III.ÚS 350/19 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 350/19 ze dne 25. 6. 2019   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky Kanonie premonstrátů Teplá, IČ: 004 79 365, sídlem Klášter č. p. 1, Teplá, zastoupené JUDr. Jakubem Křížem, Ph.D., advokátem, sídlem Týnská 633/12, Praha 1 - Staré Město, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. října 2018 č. j. 28 Cdo 1696/2018-407, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. prosince 2017 č. j. 4 Co 238/2015-337 a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 4. listopadu 2015 č. j. 19 C 78/2015-135, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Plzni, jako účastníků řízení, a Lesů České republiky s. p., IČ: 421 96 451, sídlem Přemyslova 1106/19, Hradec Králové, a České republiky - Státního pozemkového úřadu, IČ: 013 12 774, sídlem Husinecká 1024/11a, Praha 3 - Žižkov, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatelka ústavní stížností brojí proti v záhlaví uvedeným rozhodnutím s tvrzením, že jimi byla porušena její ústavně zaručená základní práva a svobody, a to právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a právo na ochranu vlastnictví dle čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, a proto navrhla jejich zrušení. 2. Z obsahu napadených rozhodnutí, ústavní stížnosti a spisu Krajského soudu v Plzni sp. zn. 19 C 78/2015, který si Ústavní soud vyžádal, vyplynuly níže uvedené skutečnosti. 3. Rozhodnutím České republiky - Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Karlovarský kraj, ze dne 3. 6. 2015, č. j. SPU 294768/2015/129/Kali, sp. zn. SP 13058/2014-529101, nebyly stěžovatelce jako oprávněné osobě dle zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů, ve znění nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013 sp. zn. Pl. ÚS 10/13 (N 96/69 SbNU 465; 177/2013 Sb. (dále jen "zákon o majetkovém vyrovnání"), vydány požadované pozemky. Jednalo se o pozemky zapsané v knihovní vložce č. 187 v k. ú. Dobrá Voda u Toužimi, č. 75 v k. ú. Branišov, č. 140 a č. 224 v k. ú. Dřevohryzy. Správní orgán dovodil, že sporné pozemky se staly vlastnictvím státu již před únorem 1948 na základě § 1 zákona č. 215/1919 Sb., o zabrání velkého majetku pozemkového (dále též "záborový zákon") a § 2 zákona č. 329/1920 Sb., o převzetí a náhradě za zabraný majetek pozemkový (dále též "zákon náhradový"), když ke vkladu vlastnického práva do pozemkových knih došlo již v roce 1926. Jednalo se o výkon vlastnického práva státu, které mu náleželo již od roku 1926. Stěžovatelka již nebyla v rozhodném období od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990 vlastníkem předmětných nemovitostí, když tyto byly dle § 1 záborového zákona a § 2 odst. 2, § 26 a § 27 zákona náhradového v roce 1926 zapsány do pozemkových knih jako vlastnictví státu. 4. Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 4. 11. 2015 č. j. 19 C 78/2015-135 žalobu zamítl (výrok I.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.). Po skutkové stránce vyšel krajský soud ze zjištění, že stěžovatelka podala u České republiky - Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Karlovarský kraj, výzvu ze dne 5. 6. 2013 k vydání majetku, která zahrnovala původní parcely PK zapsané na knihovní vložce č. 187 pro k. ú. Dobrá Voda u Toužimi, č. 75 pro k. ú. Branišov a č. 140 a č. 224 pro k. ú. Dřevohryzy. Nárok uplatnila oprávněná osoba - Kanonie premonstrátů Teplá (právní nástupce Kláštera řádu premonstrátů v Teplé) dle § 2 písm. b), § 3 písm. b) u osoby povinné podle § 4 písm. a), b) zákona o majetkovém vyrovnání a § 22 odst. 9 zákona č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu a o změně některých souvisejících zákonů. Předmětné nemovitosti byly žalobci odňaty způsobem uvedeným v § 5 písm. a), k) zákona o majetkovém vyrovnání a jsou zapsány v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Karlovarský kraj a příslušných katastrálních pracovišť pro k. ú. Dobrá Voda u Toužimi, Branišov a Dřevohryzy. Z hlediska právního posouzení věci dospěl krajský soud k závěru, že žaloba není důvodná, neboť stěžovatelka již nebyla v rozhodném období od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990 vlastníkem předmětných nemovitostí, když tyto byly dle § 1 záborového zákona a § 2 odst. 2, § 26 a § 27 zákona náhradového v roce 1926 zapsány do pozemkových knih jako vlastnictví státu. Z uvedených důvodů dospěl krajský soud k závěru, že u sporných pozemků není naplněn důvod pro jejich vydání dle zákona o majetkovém vyrovnání, a proto žalobu v souladu s § 250i občanského soudního řádu zamítl. 5. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") rozsudkem ze dne 14. 12. 2017 č. j. 4 Co 238/2015-337 potvrdil rozhodnutí krajského soudu dle § 219 a § 250i občanského soudního řádu jako věcně správné a rozhodl o náhradě nákladů řízení. V odůvodnění uvedl, že u sporných pozemků není naplněn důvod pro jejich vydání dle § 5 písm. a) zákona o majetkovém vyrovnání. 6. Následné dovolání stěžovatelky bylo rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2018 č. j. 28 Cdo 1696/2018-407 zamítnuto. Dovolání bylo přípustné dle § 237 a § 245a občanského soudního řádu, neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného práva, a to zda na základě vkladu vlastnického práva pro bývalý československý stát do pozemkových knih dne 22. 5. 1926, zapsaného k návrhu Státního pozemkového úřadu podle § 1 záborového zákona a § 26 a § 27 náhradového zákona, se stát stal vlastníkem pozemků zabraných právnímu předchůdci stěžovatelky a zda právní předpisy týkající se provádění první pozemkové reformy umožňovaly převod pozemků v knihovním vlastnictví státu, jež nepřevzal do držby ani je nepřidělil do vlastnictví původního vlastníka. Nejvyšší soud přezkoumal rozhodnutí vrchního soudu a dospěl k závěru, že dovolání stěžovatelky k řešení otázek, pro něž je dovolání přípustné, není opodstatněné a že trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, proto dovolání zamítl dle § 243d písm. a) občanského soudního řádu. II. Argumentace stěžovatelky 7. Stěžovatelka žalobou podanou podle části páté občanského soudního řádu za účasti vedlejších účastníků řízení se domáhala vydání blíže označených nemovitostí v k. ú. Dobrá Voda u Toužimi a v k. ú. Branišov dle zákona o majetkovém vyrovnání. Žaloba byla zamítnuta a žádnému z účastníků soud nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. Stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdila, že napadené rozsudky obecných soudů trpí ústavněprávními deficity v aspektech, které podrobněji odůvodnila. Především interpretačními a aplikačními postupy odhlédly od restituční podstaty věci, učinily zjevně nesprávný závěr, že stěžovatelka nebyla vlastníkem sporných nemovitostí v rozhodném období a tedy nemohla utrpět majetkovou křivdu. Dále nepřiléhavě zhodnotily právní účinky rozhodnutí Ministerstva zemědělství ze dne 25. 9. 1938 č. j. 252.937/38-IX/5, opomenuly a extrémně nepřiléhavě hodnotily důkazy odnětí věcí postupem podle zákona č. 142/1947 Sb., o revizi první pozemkové reformy. 8. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá porušení shora uvedených ústavně zaručených práv. Nejprve se věnuje předmětu své žaloby a popisu skutkových okolností ve světle předložených důkazů. V této souvislosti uvádí, že napadené rozsudky obecných soudů trpí ústavněprávními deficity v těchto aspektech: (a) interpretačními a aplikačními postupy odhlédly od restituční podstaty věci; (b) učinily zjevně nesprávný závěr, že stěžovatelka nebyla vlastníkem sporných nemovitostí v rozhodném období, a tedy nemohla utrpět majetkovou křivdu v rozhodném období; (c) nepřiléhavě zhodnotily právní účinky rozhodnutí Ministerstva zemědělství ze dne 25. 9. 1938, č. j. 252.937/38-IX/5; (d) opomenuly a extrémně nepřiléhavě hodnotily důkazy odnětí věci postupem podle zákona č. 142/1947 Sb., o revizi první pozemkové reformy. 9. Stěžovatelka zastávala názor, že ke skutečnému převzetí pozemků tvořících předmět řízení v projednávané věcí došlo až po 25. 2. 1948. Okamžik skutečného převzetí předmětných pozemků státem byl stěžovatelkou prokázán. Spis obsahuje řadu listinných důkazů prokazujících, že předmětné pozemky nebyly do počátku rozhodného období dle zákona o majetkovém vyrovnání státem skutečně převzaty. Takové potvrzení je výslovně obsaženo například v Rozhodnutí Ministerstva zemědělství, v úředním záznamu čj. 14879/46-IX-C/3 ze dne 5. 4. 1946, úředním sdělení Státního pozemkového úřadu č. 57.209/32- 11/1 ze dne 25. 4. 1932 a podle zákona č. 142/1947 Sb. 10. Obecné soudy prakticky rozhodnutí Ministerstva zemědělství ze dne 25. 9. 1938 č. j. 252.937/38-IX/5 (dále jen "Rozhodnutí MZe"] nepřisoudily žádné právní účinky v