III.ÚS 3268/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 3268/24 ze dne 28. 5. 2025 Náležité odůvodnění rozhodnutí o zrušení výpovědi nájemních smluv podle § 256 odst. 2 insolvenčního zákona   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně a soudkyně zpravodajky Daniely Zemanové, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatelky MÜLLER GROUP AG, s. r. o., se sídlem Lukavecká 1732, Praha 9, zastoupené Mgr. et Mgr. Vítem Bavorem, advokátem se sídlem Novomlýnská 3, Praha 1, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 1. října 2024, č. j. KSCB 26 INS 12115/2023-B-180, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako účastníka řízení, takto: I. Usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 1. října 2024, č. j. KSCB 26 INS 12115/2023-B-180 bylo porušeno právo stěžovatelky na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 1. října 2024, č. j. KSCB 26 INS 12115/2023-B-180 se ruší. Odůvodnění: I. Vymezení věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy se stěžovatelka domáhá, aby bylo zrušeno v záhlaví označené rozhodnutí s tvrzením, že jím byly porušeny čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod ("Listina"). 2. Stěžovatelka měla se společností EKOKLIMA, a. s., uzavřeny leasingové smlouvy na návěsy pro kamionovou dopravu. Krajský soud zjistil úpadek společnosti EKOKLIMA, a. s. (dále též jen "úpadce"), ustanovil insolvenčního správce a posléze byl na majetek úpadce vyhlášen konkurs. 3. Insolvenční správce na základě § 256 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), leasingové smlouvy vypověděl. 4. Stěžovatelka se v řízení před krajským soudem domáhala zrušení výpovědi nájemních smluv dle § 256 odst. 2 insolvenčního zákona, neboť by těmito výpověďmi byla nepřiměřeně dotčena na svých oprávněných zájmech a utrpěla by značnou škodu, přes 1 milion Kč. 5. Krajský soud její návrh zamítl s argumentem, že "nenabyl přesvědčení, že v tomto případě se nejedná o nepřiměřené dotčení nájemcových oprávněných zájmů" a že je "přesvědčen, že insolvenční správce postupoval tak, aby insolvenční řízení probíhalo co nejvíce efektivně, tedy vypovězení nájemních smluv zde bylo namístě. Zároveň nelze ani pominout skutečnost, že správce postupoval v souladu s vůlí věřitelského výboru". II. Argumentace stěžovatelky 6. Stěžovatelka opakuje argumenty předestřené krajskému soudu a tvrdí, že napadené rozhodnutí se s nimi nijak nevypořádalo. Připomíná, že šlo o finanční leasing a výše leasingových splátek byla v leasingových smlouvách nastavena s ohledem na výpočet kupní ceny předmětů nájmu. U některých smluv je tak předmět leasingu téměř uhrazen a splátky jsou již jen symbolické. 7. Má za to, že každá z pěti smluv měla být soudem posouzena individuálně. Napadené usnesení je paušalizující bez rozlišení konkrétních okolností délky trvání smlouvy a dosavadní výše úhrady leasingových splátek. Krajský soud nerozlišil mezi smlouvami, u nichž byla kupní cena celá nebo téměř celá uhrazena a smlouvami, u nichž byla kupní cena uhrazena "pouze" ze dvou třetin. Krajský soud nijak nezdůvodnil, proč posoudil všechny leasingové smlouvy a výpovědi z nich stejným způsobem, případně o jaká kritéria opřel svůj názor a zhodnocení podaných výpovědí. 8. Krajský soud by neměl rozhodnout pouze s odkazem na "efektivitu vedení insolvenčního řízení", ale zvažovat též vlastnická práva stěžovatelky coby leasingového nájemce. Primární účel finančního leasingu je z hlediska leasingového nájemce nabytí předmětu leasingu do svého vlastnictví. 9. Krajský soud dále pouze uvádí, že vycházel ze "stanoviska věřitelského výboru", aniž by byl v rozhodnutí sdělen jeho obsah. Každé stanovisko, včetně toho věřitelského výboru, by v soudním řízení, mělo být řádně odůvodněno. 10. Krajský soud nijak nevypořádal argumenty stěžovatelky, že bude nepřiměřeně dotčena na svých oprávněných zájmech (pokračování podnikatelské činnosti, možnost realizace dlouhodobě nasmlouvaných zakázek) a že utrpí škodu vyčíslenou na 1 027 090 Kč. 11. Neodůvodněním napadeného rozhodnutí tak došlo k porušení práva na soudní ochranu. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 12. