III.ÚS 3398/20 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 3398/20 ze dne 23. 2. 2021   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Statutárního města Most, sídlem Radniční 1, Most, zastoupeného JUDr. Tomášem Kindlem, advokátem, sídlem Blatenská 3218/83, Chomutov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. září 2020 č. j. 28 Cdo 2476/2020-225, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a 1) Rytířského řádu Křižovníků s červenou hvězdou, sídlem Platnéřská 191/4, Praha 1 a 2) České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, Praha 2, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena jeho ústavně zaručená práva a svobody, zejména nebyla poskytnuta ochrana jeho vlastnickému právu. 2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadeného usnesení vyplývají následující skutečnosti. Rozsudkem Okresního soudu v Mostě (dále jen "okresní soud") ze dne 18. 4. 2018 č. j. 22 C 17/2015-133 ve spojení s usnesením okresního soudu ze dne 12. 12. 2019 č. j. 22 C 17/2015-150 bylo určeno, že Česká republika je vlastníkem pozemků uvedených v I. výroku rozsudku. Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 26. 9. 2019 č. j. 11 Co 244/2018-181 ve znění usnesení ze dne 16. 6. 2020 č. j. 11 Co 244/2018-221 rozsudek okresního soudu ve věci samé potvrdil, neboť se ztotožnil s jeho závěrem, že předmětné pozemky měly ke dni jejich odnětí prvnímu vedlejšímu účastníkovi povahu pozemků zemědělských, a jejich převod z majetku státu v době od 24. 6. 1991 do 1. 1. 2013 do vlastnictví právní předchůdkyně stěžovatele a následně pak i další převody až na stěžovatele byl tudíž v rozporu s § 29 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále "zákon č. 229/1991 Sb." nebo "zákon o půdě"), respektive v případě pozemků parc. č. 235/3 a parc. č. 281/1 v rozporu s § 3 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále "zákon č. 92/1991 Sb."), a byl proto absolutně neplatný podle § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013. V důsledku absolutní neplatnosti převodu vlastnického práva k předmětným pozemkům proto zůstal jeho vlastníkem stát. Okresní soud a krajský soud dále uvedly, že stěžovatel, stejně jako jeho právní předchůdkyně, mohl a měl mít podle stavu zápisu v pozemkové knize a listin dostupných v katastru nemovitostí povědomí o tom, že na předmětné pozemky dopadá § 29 zákona č. 229/1991 Sb, stěžovatel ani jeho právní předchůdci proto nemohli nabýt vlastnické právo vydržením, neboť nebyli po dobu deseti let držiteli takového práva v dobré víře. Stěžovatel nemohl být ani dobrověrným nabyvatelem pozemků parc. č. 235/3 a parc. č. 281/1 (jež přešly do vlastnictví právní předchůdkyně stěžovatele na základě privatizačního projektu) od své právní předchůdkyně coby od nevlastníka, neboť nebyly zjištěny mimořádné okolností, jež mohly dobrou víru stěžovatele podpořit. 3. Proti rozsudku krajského soudu podali stěžovatel a druhá vedlejší účastnice dovolání, která Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl. Nejvyšší soud uvedl, že argumentoval-li stěžovatel povahou paušální finanční náhrady poskytované církvím a náboženským společnostem podle § 15 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 428/2012 Sb."), a s ní související možností oprávněné osoby postupovat cestou žaloby podle § 18 odst. 1 tohoto zákona, krajský soud se při řešení této otázky ve vztahu k aktivní legitimaci první vedlejší účastnice k podání určovací žaloby neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. To platí i pro druhou stěžovatelem kladenou otázku významu dobré víry nabyvatele církevního majetku, přičemž ani okolnost, že nabyvatel nemovitostí, představujících původní majetek církve, byl v dobré víře plynoucí i ze zapojení veřejnoprávních subjektů do protiprávně realizovaných dispozic, bez dalšího nepostačuje k prolomení blokačních účinků § 29 zákona č. 229/1991 Sb. II. Argumentace stěžovatele 4. Stěžovatel v ústavní stížnosti nesouhlasí se závěry Nejvyššího soudu, že byť nebyl stranou absolutně neplatných smluv o vkladu majetku do společnosti Mostecká uhelná společnost a. s. uzavřených s Fondem národního majetku (jde-li o pozemky parc. č. 235/3 a parc. č. 281/1) a z hlediska vlastnických transferů započatých uzavřením smluv porušujících blokační ustanovení § 3 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb. by na něj jako na druhého nabyvatele mohly být aplikovány judikaturní závěry týkající se dobré víry při nabytí vlastnického práva od neoprávněného, nelze jeho vlastnickému právu přesto ochranu poskytnout vzhledem k tomu, že historický původ majetku představuje specifickou okolnost, proti níž by musely působit zvláště silné argumenty pro zachování práva dalších nabyvatelů. Stěžovatel má za to, že takové zvláště silné okolnosti jsou v jeho věci dány. Stěžovatel poukazuje na judikaturu Ústavního soudu, podle které je-li formální vlastnické právo státu v kolizi s reálným právem stěžovatele, jenž byl v dobré víře, když tohoto práva nabyl, je třeba poskytnout ochranu právu takového stěžovatele, a má za to, že sama skutečnost, že jde o církevní majetek a dobrou víru obce, bez dalšího nevylučuje možnost dobrověrného jednání, přičemž dobrá víra obce je dána dobrou vírou většiny členů jejího zastupitelstva, nikoli statutárního orgánu, jak ve stěžovatelově věci mínil krajský soud. Stěžovatel dále rozvádí argumentaci týkající se otázky povahy paušální finanční náhrady poskytované církvím a náboženským společnostem podle § 15 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. a vyjadřuje přesvědčení, že majetek, o který se vede předmětný spor, byl oceněn jako součást sumy finančních náhrad za původní církevní majetek, a na základě dohody z 22. 2. 2013 byl také v rámci paušálního odškodnění vypořádán. Stěžovatel upozorňuje, že sporné pozemky nabyl od společností vzniklých v procesu tzv. velké privatizace, a to pro zajištění rekultivace okolí Mostu odstraněním následků důlní činnosti, kterou je město dlouhodobě postiženo. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 6. Ústavní soud předesílá, že není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy), který není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v něm vydanými nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy (zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. 7. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska stěžovatelem tvrzených porušení jejich základních práv, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že takový následek v případě stěžovatele nenastal. 8. Základní teze k problematice převodu původního církevního majetku v rozporu s § 29 zákona č. 229/1991 Sb. vyslovil Ústavní soud v nálezu ze dne 1. 7. 2010 sp. zn. Pl. ÚS 9/07 (N 132/58 SbNU 3; 242/2010 Sb.), nepřímo se pak Ústavní soud zabýval účinky blokačního ustanovení i v nálezu ze dne 29. 5. 2013 sp. zn. Pl. ÚS 10/13 (N 96/69 SbNU 465; 177/2013 Sb.), oba dostupné stejně jako dále uvedená rozhodnutí Ústavního soudu na http://nalus.usoud.cz. 9. V nálezu sp. zn. Pl. ÚS 9/07 Ústavní soud připustil, že při abstraktním přezkumu ústavnosti není schopen objektivně prokázat nebo hypoteticky vymodelovat všechny myslitelné situace, které napadené ustanovení v indi