III.ÚS 3443/15 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 3443/15 ze dne 17. 5. 2017   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Jana Mastného, zastoupeného JUDr. Martinem Šenkýřem, advokátem, sídlem Na Viničních horách 1834/24, Praha 6 - Dejvice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. října 2015 č. j. 30 Cdo 1662/2015-126 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. února 2015 č. j. 28 Co 411/2014-87, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, kterými bylo podle jeho tvrzení porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i práva vyplývající z čl. 4 Ústavy. 2. Z obsahu vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") sp. zn. 14 C 405/2013 se podává, že proti stěžovateli bylo vedeno trestní řízení, ve kterém byl pravomocně odsouzen pro trestný čin zpronevěry podle ustanovení § 248 odst. 1 a odst. 3 písm. c) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů. Byl mu uložen podmíněný trest odnětí svobody a rovněž povinnost nahradit obchodní společnosti FINIDR, s. r. o. (dále jen "poškozená"), způsobenou škodu ve výši 1 489 142 Kč. Po pravomocném odsouzení uzavřel stěžovatel s poškozenou dohodu o narovnání, na základě které poškozené zaplatil smluvní částku ve výši 1 500 000 Kč. Vedle toho podal stěžovatel dovolání k Nejvyššímu soudu proti odsouzení v trestním řízení. Dovolací soud odsuzující rozhodnutí zrušil a vrátil věc obvodnímu soudu k novému projednání. Následně Obvodní soud pro Prahu 5 stěžovatele zprostil obžaloby a poškozenou odkázal s jejím nárokem na řízení ve věcech občanskoprávních. 3. Stěžovatel mimosoudně uplatnil proti vedlejší účastnici nárok na náhradu škody ve výši 2 355 506 Kč a měsíční rentu ve výši 37 062,50 Kč z titulu nesprávného úředního postupu v předcházejícím trestním řízení. Vedlejší účastnicí bylo stěžovateli přiznáno odškodnění ve výši 135 100 Kč, a to zčásti jako náhrada nákladů řízení a zčásti jako náhrada nemajetkové újmy způsobené trestním řízením. Stěžovatel podal žalobu k obvodnímu soudu, kde se po vedlejší účastnici domáhal zaplacení požadované částky. Výši částky zdůvodnil škodou způsobenou uhrazením částky 1 500 000 Kč poškozené společnosti a úroky, které uhradil věřiteli za půjčku této částky ve výši 190 625 Kč, náklady na právní zastoupení ve výši 300 080 Kč, výpadkem příjmu z důvodu rozvázání pracovního poměru, zapříčiněného trestním řízením, ve výši 444 749 Kč (za 12 měsíců dosud trvajícího výpadku příjmu), a následným vyplácením výše uvedené měsíční renty až do doby dosažení obdobného příjmu nebo odchodu do penze. Dále stěžovatel v žalobě uplatnil náhradu nemajetkové újmy za psychické potíže způsobené trestním řízením ve výši 500 000 Kč. Obvodní soud následně mezitímním a částečným rozsudkem ze dne 10. 7. 2014 č. j. 14 C 405/2013-48 přiznal stěžovateli částku 1 489 142 Kč s příslušenstvím, jež představuje částku, k jejímuž uhrazení byl stěžovatel zavázán odsuzujícími trestními rozhodnutími. Obvodní soud se ztotožnil se stěžovatelem v tom, že jeho postup byl jedinou zákonnou možností respektující pravomocné rozhodnutí, a dále v tom, že podle § 586 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, nezakládá změna rozhodnutí trestního soudu zánik či neplatnost smlouvy o narovnání. Nepodstatné dle soudu rovněž je to, zda stěžovatel požádal při podání dovolání o odklad vykonatelnosti pravomocného rozsudku, protože Nejvyššímu soudu není pro takové rozhodnutí stanovena zákonná lhůta, výsledek v případě takové žádosti je nejistý a stěžovatel by se tak s určitostí nevyhnul exekuci. Dále soud zamítl nárok stěžovatele na náhradu ušlého zisku ze ztráty zaměstnání a na požadovanou rentu, neboť neshledal příčinnou souvislost mezi trestním řízením a výpovědí, a navíc poukázal na fakt, že stěžovatel nevyužil práva domáhat se v civilním řízení vyslovení neplatnosti této výpovědi. O nároku na náhradu nákladů na právní zastoupení a nemajetkové újmy mělo být rozhodnuto až v konečném rozsudku. 