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). IV. Řízení před Ústavním soudem 13. Ústavní soud si vyžádal relevantní část insolvenčního spisu, vyjádření krajského soudu i vyjádření úpadce. 14. Krajský soud pouze odkázal na napadené usnesení. 15. Úpadce se k ústavní stížnosti nevyjádřil a vzdal se tak postavení vedlejšího účastníka řízení. 16. Stěžovatelka v replice uvádí, že krajský soud neuvádí nic, na co by bylo možno reagovat. Dále připomíná, že dva z návěsů, jichž se leasingové smlouvy týkají, již byly fakticky uhrazeny (zbývají stokorunové položky a doplatek v řádu tisíců), další návěs bude uhrazen v září 2025 a další dva návěsy počátkem roku 2026. Dodává, že při uzavření každé smlouvy složila finanční deposit ve výši jedné leasingové splátky či vyšší. U dvou návěsů jsou tak po započtení depositu uhrazeny všechny splátky i zůstatkové hodnoty návěsů. Krajský soud se ve svém usnesení touto skutečností vůbec nezabýval, přestože měl k dispozici všechny listinné důkazy, zejména leasingové smlouvy a podrobné přehledy o všech úhradách. V. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 17. Ústavní soud připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není povolán k přezkumu aplikace podústavního práva, a nezasahuje proto do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem. Jeho zásah je namístě až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody. 18. Součástí práva na soudní ochranu je též právo na řádné odůvodnění soudního rozhodnutí. Ústavní soud tak musel posoudit, zda byly požadavky na řádné odůvodnění naplněny. 19. Rozhodnutí bylo vydáno při takzvané dohlédací činnosti insolvenčního soudu. Ústavní soud přistupuje k přezkumu rozhodnutí insolvenčních soudů vydaných při dohlédací činnosti zdrženlivě (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 3210/23 či I. ÚS 2380/17), neboť rozhodnutími vydanými při této činnosti se nerozhoduje o věci samé, ale o záležitostech, které se týkají průběhu insolvenčního řízení (např. usnesení sp. zn. I. ÚS 382/23, bod 34). 20. Z výše uvedeného též plyne, že i požadavky na rozsah odůvodnění těchto rozhodnutí mají ze své podstaty jiný standard, než například při rozhodování soudu ve věci samé (viz např. usnesení sp. zn. I. ÚS 505/23, bod 10). Tato rozhodnutí nemají formu rozsudku, ale usnesení, a proto na ně zákon klade nižší obsahové nároky (srov. § 7 a § 88 insolvenčního zákona a § 169 občanského soudního řádu). 21. Ústavní soud však zároveň připomíná, že "odůvodnění rozhodnutí je pravidlem; redukce či absence odůvodnění oproti tomu výjimkou. Rozhodnutí bez odůvodnění (resp. s nedostatečnými důvody) je nepřezkoumatelné, a to i proto, že u něj nelze vyloučit libovůli. Rozhodování případů, které jsou předloženy soudům, totiž představuje i určitou formu komunikace mezi soudem a účastníky řízení a řádně odůvodněné rozhodnutí tak vede nejen k jeho přesvědčivosti a větší akceptaci z jejich strany, nýbrž vede též k posilování právního vědomí v širší veřejnosti a je velmi důležité i z hlediska předvídatelnosti rozhodování" (nález sp. zn. II. ÚS 1162/17, bod 34). 22. Zároveň Ústavní soud připouští, že v zájmu rychlosti rozhodování nemusí každé rozhodnutí nezbytně obsahovat odůvodnění. Jedná se např. o takové usnesení, kterým se zcela vyhovuje návrhu na předběžné opatření (návrhu na zajištění důkazu, návrhu na zajištění předmětu důkazního prostředku ve věcech týkajících se práv z duševního vlastnictví) nebo jinému návrhu, jemuž nikdo neodporoval, nebo usnesení, které se týká vedení řízení, anebo usnesení o věcné příslušnosti. Možnost neodůvodňovat písemné vyhotovení usnesení je nicméně ustanovením § 169 odst. 2 o. s. ř. nad rámec výslovně zmíněných případů značně redukována - zjednodušeně vyjádřeno - na případy nemeritorního usnesení, kterým přes reálnou možnost vyjádření nesouhlasu účastníci neodporují (např. je souhlasně navrhují), nebo procesní usnesení, zejm. jež se týká vedení řízení, jestliže není přípustný opravný prostředek, není potřeba ‚vypořádávat' rozdílné návrhy účastníků nebo spornou (složitou) procesní situaci, nejde o podstatný zásah do účastníkových práv a absence o