III.ÚS 3506/20 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 3506/20 ze dne 26. 1. 2021   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Libora Dušila, zastoupeného Mgr. Janem Koptišem, advokátem, sídlem Široká 432/11, České Budějovice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. září 2020 č. j. 26 Cdo 2177/2020-102, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. září 2019 č. j. 6 Cmo 126/2018-74, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 21. ledna 2020 č. j. 6 Cmo 126/2018-91, a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. prosince 2017 č. j. 13 Cm 65/2017-48, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako účastníků řízení, a Společenství vlastníků X, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 a 3 Listiny. 2. Stěžovatel (navrhovatel) se postupem podle § 1209 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obč. zák."), domáhal určení neplatnosti usnesení shromáždění Společenství vlastníků X (vedlejšího účastníka řízení), jehož je členem. 3. Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 12. 12. 2017 č. j. 13 Cm 65/2017-48 návrhy stěžovatele na určení neplatnosti usnesení shromáždění vedlejšího účastníka řízení ze dne 26. 10. 2016 o schválení výtahů podle nových stanov ze dne 26. 10. 2016 a na zákaz jednání podle stanov ze dne 26. 10. 2016 ohledně schválení výtahů zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. 4. K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") ze dne 24. 9. 2019 č. j. 6 Cmo 126/2018-74, ve znění usnesení ze dne 21. 1. 2020 č. j. 6 Cmo 126/2018-91, rozhodnutí krajského soudu potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Oproti názoru krajského soudu dovodil, že rozhodnutí shromáždění přijaté dne 26. 10. 2016 ohledně výstavby výtahů je neplatné, nicméně k vyslovení jeho neplatnosti nepřistoupil s odkazem na § 260 odst. 1 obč. zák. K tomu podotkl, že záměr vybudovat výtahy byl dlouhodobý a samotné rozhodnutí bylo přijato při respektování principu demokracie (většinou vlastníků) a nepřiměřeně nezasahovalo do práv přehlasovaného stěžovatele. 5. Následné dovolání stěžovatele Nejvyšší soud usnesením ze dne 22. 9. 2020 č. j. 26 Cdo 2177/2020-102 odmítl, jelikož nebylo přípustné, neboť vrchní soud rozhodl v souladu s dosavadní rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a nebyl důvod, aby rozhodná právní otázka (otázka možné aplikace § 260 odst. 1 obč. zák. v řízení o vyslovení neplatnosti usnesení shromáždění vlastníků jednotek) byla posouzena jinak. Nejvyšší soud konstatoval, že právní úprava společenství vlastníků neobsahuje ustanovení obdobné § 260 odst. 1 obč. zák., ale jeho použití nevylučuje, a to ani v řízení podle § 1209 odst. 1 obč. zák. Prostřednictvím § 1221 obč. zák. se tak § 260 obč. zák. použije přiměřeně i v poměrech společenství vlastníků, neboť i v tomto případě je vhodné dát přednost při porušení zákona nebo stanov s méně závažnými následky zájmu společenství před individuálním zájmem vlastníka jednotky, nebo ochraně práv třetích osob nabytých v dobré víře. II. Argumentace stěžovatele 6. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. Podrobně rekapituluje obsah napadaných rozhodnutí a svoji vlastní argumentaci, kterou uplatňoval již v průběhu řízení. Domnívá se, že do působnosti společenství vlastníků nenáleží rozhodování o změně dokončené stavby (nové vybudování výtahů), nýbrž je nutný postup podle § 1163 obč. zák. a případné uzavření smlouvy o výstavbě či jiný zákonem předvídaný postup. Dále namítá, že k přijetí usnesení o schválení vybudování výtahů byl nutný souhlas všech členů společenství vlastníků. Podle stěžovatele nelze provádět opravu takové společné části domu, která neexistuje a navíc šlo o takové stavební úpravy, jimiž se mění vnitřní uspořádání domu, a proto nebylo možno postupovat podle příslušného ustanovení stanov [čl. VI. Bod 8, písm. f)] schválených ten samý den. Nesouhlasí s tím, že by se v poměrech společenství vlastníků mohl aplikovat § 260 odst. 1 obč. zák. Toto ustanovení je z pohledu použité terminologie zákonodárcem a při využití všech výkladových metod jednoznačně aplikovatelné pouze v prostředí korporací majících právní formu spolku. Podle stěžovatele neměl vrchní soud přistupovat k ochraně zájmů spolku. Přijatým usnesením společenství vlastníků došlo k zásahu do vlastnického práva stěžovatele i do jeho užívacích práv ke společným částem a pozemku. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva, a proto je ústavní stížnost přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti a přípustnosti ústavní stížnosti 8. Ústavní soud předesílá, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. 9. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s aplikací § 260 odst. 1 obč. zák. na rozhodování shromáždění společenství vlastníků. Z pohledu stěžovatelem uplatněné argumentace nelze přehlédnout, že stěžovatel toliko polemizuje se závěry vyslovenými v rozhodnutí vrchního soudu a Nejvyššího soudu, aniž by svůj protichůdný názor vybavil relevantní ústavněprávní argumentací. V podstatě zpochybňuje právní závěry, které vyslovily obecné soudy. Takto pojatá ústavní stížnost staví, jak již bylo naznačeno výše, Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu nepřísluší. Ústavní soud již v řadě případů judikoval, že mu nepřísluší přehodnocovat skutkové ani právní závěry obecných soudů. Rovněž výklad jiných než ústavních předpisů i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou samostatnou záležitostí obecných soudů. Skutečnost, že soudy vyslovily právní názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. O takový případ však v nyní posuzované věci nejde. 10. Možnosti použití § 260 obč. zák. týkající se určení neplatnosti rozhodnutí orgánu spolku i v poměrech rozhodování společenství vlastníků zodpověděl Nejvyšší soud již dříve ve své judikatuře (srov. Nejvyšším soudem uváděná usnesení ze dne 16. 10. 2019 sp. zn. 26 Cdo 1657/2018 nebo ze dne 10. 3. 2020 sp. zn. 27 Cdo 4639/2018 a další). Z toho je zjevné, že k této problematice existuje ustálená judikatura a stěžovatel se ji snaží změnit, avšak bez potřebné relevantní argumentace. Je přitom primárně věcí Nejvyšší soudu, jako vrcholného orgánu soudní moci, aby zaujímal stanovisko k určitým právním otázkám. Rozhodnutí Nejvyšší soudu, byť je poměrně stručné, vyhovuje i dalším náležitostem kladeným judikaturou Ústavního soudu na odůvodnění rozhodnutí a Ústavní soud vůči němu nemá žádné výhrady. 11. K výše uvedenému Ústavní soud dále doplňuje, že § 260 odst. 1 obč. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. k normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a která tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností (v daném případě posouzení závažnosti právních následků pro stěžovatele a posouzení zájmů společenství vlastníků hodných právních ochrany). V případě norem s tzv. relativně neurčitou hypotézou se otevírá poměrně široký prostor pro obecné soudy, aby věc posoudily na základě vlastní úvahy s ohledem