III.ÚS 3443/23 – Ústavní soud

III.ÚS 3443/23 ze dne 16. 7. 2024 Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátu složeném předsedkyně a soudkyně zpravodajky Daniely Zemanové, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatelky M. S., zastoupené JUDr. Milanem Trlicou, advokátem, se sídlem Horní náměstí 3, Vsetín, proti výrokům I. a III. usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, ze dne 22. září 2023, č. j. 55 To 243/2023-670, a výroku I. usnesení Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 21. srpna 2023, č. j. 1 T 134/2018-650, za účasti Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, a Okresního soudu ve Vsetíně, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů s tím, že jimi došlo k porušení jejích ústavních práv vyplývajících z čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. 2. Z ústavní stížnosti a spisu Okresního soudu ve Vsetíně (dále jen "okresní soud"), sp. zn. 1 T 134/2018, vyplývá, že stěžovatelka byla v dané trestní věci uznána vinnou ze spáchání přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1 trestního zákoníku, jehož se dopustila, stručně řečeno, tak, že nezajistila jí ovládaného psa, který utekl a napadl poškozenou (podrobně viz usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 1. 2023, sp. zn. IV. ÚS 2896/22; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz/). 3. Napadeným usnesením okresní soud rozhodl, že stěžovatelka je povinna nahradit poškozené náklady potřebné k účelnému uplatnění jejího adhezního nároku a náklady související s její účastí v trestním řízení v celkové výši 127 996 Kč. Ve zbytku (133 707,70 Kč) návrh poškozené zamítl. O daném návrhu rozhodoval okresní soud již podruhé, neboť jeho první usnesení zrušil Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 24. 5. 2023, č. j. 55 To 133/2023-637, pro "faktickou nepřezkoumatelnost". Ve druhém, ústavní stížností napadeném usnesení nejprve okresní soud odmítl stěžovatelčinu námitku, že náhradu nákladů vzniklých v "prvním kole" trestního řízení, tedy před zrušením prvních odsuzujících rozhodnutí usnesením Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2019, č. j. 6 Tdo 1309/2019-281, by měla poškozená požadovat po státu podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."). Takový požadavek podle okresního soudu z uvedeného zákona neplyne. Právě naopak je zákon č. 82/1998 Sb. postaven na principu subsidiarity odpovědnosti státu, což ustáleně potvrzuje i judikatura Nejvyššího soudu. Primární odpovědnost za náhradu nákladů poškozených leží na odsouzených. Dále soud obsáhle rozebral účelnost jednotlivých úkonů při poskytování právních služeb zmocněncem poškozené. Při stanovení hodnoty úkonu právní služby vycházel soud z výše částky přiznané poškozené v adhezním řízení (672 339 Kč) a u úkonů, k nimž došlo až po jejím zaplacení, vycházel z tarifní hodnoty 10 000 Kč. S ohledem na okolnosti dané věci dospěl okresní soud k závěru, že takto vypočítaná odměna je nepřiměřeně vysoká (zvláště ve srovnání s odměnou obhájce), a proto v souladu s judikaturou Ústavního soudu (např. nález ze dne 16. 11. 2021, sp. zn. III. ÚS 1033/21) snížil odměnu za jeden úkon právní služby na 5 000 Kč. 4. Proti usnesení okresního soudu podaly stěžovatelka i poškozená stížnost. Z podnětu stížnosti poškozené krajský soud napadeným usnesením zrušil usnesení okresního soudu a sám nově rozhodl, že stěžovatelka je povinna zaplatit poškozené částku ve výši 129 770,27 Kč (ve zbytku návrh poškozené zamítl). Stížnost stěžovatelky krajský soud zamítl. V odůvodnění napadeného usnesení se ztotožnil s názorem okresního soudu ohledně stěžovatelčiny povinnosti hradit náklady řízení za tzv. první kolo trestního řízení. II. Argumentace stěžovatelky 5. Stěžovatelka namítá, že jí byla nesprávně uložena povinnost nahradit náklady řízení i za trestní řízení, které neskončilo jejím odsouzením. Za to by se