III.ÚS 3494/24 – Ústavní soud

III.ÚS 3494/24 ze dne 29. 10. 2025 Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně, soudce zpravodaje Josefa Baxy a soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové o ústavní stížnosti stěžovatelky společnosti PRESIZA s.r.o., sídlem Na Záhonech 1367, Kunovice, zastoupené Mgr. Radomilem Kožuským, MBA, advokátem, sídlem Sokolovská 68/105, Praha 8 - Karlín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. října 2024 č. j. 23 Cdo 992/2024-763, rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 15. listopadu 2023 č. j. 59 Co 122/2023-718 a rozsudku Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 14. března 2023 č. j. 6 C 181/2017-650, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně a Okresního soudu v Uherském Hradišti, jako účastníků řízení, a Pavla Moravce a Kláry Moravcové, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Dne 27. 2. 2012 byla mezi stěžovatelkou a vedlejšími účastníky uzavřena smlouva, kterou se stěžovatelka jakožto zhotovitel zavázala k výrobě a montáži zimní zahrady s posuvnou střechou v rodinném domě vedlejších účastníků. Zimní zahrada však i po opakovaných reklamacích vykazovala vady, a proto dne 22. 7. 2016 ve sjednané záruční době vedlejší účastníci od smlouvy odstoupili a požadovali vrácení uhrazené ceny. 2. Okresní soud v Uherském Hradišti (dále jen "okresní soud") žalobě vedlejších účastníků vyhověl, neboť byla jednoznačně prokázána existence vad konstrukce zimní zahrady, které existovaly již v době jejího zhotovení a předání a za které stěžovatelka odpovídala. 3. Proti rozsudku okresního soudu podala stěžovatelka odvolání ke Krajskému soudu v Brně - pobočce ve Zlíně (dále jen "krajský soud"). V něm namítala zejména to, že okresní soud pochybil, když nepřihlédl k zásahu třetí osoby do díla předtím, než vedlejší účastníci odstoupili od smlouvy, neprovedl místní šetření za účasti znalce a připustil, aby vedlejší účastníci odstranili dílo předtím, než došlo k jeho ohledání. Nadto nepřihlédl k tomu, že dílo bylo opravitelné. Krajský soud odvolání zamítl. Aproboval závěry okresního soudu a dodal, že možnost opravení vad za konkrétní částku není rozhodná, neboť k tomu aby se vedlejší účastníci obohatili, by museli vynaložit další částku na odstranění vad, což po nich nelze považovat. Naopak je možné z toho usuzovat, že to byla stěžovatelka, která případně vynaložením požadované částky mohla vady odstranit. 4. Proti rozsudku krajského soudu podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl částečně pro nepřípustnost a částečně pro vady. II. Argumentace stěžovatelky 5. Stěžovatelka namítá, že napadenými rozhodnutími došlo k porušení jejího práva na spravedlivý proces, zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). 6. Stěžovatelka uvádí, že vedlejší účastníci odstraněním díla znemožnili jeho znalecké zkoumání. Okresní soud pochybil, jestliže i přes tuto skutečnost ustanovil znalce, ačkoli dílo v době zadání znaleckého posudku již neexistovalo. Takovýto procesní postup je nepředvídatelný, chybný a nebyl navíc v rozsudcích obecných soudů vůbec odůvodněn. Závěry znaleckých posudků jsou nadto ve vzájemném rozporu ohledně možnosti opravy díla, která má zásadní význam k určení výše bezdůvodného obohacení. Obecné soudy postupovaly při hodnocení znaleckých posudků svévolně, když je hodnotily v rozporu s logickým myšlením, nepřihlédly k opravitelnosti díla a výši bezdůvodného obohacení vedlejších účastníků stanovily podle § 127 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o. s. ř."), ačkoli měly postupovat podle ustanovení § 136 o. s. ř. 7. Stěžovatelka spatřuje porušení svých práv také v tom, že Nejvyšší soud odmítl její dovolání proti rozsudku krajského soudu a konstatoval, že otázka, zda lze provést znalecké zkoumání na zaniklé věci se míjí s právním posouzením věci, čímž jí formalisticky odepřel přístup ke spravedlnosti. Nejvyšší soud se nezabýval ani závažnými procesními vadami a jednu dovolací otázku stěžovatelky nedůvodně odmítl pro vady. Nejvyšší soud tak zúžil právo stěžovatelky na přístup k soudu. