III.ÚS 345/25 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 345/25 ze dne 24. 4. 2025 Rozhodnutí o blanketní stížnosti trestním soudem před doručením jejího odůvodnění   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Hulmáka, soudce zpravodaje Jana Svatoně a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatele Petra P. (jedná se o pseudonym), t. č. ve výkonu zabezpečovací detence ve Vazební věznici a ústavu pro výkon zabezpečovací detence v Brně, zastoupeného Mgr. Michaelem Strakou, advokátem, sídlem Plotní 332/73, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 14. listopadu 2024 č. j. 7 To 324/2024-88 a usnesení Městského soudu v Brně ze dne 8. října 2024 č. j. 0 Dt 14/2023-75, za účasti Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, takto: I. Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 14. listopadu 2024 č. j. 7 To 324/2024-88 byla porušena stěžovatelova práva na soudní ochranu a na obhajobu podle čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. II. Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 14. listopadu 2024 č. j. 7 To 324/2024-88 se proto ruší. III. Ve zbytku se ústavní stížnost odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva, a to právo na osobní svobodu podle čl. 8 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a právo na obhajobu podle čl. 40 odst. 3 Listiny. 2. Z ústavní stížnosti, jejích příloh a vyžádaného soudního spisu Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud") se podává, že rozsudkem Okresního soudu v Teplicích - soudu pro mládež ze dne 19. 8. 2020 č. j. 7 Tm 23/2018-250 byl tehdy mladistvý stěžovatel uznán vinným proviněním nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1, odst. 2 písm. b) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), a byl za to odsouzen k trestnímu opatření odnětí svobody ve výměře čtyř měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Podle § 21 odst. 1 zákona č. 218/2003 Sb., o odpovědnosti mládeže za protiprávní činy a o soudnictví ve věcech mládeže a o změně některých zákonů (zákon o soudnictví ve věcech mládeže), a podle § 99 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku mu bylo současně uloženo ochranné léčení sexuologické v ústavní formě. Usnesením Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 22. 9. 2023 č. j. 26 Nt 15/2022-156 bylo ochranné léčení sexuologické ve formě ústavní změněno na zabezpečovací detenci. Zabezpečovací detenci začal stěžovatel vykonávat dne 12. 10. 2023 ve Vazební věznici a ústavu pro výkon zabezpečovací detence Brno. 3. Napadeným usnesením městský soud podle § 357 odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), za použití § 100 odst. 5 trestního zákoníku, rozhodl, že u stěžovatele nadále trvají důvody zabezpečovací detence (výrok I.), a podle § 355 trestního řádu za použití § 100 odst. 6 trestního zákoníku a contrario zamítl jeho žádost na změnu zabezpečovací detence na ochranné léčení ve formě ústavní (výrok II.). 4. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel prostřednictvím svého obhájce písemně včas stížnost. Stížnost byla podána jako blanketní a obhájce stěžovatele v ní uvedl, že ji odůvodní ve lhůtě 30 dnů od doručení písemného vyhotovení usnesení městského soudu. V napadeném usnesení, jímž krajský soud stížnost zamítl, uvedl, že do okamžiku rozhodování takto podaná stížnost nebyla písemně odůvodněna, resp. odůvodnění stížnosti nebylo stížnostnímu soudu do této doby doručeno. A to přesto, že předmětné rozhodnutí bylo soudem za přítomnosti obhájce i stěžovatele ve veřejném zasedání vyhlášeno už dne 8. 10. 2024 a obhájci i stěžovateli bylo jeho písemné vyhotovení doručeno dne 29. 10. 2024. Soud dále uvedl, že trestní řád nedefinuje jinou lhůtu pro podání stížnosti, včetně jejího případného odůvodnění, než zákonnou lhůtu tří dnů od oznámení rozhodnutí uvedenou v § 143 odst. 1 trestního řádu. Proto nebylo třeba vyčkávat na odůvodnění podané stížnosti obhájcem na uplynutí lhůty 30 dnů, kterou si sám stanovil. Krajský soud tedy podle § 147 odst. 1 trestního řádu přezkoumal správnost obou výroků usnesení městského soudu i řízení jim předcházející a uzavřel, že blíže neodůvodněné stížnosti stěžovatele přisvědčit nelze. 