III.ÚS 3285/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 3285/22 ze dne 27. 6. 2023 N 103/118 SbNU 276 Vázanost obecného soudu vlastním předchozím rozhodnutím v téže věci   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelky Tosalnu, s. r. o., sídlem Sokolská 1605/66, Praha 2, zastoupené Mgr. Lukášem Tvrdíkem, advokátem, sídlem Soukenická 2082/7a, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. srpna 2022 č. j. 27 Cdo 681/2022-1330, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 31. srpna 2021 č. j. 5 Cmo 53/2017-1289 a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. ledna 2020 č. j. 27 Cdo 1494/2018-1268, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze jako účastníků řízení a České republiky - Ministerstva financí, sídlem Letenská 525/15, Praha 1, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, Praha 2, jako vedlejší účastnice řízení, takto: I. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 30. srpna 2022 č. j. 27 Cdo 681/2022-1330 a rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 31. srpna 2021 č. j. 5 Cmo 53/2017-1289 byla porušena práva stěžovatelky na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. II. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. srpna 2022 č. j. 27 Cdo 681/2022-1330 a rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 31. srpna 2021 č. j. 5 Cmo 53/2017-1289 se ruší. III. Ve zbylé části se ústavní stížnost odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z obsahu ústavní stížnosti a spisu Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") sp. zn. 31 Cm 56/2009, který si Ústavní soud vyžádal, vyplývají následující skutečnosti. Stěžovatelka se žalobou u městského soudu domáhala po vedlejší účastnici zaplacení částky 10 000 000 Kč s příslušenstvím z titulu smluvní pokuty vyplývající ze smlouvy o koupi a prodeji akcií společnosti Autoklub Bohemia Assistance, a. s., (dále jen "ABA a. s."), kterou dne 3. 11. 2004 uzavřela právní předchůdkyně vedlejší účastnice Česká konsolidační agentura (dále jen "ČKA") jako prodávající a právní předchůdkyně stěžovatelky ÚAMK, a. s., jako kupující. Podle čl. 5.2.1 uvedené smlouvy se ČKA zavázala zdržet se do doby převodu akcií vedle jiného i veškerých kroků, které by ve svém důsledku mohly vést k faktickému snížení kapitálu společnosti nebo ke vzniku závazků pro společnost nevýhodných nebo ji poškozujících, v případě porušení tohoto smluvního ujednání se zavázala ČKA zaplatit smluvní pokutu 10 000 000 Kč. Dne 16. 3. 2005 byla uzavřena kupní smlouva, na základě které byly nemovitosti (pozemky v k. ú. Čestlice a k. ú. Průhonice), které byly v roce 1995 vloženy do základního kapitálu společnosti jako nepeněžitý vklad v hodnotě 89 100 000 Kč, což představovalo 74,25 % aktivu základního kapitálu společnosti, prodány za kupní cenu ve výši 32 280 000 Kč, což představovalo třetinu hodnoty, na kterou byl tento nepeněžitý vklad oceněn. Tato smlouva byla ČKA (majoritní akcionář) schválena, čímž došlo podle názoru stěžovatelky k porušení povinností ČKA, ke kterým se zavázala ve smlouvě ze dne 3. 11. 2004. 3. Rozsudkem ze dne 21. 7. 2011 č. j. 31 Cm 56/2009-680 ve znění usnesení ze dne 30. 11. 2012 č. j. 31 Cm 56/2009-884 městský soud žalobu zamítl. Proti rozsudku městského soudu podala stěžovatelka odvolání, kterému Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") vyhověl a usnesením ze dne 20. 2. 2014 č. j. 5 Cmo 341/2012-967 napadený rozsudek zrušil a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení. Městský soud rozsudkem ze dne 24. 3. 2015 č. j. 31 Cm 56/2009-1083 uložil vedlejší účastnici zaplatit stěžovatelce částku 5 000 000 Kč s příslušenstvím a co do částky 5 000 000 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl. Také tento rozsudek městského soudu vrchní soud usnesením ze dne 2. 12. 2015 č. j. 5 Cmo 242/2015-1132 zrušil a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení. Rozsudkem ze dne 25. 10. 2016 č. j. 31 Cm 56/2009-1183 městský soud žalobu zamítl s odůvodněním, že případná nesprávnost hodnoty převáděných nemovitostí nemůže být v příčinné souvislosti s jednáním právního předchůdce vedlejší účastnice ohledně prodeje pozemků, neboť právní předchůdce stěžovatelky věděl, že došlo k uzavření kupní smlouvy, jejímž předmětem byly pozemky společnosti ABA a. s., a byl mu znám i důvod tohoto prodeje i to, že pozemky byly převedeny za cenu určenou znaleckým posudkem. Vrchní soud rozsudkem ze dne 15. 