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 8. Ústavní stížnost splňuje náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu a byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Stěžovatelka je v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu zastoupena advokátem. Ústavní stížnost je přípustná, neboť před jejím podáním stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů a není jim instančně nadřízen (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Proto nepřezkoumává běžnou zákonnost a správnost napadených soudních rozhodnutí či řízení, které jejich vydání předcházelo, ale posuzuje výhradně to, zda došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatelů zaručených jim ústavním pořádkem. 10. Vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva, jakož i hodnocení důkazů provedených obecnými soudy je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat pouze tehdy, je-li dané řízení stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). 11. Existují tři druhy pochybení v průběhu dokazování před obecnými soudy, které nabývají takové intenzity, že je nezbytný kasační zásah Ústavního soudu. První skupinu vad tvoří nepřípustné důkazy. Druhou skupinu vad při dokazování tvoří tzv. opomenuté důkazy. Jde o důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud bez náležitého odůvodnění nezabýval. Třetí skupinu vad důkazního řízení, významných z ústavněprávního hlediska, tvoří situace, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [např. nález ze dne 18. 11. 2004 sp. zn. III. ÚS 177/04 (N 172/35 SbNU 315)]. 12. Znalecký posudek je nutno hodnotit stejně pečlivě jako každý jiný důkaz; ani on a priori nepožívá větší důkazní síly, a musí být podrobován všestranné prověrce nejen právní korektnosti, ale i věcné správnosti. Hodnotit je třeba celý proces utváření znaleckého důkazu, včetně přípravy znaleckého zkoumání, opatřování podkladů pro znalce, průběhu znaleckého zkoumání, věrohodnosti teoretických východisek, jimiž znalec odůvodňuje své závěry, spolehlivosti metod použitých znalcem a způsobu vyvozování jeho závěrů. Jakkoli je v odůvodněných případech znalecký posudek významným důkazním prostředkem, nesmí zůstat jediným a zejména nemůže nahrazovat nedostatek skutkových zjištění. Je-li pro rozhodnutí nezbytný znalecký posudek, je třeba, aby znalci byly předloženy kompletní podklady, prezentující nejen písemnou dokumentaci, ale i další tvrzení, která soud shledal relevantními k rozhodnutí dané věci Metodologie znaleckého dokazování vyžaduje, aby obecné soudy i znalec kriticky hodnotili úplnost a bezvadnost podkladových materiálů, které znalec svému zkoumání podrobuje (nález Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2022 sp. zn. I. ÚS 1785/21, body 20 a 21). 13. Hodnocení důkazu znaleckým posudkem spočívá v posouzení, zda závěry posudku jsou náležitě odůvodněny, zda jsou podloženy obsahem znaleckého nálezu, zda bylo přihlédnuto ke všem skutečnostem, s nimiž se bylo třeba vypořádat, zda závěry posudku nejsou v rozporu s výsledky ostatních důkazů a zda odůvodnění znaleckého posudku odpovídá pravidlům logického myšlení. Aby soud mohl znalecký posudek odpovědně hodnotit, nesmí se znalec omezit na podání odborného závěru, nýbrž z jeho posudku musí mít soud možnost seznat, z kterých zjištění v posudku znalec vychází, jakou cestou k těmto zjištěním dospěl a na základě jakých úvah došel ke svému závěru (nález sp. zn. I. ÚS 1785/21, bod 23). 14. Stěžovatelka tvrdí, že znalecký posudek, vypracovaný ustanoveným znaleckým ústavem ČVUT, nepředstavoval důkaz, jenž by byl způsobilý s dostatečnou jistotou prokázat, co bylo příčinou vad díla, a to zejména proto, že byl vypracován bez místního šetření znalce v době, kdy dílo již neexistovalo. Tento argument však není přiléhavý. Nejen znalecký ústav ČVUT, nýbrž i ostatní znalci totiž měli k dispozici technickou dokumentaci díla, popis předmětných vad, stejně jako jejich fotografie, videozáznamy a jiné podklady. Sám znalecký ústav navíc konstatoval, že je na základě těchto podkladů znalecký posudek schopen vypracovat, přičemž skutečnost, že nebylo