III.ÚS 353/16 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 353/16 ze dne 19. 7. 2016   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jana Filipa, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Radovana Suchánka mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavní stížnosti M. K. a R. K., obou zastoupených Mgr. Stanislavem Hykyšem, advokátem se sídlem Pardubice, Zelená 267, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. listopadu 2015 č. j. 21 Cdo 1161/2014-381, spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení a obchodní společnosti Synthesia, a.s., IČ: 60108916, se sídlem Pardubice, Semtín 103, zastoupené JUDr. Janem Lukešem, Ph.D., advokátem se sídlem Praha 1, Hybernská 1007/20, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 1. února 2016, brojí stěžovatelé proti v záhlaví uvedenému rozsudku z důvodu tvrzeného porušení jejich ústavně zaručených základních práv podle čl. 10 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i principů uvedených v čl. 1 odst. 1 a čl. 4 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). Zároveň navrhli, aby Ústavní soud podle § 79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, odložil vykonatelnost tohoto rozhodnutí. II. Shrnutí řízení před obecnými soudy 2. Otec stěžovatelů (dále též "poškozený") byl od roku 1976 zaměstnancem vedlejší účastnice, u níž pracoval jako operátor. Dne 15. prosince 2007 byl při vyplachování výrobního zařízení (kotle) C 21b v odboru výroba - organická chemie, ve výrobním oddělení Fosgen, budova Ry 42, zasažen výronem vody a horké páry na hlavě a horní polovině těla a svým zraněním na místě podlehl. Provedení výplachu uvedeného zařízení mu bylo uloženo mistrem při rozdělení práce. 3. V řízení před obecnými soudy se stěžovatelé domáhali žalobou proti vedlejší účastnici zaplacení jednorázového odškodnění pozůstalých podle § 444 odst. 3 písm. b) zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. prosince 2007, a to ve výši 240 000 Kč s příslušenstvím pro každého z nich. Úmrtí jejich otce mělo být totiž v příčinné souvislosti s jejím nebezpečným provozem. 4. Pro posouzení věci ze strany obecných soudů byla rozhodující ustanovení § 444 odst. 3 písm. b) občanského zákoníku a § 375 odst. 1 písm. d) ve spojení s § 378 odst. 1 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění účinném do 31. prosince 2007. Podle § 444 odst. 3 písm. b) občanského zákoníku náleží pozůstalým za škodu usmrcením jednorázové odškodnění, a to každému dítěti 240 000 Kč. Podle § 375 odst. 1 písm. d) zákoníku práce, ve znění účinném do 31. prosince 2007, zemře-li zaměstnanec následkem pracovního úrazu nebo nemoci z povolání, je zaměstnavatel povinen v rozsahu své odpovědnosti poskytnout jednorázové odškodnění pozůstalých. Toto odškodnění bylo blíže upraveno v § 378 odst. 1 zákoníku práce, ve znění účinném do 31. prosince 2007, podle něhož jednorázové odškodnění pozůstalých přísluší pozůstalému manželovi a nezaopatřenému dítěti, a to každému ve výši 240 000 Kč; rodičům zemřelého zaměstnance, jestliže žili se zaměstnancem v domácnosti, v úhrnné výši 240 000 Kč. Mezi účastníky nebylo sporu o tom, že nárok stěžovatelů nelze podřadit pod § 378 odst. 1 zákoníku práce. 5. Rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích (dále též "soud prvního stupně") ze dne 28. listopadu 2012 č. j. 25 C 280/2009-257 byla vedlejší účastnici uložena povinnost zaplatit každému ze stěžovatelů částku 120 000 Kč s příslušenstvím. Co do částky 120 000 Kč s příslušenstvím pro každého stěžovatele uvedený soud žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Z provedeného dokazování vyplynulo, že "poškozený si úraz způsobil sám svým jednáním, když zadanou práci prováděl dle své vůle, nikoliv dle zadání". Za situace, kdy pokyn vedlejší účastnice v příkazní knize, který odpovídal písemným instrukcím a s nímž byl poškozený seznámen, byl v rozporu s ústním pokynem mistra poškozeného, a rovněž nebylo bezpečně prokázáno, že v kotli C 21b nebyl před prací poškozeného toluen, však nebylo možné spatřovat zavinění jednoznačně na straně poškozeného. Protože škoda byla způsobena okolnostmi majícími původ ve zvlášť nebezpečném provozu vedlejší účastnice, a to v důsledku utajeného varu vody a toluenu, soud prvního stupně dospěl k závěru, že jak poškozený, tak vedlejší účastnice odpovídají za vzniklou škodu jednou polovinou. Stěžovatelé proto mají každý právo na jednu polovinu jednorázového odškodnění. 