5. Rekapitulace celého odůvodnění obou napadených usnesení není třeba, a to vzhledem k důvodům kasace napadeného usnesení krajského soudu, jak budou popsány níže. II. Argumentace stěžovatele 6. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že městský soud, stejně jako posléze krajský soud, vycházely při svém rozhodování z nedostatečně zjištěného skutkového stavu, a to pouze ze zpráv Vazební věznice a ústavu pro výkon zabezpečovací detence v Brně a z výslechu stěžovatele, a to navzdory tomu, že podle judikatury Ústavního soudu je takový postup v rozporu s právem na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny. Nadto se krajský soud dopustil i dalšího porušení stěžovatelových ústavně zaručených práv, když nevyčkal avizovaného odůvodnění stížnosti stěžovatele proti usnesení městského soudu, čímž porušil legitimní očekávání stěžovatele a v důsledku toho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a právo na obhajobu podle čl. 40 odst. 3 Listiny. 7. Stěžovatel prostřednictvím svého obhájce podal proti usnesení městského soudu v zákonné lhůtě stížnost. S ohledem na skutečnost, že proti vydanému rozhodnutí bylo dle zákona nutné podat stížnost do tří dnů od vyhlášení rozhodnutí (tj. v době, kdy stěžovatel neměl k dispozici jeho písemné vyhotovení), podal stěžovatel stížnost blanketně s tím, že ji odůvodní do 30 dnů od obdržení písemného vyhotovení usnesení. Písemné vyhotovení bylo stěžovateli prostřednictvím jeho obhájce doručeno dne 29. 10. 2024. Stěžovatel následně svou stížnost odůvodnil dne 13. 11. 2024. Dne 4. 12. 2024 bylo stěžovateli doručeno rozhodnutí stížnostního soudu ze dne 14. 11. 2024, z něhož mimo jiné vyplynulo, že stěžovatel svou stížnost (do doby rozhodování) neodůvodnil. Stěžovatel připouští, že odůvodnění stížnosti zaslal městskému soudu, avšak byl v domnění, že s ohledem na to, že stále běžela jím avizovaná lhůta a že soudem nebyl vyzván k odůvodnění stížnosti ve lhůtě kratší, nebyl spis krajskému soudu bez tohoto odůvodnění postoupen. Stěžovatel si je také vědom toho, že podáním stížnosti blanketně s tím, že tuto následně odůvodní v prodloužené lhůtě, nemá oporu přímo v zákoně, ale je podle něj nevyvážené, pokud soud má pro zpracování písemného vyhotovení rozhodnutí 30 dnů, avšak stěžovatel je povinen podat proti němu stížnost ve lhůtě pouhé desetiny této doby, nadto v době, kdy ani nemá k dispozici jeho písemné vyhotovení (včetně kompletního odůvodnění). Nadto byl institut blanketní stížnosti opakovaně aprobován Ústavním soudem. Krajský soud svým postupem, kdy rozhodl bez vyčkání na doplnění stížnosti stěžovatelem ani stěžovatele nevyzval k odůvodnění stížnosti ve lhůtě kratší, postupoval v rozporu se závaznou judikaturou Ústavního soudu, který se problematikou blanketních stížností zabýval opakovaně. Z této judikatury je zjevné, že pokud stěžovatel uvedl, že svou blanketně podanou stížnost odůvodní ve lhůtě 30 dnů od doručení písemného vyhotovení rozhodnutí, měly soudy dvě možnosti jak postupovat - vyčkat avizovaného odůvodnění stěžovatele (případně konce stěžovatelem uvedené lhůty), nebo vyzvat stěžovatele, aby svou stížnost odůvodnil ve lhůtě kratší. Žádný ze soudů však stěžovatele k odůvodnění v kratší lhůtě nevyzval a navzdory tomu krajský soud o stížnosti rozhodl, aniž by vyčkal doručení avizovaného odůvodnění. 8. Další námitky stěžovatele, kterými polemizuje s věcnými důvody zamítnutí jeho žádosti na změnu zabezpečovací detence na ochranné léčení ve formě ústavní, není třeba na tomto místě uvádět, neboť tyto nejsou důvody pro kasaci usnesení krajského soudu a Ústavní soud se jimi nezabýval. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). IV. Průběh řízení před Ústavním soudem 10. Soudce zpravodaj podle § 42 odst. 4