III.ÚS 3417/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 3417/23 ze dne 30. 5. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové a soudců Tomáše Lichovníka a Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatelky RANDA s. r. o., sídlem Školní 866, Pardubice, zastoupené JUDr. Leošem Strouhalem, advokátem, sídlem Tovární 1130, Chrudim, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2023, č. j. 29 Cdo 1859/2023-928, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a Ing. Davida Jánošíka, správce konkursní podstaty úpadce VITKA Brněnec a.s., jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. V této věci jde o posouzení otázky, zda Nejvyšší soud stěžovatelce neodepřel odmítnutím dovolání právo na přístup k soudu. Ústavním soudem posuzovaná otázka je tak čistě procesní, týká se pouze dovolání, čemuž odpovídá i rekapitulace průběhu předchozího řízení obsahující jen významné okolnosti vztahující se k takto vymezenému rozsahu ústavního přezkumu. Podrobnější shrnutí předchozího řízení poskytuje napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu. 2. Stěžovatelka se žalobou nejprve domáhala vyloučení 88 621,60 kg pletacích přízí sepsaných ke dni podání žaloby (24. 10. 2005) do soupisu majetku konkursní podstaty VITKA Brněnec a. s. ("úpadce"), a posléze pak náhradního peněžitého plnění za neoprávněné zpeněžení těchto přízí v konkursním řízení. 3. V době rozhodování Krajského soudu v Hradci Králové ("krajský soud") zůstal předmětem řízení požadavek stěžovatelky na vydání části náhradního peněžitého plnění ve výši 1 124 101,64 Kč. Krajský soud, rozhodující po kasačním zásahu Nejvyššího soudu (srov. rozsudek ze dne 30. 9. 2022, č. j. 29 Cdo 3042/2020-801), rozsudkem ze dne 23. 2. 2023, č. j. 47 Co 51/2020-905, žalobu v tomto rozsahu zamítl. Vycházel z předpokladu, plynoucího ze závazného právního názoru dovolacího soudu, že stěžovatelka by mohla být v řízení úspěšná pouze tehdy, bylo-li by prokázáno, že částka 1 124 101,64 Kč je výtěžkem z prodeje jejích přízí. Tuto skutečnost však stěžovatelka dle krajského soudu neprokázala. 4. Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud odmítl napadeným rozhodnutím, a to částečně jako zjevně bezdůvodné a částečně (ve vztahu k nákladům řízení) jako objektivně nepřípustné podle § 243b odst. 1 o. s. ř. Závěr o zjevné bezdůvodnosti dovolání dle Nejvyššího soudu vyplynul z toho, že žádný z dovolacích argumentů nezavdal pochybnost o správnosti rozhodnutí krajského soudu. Nejvyšší soud konstatoval, že krajský soud se v souladu se závazným právním názorem dovolacího soudu vypořádal s posouzením předpokladů, za nichž by mohla být žaloba na vyloučení náhradního plnění z konkursní podstaty úpadce úspěšná (odkázal na body 11-14 rozsudku krajského soudu). 5. Stěžovatelka se závěry Nejvyššího soudu nesouhlasí a napadá je ústavní stížností, v níž se dovolává porušení základních práv zaručených čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listina"), ve spojení ústavními principy zakotvenými v čl. 1 odst. 1, čl. 4 a čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky ("Ústava"). 6. Protiústavnost spatřuje v tom, jakým způsobem Nejvyšší soud rozhodl o podaném dovolání. Stěžovatelka nadále považuje dovolání za přípustné i důvodné. Opakuje, že odvolací soud se neřídil závazným pokynem Nejvyššího soudu obsaženým v jeho (shora citovaném) rozsudku ze dne 30. 9. 2022, neboť neprovedl dokazování za účelem zjištění, zda se v konkursní podstatě úpadce nachází výtěžek ze zpeněžení stěžovatelčina majetku (prodeje ručně pletacích přízí). Konkrétně odvolacímu soudu vytýká, že neprovedl stěžovatelkou předložený důkazní návrh, "aby úpadce založil do spisu všechny příjmy a výdaje, kdy z těchto důkazů by bylo zjistitelné, kolik finančních prostředků ze zpeněženého majetku [stěžovatelky] se v konkurzní podstatě nachází." 7. Ústavní soud vyžádal spis i vyjádření Nejvyššího soudu a vedlejšího účastníka řízení. 8. Nejvyšší soud odmítl, že by při posouzení stěžovatelčina dovolání zasáhl do jejích základních práv. Zopakoval, že krajský soud se neodchýlil od závazného právního názoru obsaženého v kasačním rozsudku dovolacího soudu ze dne 30. 9. 2022. Zdůraznil, že za situace, kdy se v době rozhodování soudu nacházely v konkursní podstatě finanční prostředky toliko ve výši 1 124 101,64 Kč a výtěžek z prodeje přízí nebyl veden odděleně, nebylo objektivně možné zjistit, zda a případně v jaké výši byly prostředky nacházející se ke dni rozhodování soudu v konkursní podstatě získány zpeněžením pletacích přízí stěžovatelky. 