III.ÚS 3373/18 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 3373/18 ze dne 27. 11. 2018   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele L. Š., zastoupeného Mgr. Michalem Jendrulkem, advokátem, sídlem Politických vězňů 1272/21, Praha 1 - Nové Město, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. června 2018 č. j. 6 Co 317/2018-662, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích jako účastníka řízení, a M. P., jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 10 odst. 1 a 2, v čl. 26 odst. 1 a v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i práva podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 1 Dodatkového protokolu k této úmluvě a čl. 3 a 27 Úmluvy o právech dítěte. 2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Rozsudkem Okresního soudu v Písku (dále jen "okresní soud") ze dne 20. 12. 2017 č. j. 1 Nc 2353/2015-540 bylo stěžovateli uloženo platit výživné vždy do každého 15. dne v měsíci předem k rukám vedlejší účastnice (dále jen "matka") s účinností od 1. 4. 2015 do 30. 11. 2015 ve výši 12 000 Kč měsíčně, s účinností od 1. 12. 2015 do 31. 7. 2016 ve výši 4 000 Kč a s účinností od 1. 8. 2016 ve výši 4 500 Kč měsíčně (výrok I.). Nedoplatek na výživném za dobu od 1. 4. 2015 do 20. 12. 2017 ve výši 100 500 Kč je stěžovatel povinen zaplatit k rukám matky do dvou měsíců od právní moci rozsudku (výrok II.). 3. Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem změnil rozsudek okresního soudu tak, že stěžovatel je povinen s účinností od 1. 4. 2015 do 28. 2. 2016 platit na výživu nezletilého částku ve výši 10 000 Kč měsíčně, počínaje dnem 1. 3. 2016 do 31. 12. 2017 částku 5 000 Kč měsíčně a od 1. 1. 2018 částku 5 500 Kč měsíčně (výrok I.). Nedoplatek na výživném za období od 1. 4. 2015 do 26. 6. 2018 ve výši 131 000 Kč je stěžovatel povinen platit po 2 000 Kč v měsíčních splátkách splatných spolu s běžným výživným pod ztrátou výhody splátek k rukám matky (výrok II.). Krajský soud v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že výživné stanovil tak, aby odpovídalo ve výroku uvedených časových obdobích jak potřebám nezletilého, které rostou úměrně s jeho věkem, tak možnostem a schopnostem stěžovatele. V období, kdy stěžovatel dosahoval nadstandardních příjmů (průměrného čistého měsíčního příjmu ve výši 62 669 Kč), považuje krajský soud za odpovídající výživné ve výši 10 000 Kč, pro další období, kdy stěžovatel od března 2016 až do konce roku 2017 měl příjem kolem částky 38 000 Kč měsíčně, výživné ve výši 5 000 Kč měsíčně, a od 1. 1. 2018, kdy příjem stěžovatele tvoří částka 40 623 Kč, je výživné odpovídající ve výši 5 500 Kč měsíčně. Krajský soud konstatoval, že přihlíží ke skutečnosti, že se stěžovatel s nezletilým stýká, avšak výživné nelze vyměřovat postupem, který uváděl stěžovatel ve svém vyjádření, tedy zohledňovat procenta rozsahu péče matky a rozsah péče stěžovatele, když ani nálezy Ústavního soudu, které stěžovatel cituje ve svém vyjádření, na danou problematiku nedopadají. II. Argumentace stěžovatele 4. Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že krajský soud zasáhl do jeho práv a práv nezletilého tím, že nedůvodně hodnotil potenciál příjmu stěžovatele, aniž by k tomu byly splněny zákonné podmínky a vyhodnotil jej v rozporu s řadou důkazů. Stěžovatel také nesouhlasí s tím, že soud určil výši nájmu, za jaký má stěžovatel byty pronajímat, a pominul náklady na dosažení příjmu z nájmu, čímž zasáhl do práva stěžovatele podnikat a provozovat hospodářskou činnost. Krajský soud dle stěžovatele nerespektoval § 913 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, když pominul podíl stěžovatele na osobní péči o nezletilého. Stěžovatel je dále přesvědčen, že krajský soud