však poškození měli domáhat náhrady nákladů na státu podle zákona č. 82/1998 Sb. Poškozená v dané věci však tohoto práva nevyužila, což by nemělo jít k tíži stěžovatelky. Naproti tomu stěžovatelka obdržela od ministerstva spravedlnosti částku 19 350 Kč. Zmocněnci poškozené však soud přiznal částku několikanásobně větší, ačkoliv náhrada nemajetkové újmy nebyla plněna na základě soudního rozhodnutí, nýbrž z pojistné smlouvy. Vzhledem ke způsobům pochybení státu (nesprávně zvolené procesní postupy) nemohou jít zvýšené náklady k tíži stěžovatelky. Soudy zvoleným postupem je stěžovatelka fakticky trestána za to, že uspěla u Nejvyššího soudu. V trestním řízení neplatí zásada procesního úspěchu, proto nelze stěžovatelce účtovat náklady vzniklé v předchozích fázích trestního řízení. 6. Napadená rozhodnutí jsou podle stěžovatelky nedostatečně odůvodněná, neboť odkazují na judikaturu, kterou nelze k dané věci vztáhnout, protože se týkají jiných právních vztahů, případně dokonce jiných právních předpisů. Vlastní přiléhavý názor soudy k řešené otázce nezaujaly. Stěžovatelka odkazuje na nález sp. zn. III. ÚS 1033/21, který se týkal otázky účelnosti uplatněných nároků poškozeného. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 8. Ústavní soud dále posoudil všechny výše uvedené skutečnosti a dospěl k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. 9. Těžiště stěžovatelčiny argumentace tvoří námitka zpochybňující povinnost nahradit náklady vzniklé poškozené v daném trestním řízení. Nepřiměřenost této povinnosti je podle stěžovatelky dána jednak tím, že část nákladů by měl hradit stát, jehož pochybením vznikly, a dále tím, že přiznaná částka neodpovídá skutkovým okolnostem dané věci a závěrům judikatury Ústavního soudu. Ústavní soud však v postupu obecných soudů žádné ústavně relevantní pochybení neshledal. 10. Trestní řízení je mimo jiné vystavěné na principu, že pravomocně odsouzený (tedy pachatel trestné činnosti) má poškozenému (zpravidla oběti svého jednání) nahradit účelně vynaložené náklady vzniklé v trestním řízení (§ 154 a § 155 trestního řádu). Fakticky jde o analogické promítnutí zásady procesního úspěchu v podmínkách trestního řízení, neboť je-li pachatel trestné činnosti odsouzen, lze jej zásadně považovat za "neúspěšnou" stranu, a je v souladu s hodnotovým základem českého ústavního pořádku, aby oběti své trestné činnosti nahradil náklady, které v řízení proti němu účelně vynaložila. Na rozdíl od poškozeného je to právě odsouzený, který má možnost ovlivnit výši nákladů řízení svým procesním postupem. Popsaný princip je tedy podle Ústavního soudu v souladu s českým ústavním pořádkem. Výjimku z jeho aplikace nelze bez dalšího dovodit ani v případech, v nichž některé náklady trestního řízení vzniknou pochybením státu (nebo dokonce jen různými právními názory jednotlivých orgánů činných v trestním řízení). I v takové situaci nahrazuje náklady poškozeného odsouzený, může mít však v některých výjimečných případech regresní nárok vůči státu. Není však důvodu, aby byla nutnost uplatňování regresních nároků v rozporu se zákonem přenášena na poškozeného. 11. Zároveň je nutné odmítnout námitku, že by stěžovatelka byla fakticky trestána za to, že uspěla u Nejvyššího soudu v tzv. prvním kole trestního řízení. Jak je uvedeno výše, vztahuje se povinnost náhrady nákladů poškozeného k výsledku celého trestního řízení, přičemž nelze dospět k tomu, že by usnesení Nejvyššího soudu oddělovalo dvě odlišná trestní řízení. Ostatně, i kdyby Ústavní soud zohlednil vývoj dané trestní věci, nemohl by dospět k závěru, že usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2019, č. j. 6 Tdo 1309/2019-281, jakýmkoliv relevantním způsobem zlepšilo právní postavení stěžovatelky. Odsuzujícími rozhodnutími, která Nejvyšší soud uvedeným usnesením zrušil, byla stěžovatelka uznána vinnou ze spáchání přečinu těžkého ublížení na zdraví podle § 14