III.ÚS 3396/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 3396/21 ze dne 8. 2. 2022   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky Římskokatolické farnosti Plzeň - Severní předměstí, sídlem Komenského 1692/21, Plzeň, zastoupené JUDr. Janem Klailem, advokátem, sídlem Lukavická 2012/22, Plzeň, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. září 2021 č. j. 28 Cdo 1900/2021-340 a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. února 2021 č. j. 4 Co 97/2020-311, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze, jako účastníků řízení, a České republiky - Státního pozemkového úřadu, sídlem Husinecká 1024/11a, Praha 3, za nějž jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, Praha 2, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 2 odst. 2, čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i její právo podle čl. 6 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. 2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Rozsudkem ze dne 4. 2. 2020 č. j. 19 C 57/2017-281 ve znění opravného usnesení ze dne 12. 3. 2020 č. j. 19 C 57/2017-293 rozhodl Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") o vydání ve výroku rozsudku uvedených pozemků v k. ú. Plzeň stěžovatelce (I. výrok), o nahrazení rozhodnutí správního orgánu (II. výrok) a o nákladech řízení (III. a IV. výrok). Krajský soud své rozhodnutí odůvodnil tím, že jednotlivé pozemky prakticky obklopují stavby zahradních domků, které byly zřízeny jako stavby dočasné podle tehdejších předpisů, a jako zahrádky jsou se stavbami spjaty svým účelovým určením a způsobem využití. Zároveň bylo prokázáno, že předmětná zahrádkářská kolonie vznikla na původním historickém majetku stěžovatelky. Vzhledem k tomu, že šlo o stavby dočasné, zřízení zahrádkářské osady na předmětných pozemcích podle krajského soudu nezpůsobuje překážku naturální restituce podle § 8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi (dále jen "zákon č. 428/2012 Sb."). Krajský soud také přihlédl ke skutečnosti, že podanou žalobou se stěžovatelka domáhala už jen části původně nárokovaných pozemků, když soubor nemovitostí specifikovaný v nahrazeném správním rozhodnutí jí již nelze vydat pro nesplnění podmínky § 4 zákona č. 428/2012 Sb. 3. Napadeným rozsudkem Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") byl rozsudek krajského soudu změněn tak, že se předmětné pozemky stěžovatelce nevydávají z důvodu výluky podle § 8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb., neboť na jednotlivých pozemcích se nachází stavba chatky bránící vydání jednoho každého z těchto pozemků, a pozemek parc. č. 12351/1, na jehož celé ploše se nachází zahrádkářská osada, je nezbytně nutný k užívání chatek, jež se uvnitř této osady nachází, a pozemků tvořících areál zahrádkářské osady. 4. Proti rozsudku vrchního soudu podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud jako nepřípustné odmítl, neboť dospěl k závěru, že rozhodnutí vrchního soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, podle níž lze i stavby dočasné, jež jsou stavbami relativně trvalého charakteru, podřadit pod výlukový důvod stanovený v § 8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. Nejvyšší soud taktéž poukázal na svou judikaturu, která stanoví přihlížet k případné celkové funkční provázanosti nárokovaného pozemku s jinými pozemky a stavbami, tvoří-li tyto vzájemně provázaný soubor staveb (areál) jako funkční celek. II. Argumentace stěžovatelky 5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti vyjadřuje své přesvědčení, že vrchní i dovolací soud posoudily povahu nevydaných pozemků chybně, když je vyhodnotily jako bezprostředně související se stavbou a nezbytně nutné k užívání stavby podle zákona č. 428/2012 Sb. Stěžovatelka připomíná, že pozemky se nachází na území tzv. zahrádkářské kolonie, kterou zákonodárce mezi překážky vydání nezařadil. Jde-li o aplikaci výlukového důvodu podle § 8 odst. 1 písm. a) citovaného zákona, pak toto ustanovení nelze podle stěžovatelky vztahovat na plochy, na nichž jsou umístěny pouhé přístřešky, kolny, oplocení apod., pokud tyto stavby buď vůbec nejsou samostatnými věcmi v dřívějším soukromoprávním slova smyslu, nebo se nejedná o stavby hlavní. Stěžovatelka zdůrazňuje, že celá kolonie není souvislým využívaným prostorem k rekreačním účelům, když část ploch je zanedbaná, nevyužívaná, ničím nezastavěná. Stěžovatelka uvádí, že pozemek parc. č. 12351/1 má výměru 14 682 m2, tedy téměř l,5 ha, chatky jsou postaveny na oddělených pozemcích se samostatným parc. č., jejichž výměra v součtu činí 520 m2, tedy cca 3,5% výměry pozemku parc. č. 12351/1 (byť fakticky na tomto pozemku chatky nestojí). 1 kdyby každá chatka měla přiznané nezbytné zázemí přístupové cesty, prostoru pro sezení, uložení dřeva apod. v rozsahu zhruba dvoj až trojnásobném, činila by výměra těchto pozemků tvořících nutné příslušenství do 10 % výměry pozemku parc. č. 12351/1. Velká část zahrádkářské osady přitom není užívána vůbec, pozemky jsou zarostlé náletovými křovinami, trávou apod., vzdálenosti mezi jednotlivými chatkami jsou značné, a pokud by např. vznikl zájem o výstavbu nových chatek obdobného typu, na pozemku parc. č. 12351/1 by jich bylo možné postavit daleko více. Posoudily-li tedy vrchní a i dovolací soud celý pozemek parc. č. 12351/1 jako nutný k užívání předmětných pozemků tvořících areál zahrádkářské osady, pak je tento závěr v rozporu se zásadami, kterými by výlukové důvody měly být posuzovány, a taktéž s judikaturou Nejvyššího soudu, podle které je při zvažování použitelnosti závěrů tzv. "areálové judikatury" i v oblasti církevních restitucí namístě postup spíše zdrženlivý, kdy je vždy třeba uvážit i hledisko proporcionality. Stejně tak judikatura Ústavního soudu upřednostňuje vždy snahu o restituci naturální a spíše zužující výklad pojmu zastavěnosti pozemku. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla včas podána oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. téhož 1 zákona a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 7. Ústavní soud předesílá, že není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy), který není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v něm vydanými nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy (zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. 8. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky se závěrem obecných soudů, že pozemek parc. č. 12351/1, na jehož celé ploše se nachází zahrádkářská osada, je nezbytně nutný k užívání chatek, jež se uvnitř této osady nachází. 9. Podle § 8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. platí, že věc nelze vydat v případě, že se jedná o zastavěný pozemek; za zastavěný pozemek se považuje část pozemku, která byla poté, kdy se stala předmětem majetkové křivdy v důsledku některé ze skutečností uvedených v § 5, zastavěna stavbou nebo částí stavby schopnou samostatného užívání, byla-li stavba zřízena v souladu se stavebním zákonem a je užívána, a dále část pozemku s takovou stavbou bezprostředně související a nezbytně nutná k užívání stavby; za zastavěný pozemek se rovněž považuje část pozemku zastavěná stavbou, která je ve vlastnictví jiné osoby než je stát nebo oprávněná osoba, a dále část pozemku s takovou stavbou bezprostředně související a nezbytně nutná k užívání stavby. 10. Ústavní soud se otázkou výkladu citovaného ustanovení opakovaně zabýval, a ve svých rozhodnutích dospěl k závěru, že je jeho úkolem toliko zkoumat, zda obecnými soudy provedený výklad není v rozporu se zásadami spravedlivého