6. Proti jednotlivým výrokům tohoto rozsudku podali odvolání vedlejší účastnice i stěžovatelé. Odvolání vedlejší účastnice proti vyhovujícímu výroku rozsudku soudu prvního stupně odmítl Okresní soud v Pardubicích usnesením ze dne 4. dubna 2013 č. j. 25 C 280/2009-295 pro opožděnost. Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích (dále též "odvolací soud") toto usnesení soudu prvního stupně potvrdil usnesením ze dne 21. října 2013 č. j. 23 Co 279/2013-342. 7. Pokud jde o odvolání stěžovatelů, Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích na jeho základě rozsudkem ze dne 22. října 2013 č. j. 23 Co 278/2013-354 změnil rozsudek soudu prvního stupně v napadeném zamítavém výroku tak, že vedlejší účastnice je povinna zaplatit každému z žalobců částku 40 000 Kč s příslušenstvím; ohledně částky 80 000 Kč s příslušenstvím pro každého z nich tento rozsudek potvrdil a rozhodl o nákladech řízení. Podle odvolacího soudu nebylo třeba v případě nároku stěžovatelů uvažovat o konkurenci právní úpravy občanského zákoníku a zákoníku práce, či podpůrném užití občanského zákoníku jako předpisu obecného, neboť jako zletilým zaopatřeným dětem jim nepříslušel nárok na jednorázové odškodnění podle § 378 odst. 1 zákoníku práce. Právní základ jejich nároku spatřoval odvolací soud v § 444 odst. 3 písm. b) občanského zákoníku, jenž byl primární právní úpravou zadostiučinění za újmu na osobnostních právech ve smyslu § 13 odst. 2 a 3 občanského zákoníku, náležejícího pozůstalým v důsledku usmrcení blízké osoby. V případě, že by toto zadostiučinění nebylo postačující, by přicházel v úvahu nárok přímo na základě posledně uvedených ustanovení. Odvolací soud se zároveň ztotožnil s názorem, že smrt otce stěžovatelů měla původ v zvlášť nebezpečném provozu vedlejší účastnice ve smyslu § 432 občanského zákoníku, aniž by byly dány důvody pro zproštění této odpovědnosti podle § 428 tohoto zákona. V souvislosti s určením míry účasti poškozeného na vzniku škody podle § 441 občanského zákoníku odvolací soud dovodil "po zhodnocení vzájemného poměru jednotlivých okolností na straně provozovatele a poškozeného", že nelze pominout další skutečnosti na straně žalované, jež vedly ke vzniku škody, a proto uzavřel, že míru spoluúčasti poškozeného lze shledat pouze v rozsahu jedné třetiny. 8. Proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu podala vedlejší účastnice dovolání, na jehož základě jej Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 10. listopadu 2015 č. j. 21 Cdo 1161/2004-381 změnil tak, že se rozsudek soudu prvního stupně v části, ve které zamítl žalobu co do částky 40 000 Kč s příslušenstvím pro každého ze stěžovatelů, potvrzuje. Zároveň rozhodl o náhradě nákladů odvolacího i dovolacího řízení. 9. Z rozsudku Nejvyššího soudu vyplývá, že nárok na jednorázové odškodnění podle § 378 odst. 1 zákoníku práce i nárok na jednorázové odškodnění podle § 444 odst. 3 písm. b) občanského zákoníku mají společné to, že jejich předpokladem je úmrtí blízké osoby za stanovených podmínek. V prvním případě nárok vzniká, zemře-li zaměstnanec následkem pracovního úrazu nebo nemoci z povolání, v případě druhém tento "způsob a rozsah náhrady" závisí na tom, zda úmrtí blízké osoby lze co do základu podřadit pod některou ze skutkových podstat odpovědnosti za škodu podle § 420 a násl. občanského zákoníku, tedy v posuzovaném případě pod § 432 občanského zákoníku, jenž se týká odpovědnosti za škodu způsobenou provozem zvlášť nebezpečným. V tomto smyslu tedy jednorázové odškodnění není "originálním právem" pozůstalých, nýbrž jde o právo akcesorické, odvozené od toho, zda na podkladě okolností, za nichž poškozený zemřel, lze dovodit základ odpovědnosti povinného subjektu. 10. Konkurence právních úprav a zákoníku práce je podle Nejvyššího soudu za daných okolností pouze zdánlivá. Pokud by nároky podle obou právních úprav vedle sebe obstály, pak by měl oprávněný možnost výběru, který z nich uplatní, jen v případě, že by každý z nich směřoval vůči jinému subjektu. Jinak tomu ale bude za situace, kdy je možné nárok uplatňovat jen vůči jedinému subjektu. V tomto ohledu Nejvyšší soud připomněl svůj právní názor, že domáhá-li se zaměstnanec v občanském soudním řízení náhrady škody způsobené pracovním úrazem a nepřichá