministerstva zemědělství podala stěžovatelka žalobu, kterou Městský soud v Praze usnesením ze dne 15. 1. 2013 č. j. 9 A 143/2012-13 odmítl. Městský soud konstatoval, že účastník, který podal podnět k přezkumnému řízení dle § 94 a násl. správního řádu nemá právní nárok na vydání rozhodnutí v přezkumném řízení, neboť tento podnět není návrhem na zahájení řízení. S odkazem na judikaturu Nejvyššího správního soudu městský soud uvedl, že z hlediska právní sféry žalobkyně, i všech ostatních účastníků správního řízení, nedošlo ke změně právního stavu, který zde existoval před zahájením přezkumného řízení. Jestliže tedy přezkumné řízení skončilo jeho zastavením poté, co žalovaný v odvolacím řízení neshledal naplnění podmínek pro jeho vedení (ve smyslu § 97 odst. 1 správního řádu po zahájení přezkumného řízení zjistil, že právní předpis porušen nebyl), pak je jeho výsledek vzhledem k právům a povinnostem účastníků řízení zcela neutrální; rozhodnutí Ministerstva zemědělství tedy není úkonem správního orgánu, proti kterému by byla přípustná žaloba ve správním soudnictví.

Nejvyšší správní soud kasační stížnost stěžovatelky napadeným rozhodnutím zamítl a potvrdil závěr městského soudu, že rozhodnutí o zastavení řízení dle § 97 odst. 1 správního řádu nepodléhá soudnímu přezkumu.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že ačkoli rozhodnutí o zastavení přezkumného řízení obvykle nemá účinky zásahu do práv a povinností účastníka řízení, není nyní posuzovaná věc z tohoto hlediska věcí obvyklou. Domnívá se, že napadené rozhodnutí je nespravedlivé, zcela opomíjí principy správního řízení a zejména příslušnosti. Dle stěžovatelky je původní přezkoumávané správní rozhodnutí nulitní, jak v minulých řízeních dovodil městský soud. Stěžovatelka rovněž uvedla, že na svých tvrzeních v řízení o kasační stížnosti nic nemění.

Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny formální předpoklady projednání ústavní stížnosti. Ústavní stížnost byla podána včas a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je osobou oprávněnou k jejímu podání, je zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a vyčerpala všechny prostředky, které jí zákon k ochraně jejích práv poskytuje. Ústavní stížnost proto byla shledána přípustnou.

Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že se jedná o návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jedná se o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, a kdy může Ústavní soud zpravidla rozhodnout bez dalšího, jen na základě napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.

Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů; jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoliv "běžné" zákonnosti. Ve vztahu k namítanému deficitu spravedlivého procesu Ústavní soud opakovaně judikuje, že tento se v rovině právního posouzení věci (s nímž se stěžovatelka neztotožňuje) nemůže projevit jinak než poměřením, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem (předpisů) je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů (viz např. usnesení ze dne 22. 8. 2013 sp. zn. III. ÚS 3361/12, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Napadený rozsudek Nejvyššího správního soudu však uvedenými nedostatky netrpí, evidentně se nejedná o takovou aplikaci jednoduchého práva, která by se v daných souvislostech jevila jako svévolná, resp. argumentačně vybudovaná bez přesvědčivého a konzistentního racionálního logického odůvodnění (k tomu srov. např. usnesení ze dne 22. 9. 2009 sp. zn. Pl. ÚS 18/09, z poslední doby pak např. usnesení ze dne 15. 4. 2014 sp. zn. II. ÚS 2964/13, ze dne 26. 9. 2013 sp. zn. II. ÚS 1697/13, či ze dne 19. 1. 2012 sp. zn. III. ÚS 3392/10 a další, všechna dostupná na http://nalus.usoud.cz).

Stěžovatelka se ze strany Ústavního soudu domáhá přehodnocení závěru obecného soudu tak, aby bylo přisvědčeno opodstatněnosti jejích právních tvrzení, v ústavní stížnosti nicméně pouze odkazuje na argumentaci, kterou uplatnila již před obecnými soudy a jež jimi byla dostatečným způsobem vypořádána. Tím staví Ústavní soud do role další odvolací instance, která mu nepřísluší. Ústavní soud je přesvědčen, že v této konkrétní souzené věci není důvodu, aby závěr Nejvyššího správního soudu z ústavněprávního hlediska neakceptoval. Zásah do práv, jichž se stěžovatelka domáhá, Ústavní soud neshledal.

Nutno podotknout, že posuzovaná ústavní stížnost jako taková postrádá relevantní argumentaci, fakticky se omezuje pouze na tvrzení o nespravedlnosti napadeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu. Tvrzení o neobvyklosti věci z hlediska účinků, co se práv stěžovatelky týče, jsou předestřena toliko v obecné rovině, nejsou dále rozvedena ani dokládána. K dalšímu obecnému tvrzení o porušení principů správního řízení stěžovatelka rovněž více neuvádí.

Co se pak týká tvrzené nicotnosti původního přezkoumávaného správního rozhodnutí v této věci (s ohledem na výsledek řízení o ústavní stížnosti nepovažoval Ústavní soud za nutné poměrně rozsáhlou "historii" rozhodovací činnosti v této věci před správními orgány a soudy rozvádět, ostatně podrobně tak učinil Nejvyšší správní soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí), jež nakonec nebyla v dané věci shledána, nejedná se o přezkumnou otázku v nyní řešené věci; ta spočívá pouze na uvážení, zda rozhodnutí o zastavení přezkumného řízení podle § 97 odst. 1 správního řádu podléhá soudnímu přezkumu či nikoli. Je tak možné shrnout, že závěr o nepřípustnosti soudního přezkumu tohoto typu rozhodnutí je v napadeném rozhodnutí Nejvyššího správního soudu srozumitelně a pečlivě odůvodněn, odpovídá ustálené judikatuře a reflektuje též povahu přezkumného řízení, jak jej vnímá právní nauka i praxe.

Vzhledem k výše uvedenému dospěl Ústavní soud k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, usnesením návrh odmítl.