nehodnotil životní úroveň rodičů a dítěte, jak mu ukládá § 915 občanského zákoníku, a nezabýval se řádně příjmovými a majetkovými poměry matky. Krajský soud pochybil taktéž tím, že se nevypořádal s návrhem stěžovatele na vytvoření úspor pro nezletilého pro případ budoucího omezení schopnosti stěžovatele hradit výživné ze zdravotních důvodů (§ 917 občanského zákoníku). Stěžovatel konstatuje, že stanovená výše výživného ho fakticky nutí rozpouštět úspory pro případ dalšího výpadku příjmu a zajištění na stáří, čímž je zasaženo do jeho práva na pokojné užívání majetku a práva na osobní důstojnost. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 6. Ústavní soud předesílá, že není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a 91 odst. 1 Ústavy), který není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v něm vydanými nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy (zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. 7. V posuzované věci má Ústavní soud za to, že napadený rozsudek z ústavněprávního hlediska obstojí a do základních práv stěžovatele zasaženo nebylo. Rozsudek krajského soudu vychází z relevantních zákonných ustanovení, jeho skutkové i právní závěry jsou v napadeném rozhodnutí vyloženy a Ústavní soud je neshledal svévolnými či excesivními. Ústavní soud není povolán k tomu, aby v další instanci revidoval závěry opatrovnických soudů; dle své dosavadní rozhodovací praxe Ústavní soud zasahuje v rodinně právních věcech pouze v případech skutečně extrémních. Je totiž právě na opatrovnických soudech, aby posoudily konkrétní aktuální okolnosti každého případu a přijaly odpovídající opatření (rozhodnutí). Naopak Ústavnímu soudu nepřísluší činit závěry o tom, kterému z rodičů má být dítě svěřeno do péče, jak vysoké má být výživné, ani hodnotit dříve v řízení provedené důkazy; jeho úkolem je pouze posoudit, zda soudy svými rozhodnutími nevybočily z mezí ústavnosti. Je přitom nutno vzít v úvahu, že jsou to právě nalézací soudy, které mají ke všem účastníkům řízení nejblíže, provádějí a hodnotí v zásadní míře důkazy, komunikují s účastníky a osobami dalšími důležitými pro řízení, z čehož si vytvářejí racionální úsudek, a vynášejí tak relevantní skutkové závěry z bezprostřední blízkosti jádra řešené věci. Vztáhne-li pak nalézací soud své právní závěry k vykonaným skutkovým zjištěním a poskytne-li pro ně s odkazem na konkrétní právní normy i judikaturu soudů a přezkoumatelné a logické odůvodnění, přičemž vyjde z nikoli nedostatečného rozsahu dokazování, není možné hodnotit postup soudu jako protiústavní. 8. Tak tomu je i v dané věci, v níž soudu nelze vytknout, že při svém rozhodování nepoužil platnou právní úpravu, nebo že by jeho skutková zjištění nevycházela z provedeného dokazování. Ústavní soud má naopak za to, že krajský soud na základě důkladně provedeného dokazování své závěry ohledně výše stanoveného výživného řádně odůvodnil. 9. Ústavní soud předesílá, že v současné době v právním řádu České republiky neexistují žádné pro soudy závazné tabulky pro určení výše výživného ani další předepsané postupy pro výsledný výpočet částky. Obecně se k určení výše výživného ustáleně judikuje, že oba rodiče přispívají na výživu svých dětí podle svých schopností, možností a majetkových poměrů, přičemž dítě má právo se podílet na životní úrovni svých rodičů (srov. též § 913 či § 915 občanského zákoníku). Při určení rozsahu vyživovací povinnosti přitom přihlíží soud k tomu, který z rodičů a v jaké míře o dítě osobně pečuje, a při posouzení majetkových poměrů rodičů vždy bere ohled nejen na fakticky dosahované příjmy rodiče, ale i na celkovou hodnotu jeho movitého a nemovitého majetku a způsob života, resp. životní úroveň [srov. nález sp. zn.