11. 2017 č. j. 5 Cmo 53/2017-1225 ve znění usnesení ze dne 25. 1. 2018 č. j. 5 Cmo 53/2017-1243 rozsudek městského soudu změnil tak, že uložil vedlejší účastnici zaplatit stěžovatelce částku 10 000 000 Kč s příslušenstvím. Vrchní soud uzavřel, že vedlejší účastnice neprokázala, že bylo nevyhnutelné prodat pozemek poté, co si právní předchůdce stěžovatelky koupil akcie, stěžovatelkou uplatněný požadavek na zaplacení smluvní pokuty je proto po právu. Nejvyšší soud k dovolání vedlejší účastnice rozsudkem ze dne 29. 1. 2020 č. j. 27 Cdo 1494/2018-1268 rozhodnutí vrchního soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, neboť vrchní soud vedlejší účastnici neposkytl poučení podle § 118a odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, (dále též jen "o. s. ř."). Vrchní soud poté rozsudkem ze dne 31. 8. 2021 č. j. 5 Cmo 53/2017-1289 rozsudek městského soudu v I. výroku potvrdil, ve II. výroku jej změnil ohledně výše náhrady nákladů řízení a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího a dovolacího řízení. Vrchní soud dospěl k závěru, že uzavření kupní smlouvy dne 15. 3. 2005, na jejímž základě byly pozemky v majetku společnosti ABA a. s. převedeny na společnost BPA sport marketing, a. s., nevedlo k žádnému z důsledků upravených v čl. 5. 2. 1. smlouvy uzavřené mezi právními předchůdci účastníků, právo na smluvní pokutu dle čl. 7. 2. 2. smlouvy proto stěžovatelce nevzniklo. Proti rozsudku vrchního soudu podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 30. 8. 2022 č. j. 27 Cdo 681/2022-1330 odmítl. II. Argumentace stěžovatelky 4. Stěžovatelka ve své obsáhlé ústavní stížnosti vyjadřuje nesouhlas s postupem Nejvyššího soudu, který v rozsudku ze dne 29. 1. 2020 chybně a svévolně posoudil přípustnost dovolání vedlejší účastnice proti měnícímu rozsudku vrchního soudu a aniž by své závěry ohledně přípustnosti dovolání řádně odůvodnil, věc meritorně projednal. Namísto odmítnutí dovolání pro nepřípustnost, když rozsudek vrchního soudu nebyl překvapivým rozhodnutím ve smyslu judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu a nové poučení podle § 118a o. s. ř. nebylo v odvolacím řízení nutné, Nejvyšší soud zrušil dovoláním napadený měnící rozsudek vrchního soudu, a pravomocně skončenou věc tak chybně znovu otevřel. V důsledku uvedeného postupu došlo k tomu, že vrchní soud, přestože bylo dovoláním napadené rozhodnutí zrušeno pouze z procesních důvodů (pominutí poučovací povinnosti), se v novém složení senátu 12 Cmo od právního názoru formulovaného v téže věci senátem 5 Cmo výslovně distancoval. Po 13 letech trvání soudního řízení, ve kterém účastníci v souladu se závaznými závěry vrchního soudu prokazovali existenci či neexistenci reálného rizika nucené dražby pozemků, vrchní soud překvapivě a svévolně změnil názor a uvedl, že otázka, co společnosti ABA a. s. ve vztahu k předmětným pozemkům skutečně hrozilo, pokud by nedošlo k jejich prodeji, a jestli tedy tento prodej v dané situaci byl či nebyl nevyhnutelný, je pro řešený spor bezvýznamná. Stěžovatelka je přesvědčena, že takový postup vrchního soudu je v rozporu s judikaturou Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, podle které je odvolací soud povinen respektovat právní názor, který v téže věci vyslovil dříve ve svém předchozím kasačním rozhodnutí. Odkazuje-li Nejvyšší soud v napadeném usnesení na řadu svých rozhodnutí, z nichž vyplývá, že odvolací soud vlastním právním názorem vysloveným v téže věci v předchozím kasačním rozhodnutí vázán není, jde podle stěžovatelky o otázku procesního práva, na jejímž vyřešení potvrzující rozsudek odvolacího soudu závisí a která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně ve smyslu § 237 o. s. ř., a již jen proto bylo dovolání stěžovatelky přípustné. Vrchní soud nadto svůj nový odlišný právní názor účastníkům předem nesdělil a nevytvořil jim procesní prostor, aby se k němu mohli vyjádřit. Zatímco v dosavadním průběhu řízení byla klíčová otázka, zda hrozila nedobrovolná dražba předmětných pozemků jakožto způ