9. Nejvyšší soud dále uvedl, že upustil-li krajský soud od dalšího zjišťování skutkového stavu s odůvodněním, že stěžovatelkou označené důkazy (soubory faktur, které měly svědčit o prodeji přízí v období od 22. 9. 2005 do 24. 1. 2007) samy o sobě nemohou být důkazem toho, že finanční částka, která se v době rozhodování krajského soudu nacházela na účtu úpadce, byla získána právě a jen z prodeje přízí patřících stěžovatelce, postupoval zcela v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu. Po smísení peněžitého plnění získaného zpeněžením přízí s ostatními finančními prostředky zahrnutými do konkursní podstaty a jejich následném opuštění konkursní podstaty již nebylo možné stěžovatelčino náhradní plnění identifikovat (a tedy ani vyloučit z konkursní podstaty). 10. Stěžovatelka možnost podat k tomuto vyjádření repliku nevyužila. 11. Žalovaný se přes výzvu Ústavního soudu k podané ústavní stížnosti nevyjádřil, a proto měl Ústavní soud v dalším řízení za to, že se postavení vedlejšího účastníka vzdal (srov. § 28 odst. 2 zákona o Ústavním soudu). 12. Po prostudování ústavní stížnosti, vyžádaného spisu a vyjádření účastníka řízení dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. 13. Ústavní soud předně konstatuje, že vzhledem k tomu, že ústavní stížnost směřuje výlučně proti usnesení Nejvyššího soudu, který odmítl stěžovatelčino dovolání pro nedostatečné vymezení jeho přípustnosti, resp. pro zjevnou bezdůvodnost, v řízení o ústavní stížnosti je nutno věnovat pozornost právě tomuto aspektu. Při odmítnutí dovolání z důvodu nedostatečně vymezené přípustnosti či z důvodu zjevné bezdůvodnosti totiž může být předmětem přezkumu v řízení o ústavní stížnosti (s ohledem na respektování principů subsidiarity ústavní stížnosti a minimalizace zásahů Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů) zásadně jen otázka splnění náležitostí dovolání, potažmo naplnění předpokladů pro odmítnutí dovolání jako zjevně bezdůvodného. Úkolem Ústavního soudu je zhodnotit, zda ze strany Nejvyššího soudu nedošlo k odepření práva na soudní ochranu (obdobně srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 1574/20 ze dne 23. 6. 2020; veškerá judikatura zdejšího soudu je dostupná z https://nalus.usoud.cz). Naopak samotná správnost, resp. ústavnost předchozího rozhodnutí obecných soudů ve věci samé, nemůže být za takové procesní situace předmětem přezkumu Ústavního soudu, neboť nebyla ani předmětem meritorního přezkumu před Nejvyšším soudem, protože stěžovatel pro tento meritorní přezkum v důsledku zákonným předpokladům neodpovídajícího dovolání nevytvořil procesní prostor. 14. Jádrem stěžovatelčiny argumentace je námitka opomenutého důkazu. Tuto námitku stěžovatelka uplatnila již v dovolání, v němž uvedla, že při jednání dne 23. 2. 2023 chtěl žalovaný po několika urgencích krajského soudu založit požadované příjmy a výdaje úpadce od září 2005 do současnosti, kterými by bylo prokázáno, kolik finančních prostředků ze zpeněženého majetku stěžovatelky se nachází v konkursní podstatě. Soud ale dle stěžovatelky "z nepochopitelných důvodů tyto důkazy odmítnul" (srov. dovolání, s. 3). 15. Byla-li by tato námitka opodstatněná, tzn. opomenul-li by krajský soud v odvolacím řízení stěžovatelkou předložený důkaz, který by svědčil v její prospěch, závěr o zjevné bezdůvodnosti dovolání by byl neudržitelný a zakládal by důvod k uplatnění kasační pravomoci Ústavního soudu ve vztahu k odmítavému usnesení dovolacího soudu. Přehlédnutím ústavněprávního deficitu odvolacího řízení v podobě opomenutého důkazu (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 1738/16 ze dne 1. 3. 2017) by Nejvyšší soud porušil ústavní povinnosti chránit základní práva a svobody stěžovatelky (čl. 4 Ústavy), neboť i dovolací řízení je nedílnou součástí ústavního rámce pravidel spravedlivého procesu. K takovému pochybení však v nyní posuzované věci nedošlo. 16. Nejvyšší soud vycházel v dovolacím řízení z výsledků dokazování provedeného nalézacím i odvolacím soudem, z nichž se podává, že souběžně s prodejem stěžovatelčiných pletacích přízí byly v konkursním řízení zpeněženy i jiné věci, patřící třetí osobě, a částka za ně utržená převyšovala 10 000 000 Kč. Nejvyšší soud aproboval závěry krajského soudu, že nacházely-li se v době rozhodování v konkursní podstatě finanční prostředky toliko ve výši 1 124 101,64 Kč a výtěžek z prodeje přízí nebyl veden odděleně, nebylo objektivně možn