4. Proti tomuto rozsudku podal vedlejší účastník odvolání k Městskému soudu v Praze (dále jen "městský soud"). Ten se neztotožnil s názorem obvodního soudu a stěžovatelovu žalobu ve vyhovující části zamítl napadeným rozsudkem. Konstatoval, že smlouva o narovnání mezi stěžovatelem a poškozenou společností nepřinesla stěžovateli výhodnější platební podmínky a navíc jí byla částka přiznaná trestním soudem navýšena o více než 10 000 Kč. Byl-li stěžovatel o své nevině přesvědčen, měl dle odvolacího soudu spoléhat na rozhodnutí o dovolání. Z uzavřené smlouvy rovněž soud dovodil, že iniciátorem takové dohody byl stěžovatel, což vyvrací jeho tvrzení o tom, že byl k této dohodě existencí pravomocného rozsudku donucen. Soud dále konstatoval, že narovnání jako právní institut občanského práva vede k zániku původního závazku, který je nahrazen závazkem novým. Neshledal tedy příčinnou souvislost mezi rozhodnutím trestního soudu o náhradě škody a platbou učiněnou na základě smlouvy o narovnání. 5. Proti rozhodnutí městského soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením. Stěžovatel podle soudu dostatečně ve svém dovolání nevymezil žádný z předpokladů jeho přípustnosti. Pouhá kritika právního posouzení odvolacím soudem, či poukaz na usnesení Ústavního soudu zmiňovaného stěžovatelem v dovolání, bez dalšího nezakládá přípustnost dovolání. Přípustnost nemůže založit ani námitka vad řízení, spočívajících ve vadném dokazování a překvapivém rozhodnutí, neboť k takovým námitkám soud přihlíží jen, je-li dovolání přípustné. Dovolací soud rovněž nepřihlédl k podání, doručenému soudu více než dva měsíce po uplynutí lhůty k dovolání, obsahujícímu rozšíření argumentace a poukaz na jiný rozsudek Nejvyššího soudu. II. Argumentace stěžovatele 6. Stěžovatel se v ústavní stížnosti vymezuje proti odmítnutí dovolání Nejvyšším soudem. Dle stěžovatele i přes řádné podání a odůvodnění dovolání nedostál Nejvyšší soud své zákonné povinnosti vyplývající z ustanovení § 14 odst. 3 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, když nevyhodnotil pravomocné rozhodnutí soudu a nezaujal k němu stanovisko. Dovolání podle něj soud odmítl i přesto, že stěžovatel konstatoval své přesvědčení o nesprávnosti právního posouzení věci a založení dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"), rovněž uvedl dovolací důvod nesprávného posouzení právní otázky ve IV. bodě dovolání, a navrhl, jak má být rozhodnutí městského soudu změněno. V samotném odmítnutí dovolání pak stěžovatel spatřuje porušení svého práva na spravedlivý proces a odkazuje na usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2272/14. 7. Dovozuje-li pak Nejvyšší soud přípustnost dovolání ve věci stěžovatele jen podle § 237 občanského soudního řádu, jde dle stěžovatele o nepřípustný formalismus. V tomto směru poukazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 878/15. Stěžovatel dále Nejvyššímu soudu vytýká, že ve svém rozhodnutí uvádí v zájmu urychlení projednání možnost argumentovat v dovolání judikaturou Nejvyššího soudu, a zároveň se v následujících odstavcích takovou argumentací učiněnou stěžovatelem v rámci doplnění dovolání odmítá zabývat. 8. Ze strany městského soudu došlo dle stěžovatele k porušení jeho práv tím, že městský soud vydal rozhodnutí, které nebylo možné na základě skutkového stavu předvídat a nebylo mu tak umožněno se před soudem efektivně hájit. V průběhu celého odvolacího řízení městský soud nijak nenaznačil, že zastává právní názor odlišný od názoru obvodního soudu, a na přímý dotaz stěžovatele, na základě jakých skutkových zjištění došel k překvapivému rozhodnutí, pouze odkázal na písemné odůvodnění rozsudku. Tím podle stěžovatele porušil soud svou poučovací povinnost podle § 118a odst. 2 občanského soudního řádu. Rozhodnutí městského soudu je pak založeno na nesprávném právním posouzení věci. Městský soud založil svou argumentaci na tom, že uzavřením dohody o narovnání mezi stěžovatelem a poškozenou "zvolil (míněno stěžovatel) zcela jiný postup, kterým vyloučil možnost, že právní důvod plnění odpadne, počínal si zcela v rozporu s náležitou opatrností a nepříznivé dů