III.ÚS 3400/18 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 3400/18 ze dne 29. 1. 2019   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Prof. Ing. Josefa Šímy, Ph.D., zastoupeného Mgr. Petrem Kuhnem, advokátem, sídlem 28. října 767/12, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. července 2018 č. j. 21 Cdo 1142/2018-460 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. října 2017 č. j. 62 Co 159/2017-427, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Vysoké školy ekonomické v Praze, sídlem náměstí Winstona Churchilla 1938/4, Praha 3 - Žižkov, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena jeho základní práva zaručená ústavním zákonem, zejména pak čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. 2. Z ústavní stížnosti a obsahu napadeného usnesení vyplývají následující skutečnosti. Obvodní soud pro Prahu 3 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 2. 1. 2016 č. j. 17 C 143/2014-311 určil, že výpověď z pracovního poměru ze dne 2. 12. 2013 daná stěžovateli vedlejší účastnicí je neplatná (výrok I.) a uložil vedlejší účastnici zaplatit stěžovateli na náhradu nákladů řízení částku 69 760 Kč (výrok II.). Obvodní soud po provedeném dokazování dospěl k závěru, že se stěžovatel dopustil pouze dvou méně závažných porušení právních povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci, a to nevložení posudku vedoucího diplomové práce do ISIS nejméně 3 pracovní dny před konáním obhajoby a nedostavení se na výuku předmětu Ekonomie státních zásahů. V ostatních tvrzených porušeních bylo prokázáno, že se buď nestala, nebo chybělo zavinění, případně byla uložena povinnost, která ukládána být neměla, či nešlo o neomluvenou absenci, nýbrž o překážky na straně zaměstnance. 3. Proti rozsudku obvodního soudu podala vedlejší účastnice odvolání. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 4. 10. 2017 č. j. 62 Co 159/2017-427 změnil rozsudek obvodního soudu tak, že se žaloba na určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru ze dne 2. 12. 2013 zamítá (výrok I.) a stěžovatel je povinen zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů ve výši 110 416 Kč (výrok II.). Městský soud se neztotožnil především se závěrem obvodního soudu, který učinil v případě jednání stěžovatele, které vedlejší účastnice podřadila pod bod 9) výpovědi ze dne 2. 12. 2013 (neomluvená absence stěžovatele od 7. do 19. 11. 2013, kdy stěžovatel pobýval na zahraniční konferenci ve Spojených státech amerických, aniž by tuto služební cestu vedlejší účastnici oznámil). Stěžovatel cestovní příkaz sice vyplnil a vedlejší účastnici odevzdal, ale učinil tak až těsně před odjezdem dne 6. 11. 2013. Dne 12. 11. 2013 napsal vedoucí katedry stěžovateli e-mail, ve kterém mu sdělil, že vedlejší účastnice tuto zahraniční cestu neschvaluje. Stěžovatel přesto pobyt nepřerušil a do zaměstnání se nevrátil. V důsledku výše uvedené účasti na neschválené zahraniční cestě chyběl stěžovatel na konzultačních hodinách dne 13. 11. 2013, nevykonal přednášku předmětu Ekonomie státních zásahů dne 13. 11. 2013 a rovněž nevedl výuku předmětů Ekonomická propedeutika ve dnech 6. 11. 2013 a 13. 11. 1013. Městský soud se neztotožnil se závěrem obvodního soudu, že u výše popsaného jednání stěžovatele chybí zavinění zaměstnance, a naopak má za to, že je třeba považovat nepřítomnost stěžovatele na pracovišti ve dnech 7. 11. až 19. 11. 2013 za déletrvající neomluvenou absenci zaměstnance, kterou porušil nejen vnitřní předpisy zaměstnavatele, nýbrž jednal i v rozporu s § 42 odst. 1 zák. práce. Městský soud proto dospěl k závěru, že v případě tohoto skutku jde o porušení povinnosti zaměstnance vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem, které samo o sobě naplňuje důvody pro okamžité zrušení pracovního poměru ze strany zaměstnavatele podle § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce. Uvedené jednání stěžovatele tak bez dalšího naplnilo i skutkovou podstatu výpovědního důvodu podle § 52 písm. g) věta prvá zákoníku práce. Vysokou intenzitu porušení povinností zaměstnancem spatřuje městský soud zejména v déletrvající absenci stěžovatele na pracovišti (devět pracovních dnů), v účelovém jednání stěžovatele při vyplnění a odevzdání cestovního příkazu vedoucímu zaměstnanci a v neposlední řadě také ve škodlivém následku jednání stěžovatele pro vedlejší účastnici, která byla nucena po dobu nepřítomnosti stěžovatele zajistit výuku jeho předmětů jinými pedagogy. 4. Rozsudek městského soudu napadl stěžovatel dovoláním, které Nejvyšší soud odmítl s odůvodněním, že shora uvedené závěry městského soudu jsou v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu. Dovolací soud zdůraznil, že ve světle jeho judikatury může být důvodem k výpovědi podle § 52 písm. g) části věty za středníkem zákoníku práce každé porušení pracovní povinnosti, tedy i drobné, minimální či málo závažné porušení pracovní povinnosti. V souladu ustálenou rozhodovací praxí je dle dovolacího soudu též závěr městského soudu, že nesouhlas vedlejší účastnice s účastí stěžovatele na zahraniční konferenci nebyl šikanózním výkonem práva vedlejší účastnice. S ohledem na to, že městský soud v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu shledal, že jednáními vytýkanými ve výpovědi z pracovního poměru pod body 1, 2, 4 a 9 se stěžovatel dopustil porušení pracovní povinnosti, byly v projednávané věci splněny podmínky pro platnou výpověď z pracovního poměru podle § 52 písm. g) zákoníku práce i v případě, že by jednání uvedená ve výpovědi pod body 7 (odmítnutí převzetí výuky předmětu Ekonomická propedeutika) a 10 (nedostavení se na výuku předmětu Ekonomie státních zásahů a pověření výukou doktoranda Ing. Mgr. Matěje Gregárka) nebylo možné hodnotit jako porušení pracovních povinností stěžovatele (jak uváděl stěžovatel v dovolání), neboť i tak by byl splněn předpoklad nezbytný k tomu, aby mohl být naplněn výpovědní důvod spočívající v soustavném méně závažném porušování pracovní povinnosti, která vyplývá z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci, tedy že se dopustil nejméně tří porušení pracovních povinností, mezi nimiž je přiměřená časová souvislost. II. Argumentace stěžovatele 4. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že se Nejvyšší soud a městský soud odmítly zabývat v řízení prokázanou šikanou a diskriminací stěžovatele ve vztahu k porušením uvedeným ve výpovědi. Stěžovatel je přesvědčen, že kdyby soudy jednání vedlejší účastnice, které bylo v rozporu s dobrými mravy, řádně zkoumaly, dospěly by k závěru, že se na vzniklé situaci podílela rozhodující měrou vedlejší účastnice (resp. vedoucí katedry Dr. Zajíček). Zvolený postup soudů naopak ve výsledku uvedené jednání vedlejší účastnice aproboval a porušil tak jednu ze zásad zákoníku práce, jíž je ochrana zaměstnance, zvláště pak proti šikaně, nemravnému jednání a diskriminaci. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 5. Ústavní soud nejprve zkoumal splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 6. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ jsou v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za n